Čítám (se zpožděním, když mi je některá dobrá duše pošle) české noviny a zjišťuji, že leccos z dění v mé staré vlasti obtížně chápu. Inu nedivte se, až na občasné návštěvy jsem v ní málem už čtyřicet let nepřítomen, to člověk ledačemu odvykne. Tak například si český lid zvolil – jednom případě dokonce přímým hlasováním - do dvou nejvyšších úřadů zemských, řekněme že poněkud diskutabilní postavy. Panu Zemanovi až na jistou samolibost a přespříliš vřelé vztahy k putinskému imperiu není příliš co vytknout; pan Babiš ovšem… Za starého režimu prokazatelný agent StB, nabyvší známostmi v nejvyšších stranických a estébáckých kruzích bájeslovného jmění, v současnosti stíhaný pro zpronevěru evropských dotací… něco mi tady nehraje. Nikterak nepřeceňuji německou politiku a paní kancléřku Angelu Merkel už vůbec ne, ale takového zneužití demokracie by snad nebyla schopna ani ona; a kdyby i byla, voliči by jí to spočítali. Čeští voliči nespočítají. I když… napadá mě, jestli jsem o řádku výš bezděčně nekápl na jednu z příčin nejistoty, v níž se potácí politický systém Západu.

Demokracie. Jejím vyjádřením jsou rovné, všeobecné a nevzpomínám si teď honem jaké ještě volby. Nebývaly takové vždycky; až do počátku dvacátého století byla volební účast omezena majetkovými a jinými cenzy. A třebaže vím, jakého se dopouštím kacířství, ptám se, jestli to nebylo rozumnější. Neboť volební právo přiznané s výjimkou šílenců všem bez rozdílu má za následek – logicky – vládu průměru. A jelikož i občanský průměr do sebe zahrnuje jedince schopností a nadání byť i průměrných, ale aspoň nějakých, obracejí se političtí kouzelníci tam, kde je nic takového nemůže ohrozit, k podprůměru.

Přijde ještě na to, jaký vliv má podprůměr na politické dění. Ve vyzrálých společnostech s dlouhou demokratickou tradicí by si každý politik při všem profesionálním cynismu rozmyslel otevřeně se vyhlašovat za zástupce spodních milionů. Bezpečně by si tak odpudil miliony nespodní, hrající na politickém jevišti přece jen podstatnější úlohu; ony ty spodní miliony jevívají spíš zájem o pivo a fotbal než o věci veřejné. V zemích Koruny české tento automatismus jaksi nefunguje, a netřeba dlouho bádat proč. Dědouškům osvícencům, usilujícím o obrodu českého jazyka a národního citu, nezbývalo než se opřít o nižší lidové vrstvy: malé sedláčky, malé řemeslníky, hrstku vlasteneckých učitelů. Nezbytnost však pominula a z malosti se stal kult, ne-li zásluha. Malý člověk, obyčejný člověk, prostý člověk, člověk z ulice… kdo by se nezařadil do těchto kategorií, poví-li se mu, že se tak stává čímsi lepším, k politickému rozhodování kvalifikovanějším. Dá-li si občanská společnost takové uspořádání nohama vzhůru líbit, lehko se stane tučným soustem tlučhubů… ne tedy že bych měl pana presidenta Zemana za tlučhubu, ó nikoliv; bídák ten, kdo by si něco takového pomyslel, jak stojí psáno na jednom podvazku.

Pan Babiš na to jde z jiného konce. Jest v lidu českém znát už dosti pokročilá otrava politikou. Pořád nějaké handrkování, jedna partaj haní druhou, sama se vynáší, jak píše Karel Havlíček v poémě o caru Vladimírovi, a ať vyhraje volby ten nebo onen, nezmění se zase dohromady nic… tu zazní spásonosný signál: dost bylo partajních tahanic! Stát je třeba řídit operativně, dle momentální situace, jako soukromou firmu! V tom ovšem vězí jeden dobře viditelný háček: ve firmě, ať již se jmenuje Agrofert nebo jakkoli jinak, má hlavní a mnohdy jediné slovo pan vrchní šéf. Uplatněn na úrovni státní, zasmrádá šéfovský princip diktaturou; i byl bych opatrn s hlásáním státu řízeného jako firma. Stejně opatrn bych byl na metody zbrusu nové, dosud nikde nevyzkoušené; kdyby princip státu co firmy měl naději na úspěch, nečekal by na pana Babiše, ale dávo už by se někde uplatnil. Ale není takového příkladu.

Nahradit vše staré a opotřebované něčím novým a pokrokovějším, o to se pokoušeli už jakobíni koncem století osmnáctého, a vykoledovali své zemi nejdřív hrůzný teror s tisíci popravených a po něm Napoleona, také žádné obzvláštní terno. Nikoliv. Co použitelného, nepřichází na svět usnesením sebemoudřejšího státníka, i kdyby se řízením božím takový naskytl, nýbrž je výsledkem - také jen přechodným – dlouhého vývoje, sahajícího jedním koncem do hlubin pravěku a druhým do neodhadnutelné budoucnosti. Čím se rozhodl oblažit lidstvo dobrovolný mesiáš, bývá v lepším případě nefunkční zmetek, v horším zárodek kolosálního průšvihu, jakž dokazují jména Marx, Lenin či Hitler. Opřít se o spodní vrstvy, o plebejce, o proletariát, není také nic nového, s tím přišli a pohořeli už ti jakobíni a po nich komunisté. Zůstávejme tudíž oběma nohama na zemi, nevymejšlejme si nikdy nebývalé novinky, ale rozhlédněme se, co kde bez vážnějších poruch funguje, a pokusme se přizpůsobit vlastním podmínkám. Ani pak není úspěch zaručen, jako už na tomto světě nikdy nic zaručeno nebylo a ani nebude; kdo přichází s něčím zaručným a neselhávajícím, blázen jest. Kdo mu uvěří, ještě větší blázen jest.

Hannover, 16. června 2018