Politické "stopy" prezidenta Miloše Zemana

Po zvolení Miloše Zemana prezidentem zahraniční agentury takřka unisono vyzdvihovaly údajné "proevropanství" nové české hlavy státu, jež pochopitelně kladly do kontrastu s Václavem Klausem. V podtextu těchto agenturních zpráv bylo dokonce cítit jisté úlevné "odfouknutí si", jemuž zejména voliči Karla Schwarzenberga asi nemohli dost dobře porozumět. Ale vlastně nejen oni – každý, pro něhož Miloš Zeman není "nový vůdce tam někde na Východě", přece ví, nebo alespoň tuší, že Zeman je především pragmatik schopný přesvědčivě hájit přesný opak toho, co říkal ještě včera nebo před týdnem. Ostatně, o evropské politice nám toho zatím moc nesdělil. Kromě běžných frází (a vyvěšení vlajky EU na Hradě) na toto téma víceméně mlčí.

Rok se sešel s rokem, a tudíž je čas na malou bilanci Zemanovy unijní i zahraniční politiky. A nelze zpočátku vynechat jistý, docela ilustrativní detail. Pokud Miloš Zeman někoho v Sobotkově vládě opravdu nechtěl, pak Lubomíra Zaorálka, politika nesporně "eurofilního", jenž svůj nástup do funkce ozdobil voláním po rychlém zavedení eura. Přičemž dnes, po krizi eurozóny, i mnozí dříve nadšení zastánci evropské integrace nabádají ohledně zavedení společné evropské měny u nás spíše ke zdrženlivosti. Avšak Lubomír Zaorálek českému prezidentovi nevoní z úplně jiných, a sice osobních důvodů – jako někdejší "zrádce". Odvozovat z této prezidentovy personální averze jeho skutečný vztah k euru proto samozřejmě nelze.

Zimní putiniáda Miloše Zemana

Nicméně postava Lubomíra Zaorálka odkazuje k velké roli osobních sympatií, antipatií a vazeb v přístupu Miloše Zemana k politice. Již před Zemanovým zvolením varovali jeho oponenti před velmi těsnými vazbami Zemanova okolí na Rusko, někteří ho líčili dokonce jako ruského agenta. Vazby se nepochybně projevily. Miloš Zeman, nehledě na rezervovaný postoj spojenců z EU, neváhal přispěchat do Soči na zimní putiniádu a vylepšit tak její výkladní skříň. Jistě, Obamu Zeman nevyváží, ale je prostě prezidentem členské země EU, což se nějak počítá. Východní konexe patrně stojí i za chystanou návštěvou Viktora Janukovyče a mezitím odvolanou cestou uzbeckého diktátora Islama Karimova, stornovanou díky avizovanému bojkotu jeho návštěvy premiérem Sobotkou a ministry jeho vlády.

Miloš Zeman zde kráčí ve stopách Václava Klause, jenž měl pro Rusko či pro některé ruské přátele z "blízkého zahraničí" podivuhodnou slabost. Podivuhodnou, neboť zatímco Klausova kritika EU se dala nějak odvodit z jeho myšlenkového světa, získat sympatie k Putinovi četbou F. A. Hayeka opravdu, ale opravdu nelze. A jednalo se nejen o sympatie, ale někdy též o skutečnou službu. Nikoliv komunisté, ale Václav Klaus přece "udal tón" v otázce amerického radaru na našem území jedovatou poznámkou, že přítomnost amerických vojáků (de facto mělo jít o pár desítek mužů) by mohla v občanech vyvolávat nepříjemné asociace s invazí armád Varšavské smlouvy v roce 1968. Do té Putinovi už nic nebylo, což o americkém radaru konstatovat rozhodně nešlo.

Václav Klaus nikdy neodcestoval do Spojených států na oficiální státní návštěvu. Jezdil tam často, ale "pracovně", jako soukromá osoba, zpravidla na útraty ideově-politických nadací napojených na ropný byznys, jehož zájmům Klausova kritika teorie globálního oteplování náramně vyhovovala. V Bílém domě měl totiž Václav Klaus vroubek již od počátku svého působení na Hradě, když veřejně zapochyboval o smysluplnosti americké invaze do Iráku v roce 2003. Ano, pochybnosti byly tehdy nesporně namístě a čas jim dal hodně za pravdu, leč velmocenský spojenec podobné "zrádcovské" manýry neodpouští. Zvláště když si Václav Klaus přisazoval například kritikou uznání Kosova či podpory Gruzie po ruské invazi v roce 2008.

Kontakty až na prvním místě

Klausův boj se "zelenými teoriemi" nalezl ohlas i u ruských ropných firem, takže, jak známo, překlad jeho knihy Modrá, nikoliv zelená planeta do ruštiny zaplatil ruský koncern Lukoil. Tedy ta samá firma, co nyní stojí za Zemanem. Proč tak dlouhá odbočka ke Klausovi? Ať už totiž kritizoval USA či EU coby ruský agent a teorii globálního oteplování jako nastrčená figurka ropných koncernů (ruských i amerických), nebo byl neochvějně přesvědčen o pravdivosti a naléhavosti svých názorů, a pouze přehnaná ctižádostivost z něj tak v řadě případů učinila "užitečného idiota" něčích zájmů, je právě na něm dobře patrná primární role zájmových vazeb a kontaktů v politice. O ty totiž jde až v první řadě, koncepce se zpravidla vytvářejí teprve následně, jako ideová rouška hmotných zájmů a konexí.

Ale zatímco Václav Klaus dovedl politickou koncepci (jakkoliv diskutabilní) samostatně vytvořit, Miloše Zemana z něčeho podobného podezírat nelze. Ve srovnání s erupcí Klausovy publikační činnosti (hraničící s grafomanstvím) vypadá Miloš Zeman jako chudák. Určitě radši mluví, než píše. Dme se pýchou nad svou schopností pronášet projevy spatra, aniž by si dokázal připustit, že jde zpravidla o snůšku banalit, nepřesných citátů a rok od roku vyčpělejších bonmotů, intelektuálně přinejlepším na úrovni rubriky "citáty slavných" v nějakém tom obrázkovém žurnálu. Tím spíše bude jeho zahraniční politika vytvářena okolnostmi a vazbami, větry, které zrovna odkudsi kamsi povanou.

Do Paříže či dokonce do Washingtonu jezdí rád každý politik, to nějak patří k oboru – blýsknout se návštěvou světových metropolí. Nicméně podstatné jsou ony vazby a jejich konkrétní dopad. Bohužel, Praha je v posledních letech čím dál tím méně alespoň relativně samostatným subjektem mezinárodní politiky. Ostatně, hýbou-li domácím politickým životem různí zdejší lobbisté, jak od české politické vrstvy čekat nějakou samostatnou linii v zahraniční politice? Miloše Zemana se každopádně vyplatí bedlivě sledovat, neboť hrozí, že tohoto verbálního "proevropana" potáhnou jeho politické vazby východním směrem, což lze mimochodem dokumentovat i na jeho vizi členství Ruska v EU.

LN, 17.2.2014