Kdo by to býval byl řekl, že česká společnost začne žít zahraniční politikou. Loni bylo stěžejním tématem dění na Ukrajině. Snad proto, že nás až taková vzdálenost nedělí. Najednou byly sociální sítě plné informací i dezinformací, propagandy z východu i západu. Těch samozvaných expertů, co se urodilo… S historiky a ukrajinisty si dodnes dopisuje i prezident Miloš Zeman, který poněkud neopatrně nakládá s ukrajinskými dějinami.

Politici se rozdělili na ty, kteří vidí svět podobně jako Miloš Zeman (případně Vladimír Putin), a na stoupence postupu Evropské unie. V jednom houfu se ocitla KSČM s Úsvitem, částí ČSSD, částí ANO a postklausovskou částí ODS, ve druhém pak TOP 09, KDU-ČSL a opět části ČSSD, ANO a ODS.

Nový rok přinesl nové zásadní události. Teroristický útok na pařížskou redakci časopisu Charlie Hebdo nejprve všichni svorně odsoudili, ale pak opět byly postaveny barikády. Internet se zčistajasna zaplnil odborníky na islám. O míře svobody slova se přou liberálové s konzervativci, přičemž obě skupiny mají zastoupení nalevo i napravo. Střet se odehrává i nad tématy přistěhovalectví a multikulturalismu. Jako rozbuška klidně postačilo rozhodnutí vlády ČSSD, ANO a KDU-ČSL přijmout na naše území patnáct syrských rodin. Půjde hlavně o humanitární gesto. Možnost, že by Syřani u nás zůstali navždy, je otevřená.

Tahouny odporu k imigrantům se stali poslanci Úsvitu přímé demokracie a ODS. Na demonstraci, která se v xenofobním duchu vymezila vůči muslimům, promluvili zástupci obou stran Marek Černoch a Jana Černochová. Jejich jména jsou jen zábavným koloritem nezábavného fenoménu – uzavírání tuzemské společnosti. Své si přihodil i Miloš Zeman, který by nepřizpůsobivé uprchlíky (včetně těch, co odjakživa působí v západní Evropě) vracel domů a v rámci odporu k multikulturalismu by selektoval handicapované děti (beztak měl na mysli především rasový handicap) od většinového kolektivu.

Sociálnědemokratický premiér Bohuslav Sobotka se sice chová zdrženlivě a v linii evropské politiky, ovšem ani on se nevyhnul slibům nabobtnání rozpočtu a kompetencí tajných služeb. Nevydáváme se ale tím na cestu změny našich životů a zvyků, na kterou by nás radikální islamisté nejraději nasměrovali? Nebylo by rozumnější promýšlet reakci na celoevropské úrovni a mezi prvními kroky posílit koordinaci národních zpravodajských sborů?

Je naše česká situace srovnatelná s francouzskou? Teroristé se k nám mohou snadno dostat z kterékoli země zařazené do schengenského prostoru. Máme se ale bát českých muslimů? Zatímco do Francie proudili a proudí zejména z bývalých kolonií a sfér vlivu země galského kohouta, u nás se začali usazovat v rámci mezinárodní spolupráce komunistického režimu. Ve Francii mají již několik generací vyznavačů islámu, často bez práce, v ghettech, náležitě frustrovaných. U nás se k islámu hlásí především vzdělaní a kvalifikovaní jedinci – lékaři, inženýři, technici…

Máme ještě dost času zařídit si imigrační politiku tak, abychom nedopadli jako Francie. Tím spíš je zbytečné nyní podléhat antiislámské hysterii a vyhrocenému nacionalismu. Nebylo by rozumnější budovat takovou společnost, kterou nebudou mít potřebu demolovat ani muslimové, ani křesťané, ani vyznavači jiných náboženství?

Předpokladem však je odpovědný přístup politické reprezentace, jež by měla dvakrát měřit, než jednou něco plácne, nedejbůh řízne. Jenže ono oslovovat vyděšené voliče populistickými větičkami je tak snadné…

NašiPolitici.cz