Za prohrou pravice je vzestup ještě „pravicovější“ strany a možná i touha voličů po změně

V neděli prohrála švédská pravicová vládní koalice parlamentní volby. Premiér Fredrik Reinfeldt podal ihned demisi. Znamená to, že osm let pravicové vlády přineslo zemi utrpení a skončilo fiaskem?

Ale vůbec ne. Švédsku se na evropské poměry daří slušně. Během let 2006 až 2013 vzrostla švédská ekonomika o 9,7 procenta v eurovém vyjádření. To může vypadat jako skromný výsledek (1,33 procenta ročně), ale eurozóna za stejnou dobu vzrostla o pouhých 1,2 procenta: tempem 0,17 procenta ročně.

Švédská nezaměstnanost činí 7,7 procenta, což je pod evropským průměrem. Mzdy jsou slušné (v přepočtu více než 86 tisíc českých korun hrubého) a Švédové platí zpravidla nižší daně než český zaměstnanec se stejným příjmem - asi 33 procent pro svobodné a bezdětné. V Česku se z hrubé mzdy této výše odvádí přibližně polovina. Daň z podnikových zisků je jen o málo vyšší než česká: 22 procent. Když pravicová vláda přicházela k moci, švédské podniky platily 28 procent ze zisků.

Při všem pravicovém snižování daní Švédsko dokázalo snížit státní dluh z 50,4 procenta HDP v roce 2005 na 40,6 procenta v roce 2013. A abychom férově připsali zásluhy i Reinfeldtovým sociálnědemokratickým předchůdcům: v roce 1995 činil švédský státní dluh 72,8 procenta HDP. A dokonce i sociální demokraté snižovali některé daně. (A pak že prý úsporná opatření nefungují!)

Prosperita se silnou měnou

Švédsko ukazuje, že žít a prosperovat se dá i se silnou měnou. Švédská koruna posílila od roku 2009 oproti české koruně zhruba o čtvrtinu a vůči euru asi o 22 procent. Mimochodem, v srpnu 2014 Švédsko zaznamenalo mírnou deflaci, když ceny meziročně poklesly o 0,2 procenta. Švédsko je v deflaci ostatně už od roku 2012, ale žádná děsivá deflační spirála, před kterou varují někteří příliš učebnicově myslící ekonomové, nenastala.

A aby výčet úspěchů byl úplný, ceny švédských akcií vzrostly od začátku roku 2006 o 44 procent - ano, toto období zahrnovalo i finanční krizi. To jistě těší klienty švédského penzijního systému, který byl reformován kolem roku 2000. Co bylo v Česku nemožné i za pravicové vlády, dokázala švédská levice. Průměrný Švéd nyní vlastní asi 25násobek finančního majetku v penzijních fondech ve srovnání s Čechem. Není tedy poníženě odkázán na vládu, zda valorizuje důchody o padesát korun, nebo o stokorunu.

Když jsme u srovnání české a švédské pravice a levice, příběh penzijní reformy je příznačný. Česká sociální demokracie přistupuje k tématu ideologicky a neodborně. Bojí se slova „reforma“ jako čert kříže. A pokud se o věc přece jen začne zajímat, rychle ucukne. Když koncem 90. let Vladimír Špidla zkoumal švédský penzijní systém, ztratil zájem v okamžiku, kdy zjistil, že ve srovnání s českým není dostatečně rovnostářský!

Z hlediska české stále ještě postkomunistické společnosti je nepochopitelné, jak se může dařit zemi, které tak silně dominuje levice. Odpověď: švédská levice byla - se dvěma významnými výjimkami - vždy mnohem umírněnější než levice česká. První výjimkou byly samozřejmě extrémní sazby daní z příjmů v 70. letech. Ale i tehdy, kdy vládu vedlo radikální křídlo sociálních demokratů, se neznárodňovalo, nezaváděly se pětileté plány, nebyla zavedena kontrola mezinárodního obchodu ani regulované ceny, dokonce ani minimální mzda a v zemi fungovala burza a kapitalismus. Švédská levice vždy věděla, že kdo chce krájet koláč, musí jej nejprve upéct.

Stockholmské Karáčí

Proč tedy Reinfeldtova pravicová strana (zvaná příznačně „Moderaterna“, Umírnění) dostala jen 23 procent a sociální demokraté 31 procent? Možná je to prostě jen chuť zkusit po osmi letech zase něco jiného - únava ze stále stejných tváří na televizní obrazovce. Dalším vysvětlením může být nespokojenost s kvalitou některých veřejných služeb. Hodně diskutovaný je pokles hodnocení švédských žáků v mezinárodním hodnocení PISA, který levice dává do souvislosti s privatizací školství.

Ještě jiným důvodem je vzestup jiné pravicové strany. Švédští demokraté (volební zisk 13 procent, což je považováno za velký úspěch) jsou označováni za extremisty, za krajní pravici a nikdo s nimi nechce vstoupit do vládní koalice.

Důvod? Chtějí omezit přistěhovalectví na úroveň osmdesátých let. Zdánlivě krotký požadavek, ale druhou věcí, ve které je Švédsko extrémní, je politická korektnost. Rasismus je povolen výhradně tehdy, pokud je namířen proti bílým nebo proti Izraeli. Imigrace je posvátná kráva, tabu, o kterém je zakázáno mluvit.

Z hlediska cizince lze úspěch Švédských demokratů pochopit. Stačí nastoupit v centru Stockholmu na modrou trasu metra a vydat se směrem na Husby nebo Rinkeby a po několika stanicích máte pocit, že jste v Damašku nebo v Karáčí. Ale to se netýká jenom Švédska. Vzhledem ke krizi na Blízkém východě bude problém imigrace nabývat na závažnosti. A je řešením mlčet o něm?

LN, 19.9.2014

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

Nová ústava.cz