Vládní koalice označuje boj s korupcí za jeden ze svých hlavních cílů, hlásajíc při tom zásadu "padni komu padni" tak pilně, až začaly padat zatím řídké, ale těžké kapky obvinění z korupčního jednání politiků. Na přístupu k jednotlivým případům lze vystopovat farizejství představitelů politických pseudoelit.

Jistě by se dalo nalézt dost ukázek farizejství v "protikorupčním" hřímání poslance Davida Ratha, nakonec přistiženého při kouzelné přeměně vína na bankovky. Ale nejen to. Například v případu "kauzy CASA" (trestní stíhání místopředsedkyně Sněmovny Vlasty Parkanové) je viditelných vícero jeho projevů.

Obecně se odsuzuje jakékoli korupční jednání. Veřejnost se často domnívá, že jeho nástrojem jsou úplatky či výměnný obchod s výhodami. Neuvědomuje si, že vedle toho jím mohou být mocenské nástroje jako nátlak a zastrašování orgánů činných v trestním řízení vlivnými osobami. V tomto ohledu předseda vlády a ministr financí jednají korupčně, snažíce se působit na policii veřejně pronášenými neodpovědnými výroky o plukovnících a podplukovnících, usilujících o ovlivnění složení politické reprezentace, a o náběhu České republiky k policejnímu státu či dokonce přímým telefonickým nátlakem. Usvědčují se tak z pokrytectví v přístupu ke korupci.

Politici citují jako mantru zásadu nezávislosti vyšetřujících orgánů, ale v "kauze CASA" jsme opakovaně svědky masivního vnucování policii názorů politiků o nevině jejich kolegyně. Zejména Miroslav Kalousek ji zahlcuje různou nevyžádanou dokumentací a znaleckými posudky v rozsahu, jenž zakládá podezření na snahu o ovlivňování účastníků řízení. Dokonce telefonoval vyšetřovateli a údajně mu vyhrožoval ukončením působnosti u policie.

Podle téhož člena vlády se Vlasta Parkanová nemohla dopustit trestného činu, neboť kriminalizované rozhodnutí o nákupu letadel CASA na základě její zprávy schválila celá vláda. Tím měla podle něj zaniknout její individuální trestněprávní odpovědnost. Odpovědnost prý nese celá vláda. Policií deklarovaná výše škody je 658 milionů Kč, ale toto tvrzení je podle Miroslava Kalouska ničím nepodložený "plk" a zaplacená cena za letadla má být přiměřená.

Zcela jinak se Miroslav Kalousek choval v době, kdy vojenská a později i státní policie začaly tísnit "jeho" víceúčelově použitelného člověka (to není míněno jako pohana!) Martina Bartáka kvůli nákupu obrněných transportérů pandur. Banka čirou náhodou oznámila s velkým zpožděním podivný převod peněz do zahraničí a finančně-analytický útvar ministerstva financí odhalil podezření na bezbřehé plýtvání státními penězi při pořádání akcí souvisejících s českým předsednictvím Evropské unie. Vypukla "kauza ProMoPro", v které měl stát přijít o 241 milionů, za které nedostal žádné služby, a Miroslav Kalousek začal hřímat o "naprosto standardním šetření naprosto nestandardní zlodějny". Policie zahájila úkony trestního řízení a do jejího hledáčku se dostal ministr Alexandr Vondra. Předseda vlády ke Kalouskovu řádění diplomaticky mlčel.

Miroslava Kalouska tehdy vůbec nenapadlo, že na nezřízeném utrácení za akce českého předsednictví se kromě Alexandra Vondry podíleli jeho nástupci ve Fischerově vládě Štefan Füle a Juraj Chmiel. Nikdy nepřipomněl, že rozpočet na "akci ProMoPro" a jeho opakované navyšování a kontrolní zprávy o jeho čerpání schvalovala vláda, resp. dvě vlády, takže stejně jako v "kauze CASA" by se mělo jednat pouze o politickou odpovědnost všech členů vlády, čímž se individuální trestní odpovědnost rezortního ministra vylučuje. Tvrzení o předražení zakázky nemělo o nic konkrétnější podklad než domněnka o nepřiměřenosti ceny letadel CASA, ale údaj o vyplýtvané půlmiliardě nebyl podle ministra financí "plk" nýbrž jistota, jež domněle opodstatnila zablokování peněz na zahraničních účtech subdodavatelů i za cenu rizika mezinárodní arbitráže.

