Podléháme tlaku byrokracie, která chce jen rozšiřovat svou moc, vliv a pohodlí

Dočetl jsem se v historických knihách, že důvodem pádu Římské říše, která, podobně jako naše západní civilizace, považovala samu sebe za vrchol civilizačních výdobytků, byla též nesmyslná nařízení, zákazy a příkazy. Nakonec vedly k tomu, že obyvatelé přivítali příchod barbarů, kteří obsadili slovutný Řím. Míra příkazů, zákazů a byrokratické zátěže byla totiž tak vysoká, že už cokoli jiného znamenalo osvobození.

Ve stejné situaci se nachází podle mého názoru celá západní civilizace, zejména její evropská část, a to pro svůj přístup ke svým vlastním obyvatelům. Osoby, které dbají práva, zatěžuje takovou mírou povinností, že už lze stěží hovořit o něčem, jako je právní stát.

Nově jsem byl naprosto opařen nad sdělením správců daní, kteří majíce nepochybně pocit z dobře vykonané práce, zveřejnili počet osob, které zapomněly podat daňové přiznání k příjmům nepodléhajícím dani, včetně míry pokut, které za to vyměřili. Je to strašné. Je to strašné, že žijeme ve státě, který dělá z lidí nevolníky, eviduje jejich majetek a poměry s důsledností připomínající nacistické Německo a ještě tak činí za potlesku valné části publika.

Polovinu týdne makáme povinně na erár

Všichni víme, že den daňové svobody přichází po půl roce, kdy dochází k tomu, že přestáváme pracovat na stát, tedy v podstatě na vrchnost „třetího“ druhu. Dřív byla robota na panském, což byl i stát, který bylo nepochybně nutno udržovat také v širokém rozsahu. Kdyby někdo řekl, že v demokracii jste fakticky jako nevolníci a státu neodevzdáváte povinný desátek, ale povinnou polovinu, tedy že od pondělí do půlky středy makáte na erár, přemýšlelo by se o věci jinak.

V současné demokracii za potlesku politiků i přihlížejícího zmanipulovaného voličstva dochází k tomu, že takovéto jednání považujeme za normální, slušné a běžné. Dobrá, je to možná pochopitelné, kdyby za to stát něco nabízel. Pod rouškou konání veřejného blaha ale oklešťuje svobodu a chystá neustále další a další majetkové evidence, které nevedou do budoucna k ničemu dobrému. Když už majetkovou evidenci mám, tak se prostě rozhodnu další příjmy zdanit a svoje postavení posílit.

Byrokratické složky státu přestávají státu sloužit, neboť vzhledem ke své velikosti se v mnoha případech stávají obsluhou sama sebe. Když se pokusím být vtipný, tak jako právník poukážu v tomto směru na Parkinsonovy zákony. Máme zde EET a máme zde novou povinnost podávat daňové přiznání pro nezdaněné příjmy.

Když už někdo zaeviduje příjem, který je osvobozen od daně, tak si buďte jisti, že vymyslí brzo jak ho zdanit. Zdaněno již bude brzy všechno a pořád, prostor svobody se omezí a občané se zredukují na poslušné roboty, kteří budou dostávat místo peněz poukázky na boty a poukázky na jídlo pro sebe a pro svou rodinu. Pokud jsem v úvodu přirovnal tento systém evidence k evidenci nacistického Německa, myslím, že jsem nebyl daleko. Útok na židovské obyvatelstvo začal také pouze „evidencí“ a pokračoval tam, kam je dobře známo.

Rozdíl mezi svobodným a nesvobodným státem spočívá v tom, že ve svobodném státě jsou lidé před státem chráněni, kdežto v nesvobodném státě jsou jeho otroky a vazaly pod absolutní kontrolou.

Je iluzí svobody, pokud stát pod rouškou kontroly daní reálně vykonává přehled o veškerém majetku a majetkových pohybech. Kontrola totiž znamená moc. Informace o majetku znamenají moc nad tímto majetkem. Stát není svobodný a překračuje meze, které jsou i součástí naší ústavy a Listiny základních práv a svobod. Stát začíná činit to, co mu ústava nedovoluje. Začíná sledovat svoje občany, začíná sledovat jejich majetkové poměry způsobem, kdy se míra soukromí scvrkává k číslu limitně blížícímu se nule.

Zvláště v daňové otázce je to věc ožehavá, protože člověk ekonomicky nezávislý je člověkem svobodným, a člověk ekonomicky nezávislý na státu je člověkem svobodným násobně. Různá daňová přiznání veřejných funkcionářů, soudců a podobné nápady jsou snahou o přímou kontrolu těchto osob s výrazně zdviženým prstem: Já to vidím!

Konec sledování majetku

Kdo nechápe tento příměr, ať si vzpomene na to, jak se chovají lidé, když na ně dohlíží „autorita“ a když ne. Navíc, otázka daní je výsostně citlivá a musí v ní z podstaty věci mít stát trošku převahu, protože je současně soudcem i katem, drábem a vykonavatelem. Proto by, hovoříme-li o demokratickém státu, měla česká politika v rámci voličského boje přestat s těmito lacinými pokusy o sledování majetku, vyprodukované často úředníky, kteří touží jenom po samotném pohodlí a moci.

Autor je advokát

LN, 26.9.2016