Kauzy "ProMoPro" a "CASA" jsou v mnoha ohledech velmi podobné a v obou hraje velkou úlohu Miroslav Kalousek. V každé se chová zcela odlišně v souladu se zaměřením svého osobního a stranického zájmu. Úloha, kterou hrál v kauze "ProMoPro", ho usvědčuje z farizejství v kauze "CASA".

Farizejský je i pohled některých politiků a médií zvenčí na vnitřní poměry ve stranách. K ustálenému mediálnímu obrazu zatím patřila představa, že některé parlamentní politické strany neřídí jejich statutární orgány, ale neformální šéfové. Týká se to TOP 09, u které média vůdčí rolí Miroslava Kalouska přijímají jako něco samozřejmého (nemůže tomu být jinak, když předseda partaje stále podřimuje), a dále Věcí veřejných, u nichž má neformální vůdcovství Víta Bárty pro novináře povahu odpuzující nepatřičnosti. Ve vztahu k ODS se zase hodně mluví o podřízení strany vůli "kmotrů".

Pokud připustíme, že šéfem je ten, kdo je nejvíce vidět a slyšet, nejvíce cení zuby na protivníky a má nejvýraznější vliv na chování strany, pak v těchto dnech jsme se posunuli dále: už nejen strany, ale i vládu jevově vede "neformální šéf" Miroslav Kalousek jako ústřední postava rumraje, který vypukl kolem žádosti policie o vydání místopředsedkyně Poslanecké sněmovny ČR Vlasty Parkanové k trestnímu stíhání. "Formální šéf" Petr Nečas se věnuje všední práci a občas Miroslava Kalouska nesměle napomene. "Principiální" pohoršení nad "neformálním vůdcovstvím" Víta Bárty tak rovněž dostává povahu pokrytectví.

Ostatně události posledních týdnů svědčí o tom, že zákonodárné sbory jsou shromážděním farizejů. Na pořad jednání se opakovaně dostalo rozhodování o prolomení poslanecké imunity na žádost policie. Zápas ohrožených poslanců o zachování imunity by patrně byl méně zarputilý, kdyby jejich imunita byla omezena jen na dobu trvání mandátu: věděli by, že odmítnutím vydání se jejich trestní stíhání pouze o něco odsune. Všechny strany se hlásí k záměru zrušit doživotní poslaneckou imunitu, ale když došlo na lámání chleba, farizejští senátoři ODS se nedostavili na zasedání, a zmařili tím přijetí zákona.

Všechny výše zmíněné ukázky farizejství ale možná zůstanou ve stínu za taškařicemi Petra Nečase a Jiřího Pospíšila kolem jeho odvolání z funkce ministra, potvrdí-li se pravdivost tvrzení Martina Kunšteka, asistenta poslance Františka Bublana, v článku Politický nekrolog hrobaře právního státu z 29. června 2012, že ve středu 27. června 2012 doručila policie do Poslanecké sněmovny žádost o vydání poslance Jiřího Pospíšila k trestnímu stíhání kvůli zakoupení zchátralé budovy církevního semináře ve Vidnavě (viz). Úvaha o tom, že toto by mohlo být pravou příčinou Nečasova spěchu s odvoláním Jiřího Pospíšila, který nechtěl, aby špína padla na jeho vládu, když už pošpinění Poslanecké sněmovny zabránit nelze, se ostatně objevila souběžně na Politikonu, na internetových stránkách spolku Šalamoun a na Neviditelném psu již 28. června 2012. Nemohu uvěřit, že o této skutečnosti Jiří Pospíšil nevěděl ještě ve čtvrtek dne 28. června 2012 večer, kdy vystoupil v Hydeparku.

Pokud to věděl, pak by jeho vystoupení ublíženého "pana Čistého" a zneuznaného věrozvěsta nápravy poměrů ve státním zastupitelství, netušícího nic o pravých důvodech svého odvolání, bylo projevem farizejství v krystalicky čisté podobě.