Nový ministr financí Ivan Pilný si ani nesešteloval židli v kanceláři a už stihl vyděsit půl země. Jeho výroky na téma důchodového systému jsou skutečně silná káva. Má to jednu chybu. Je to káva skutečná, řekli bychom pravdivá.

Tvrzení jako „na důchody nebude“, „během nikoliv dlouhé doby přestane být systém financovatelný“ a podobně nenesou totiž ve skutečnosti copyright pana ministra. Ony zaznívají znovu a znovu již pětadvacet let. A po celou tu dobu opakovaně dráždí a opakovaně vyvolávají dramatické reakce. Jenom pak v dobách „důchodového míru“ lidé zapomenou, pustí to z hlavy. A když pak znovu přijde někdo s naprosto oprávněným tvrzením, že důchodový systém v současné podobě nemůže přežít příštích deset, možná patnáct let, strhne se nová vlna rozhořčení. Typické reakce? „Copak jsem čtyřicet let poctivě makal a platil daně, abych na stará kolena musel pracovat!?“

Ivan Pilný to v rozhovoru pro deník Právo řekl celé jenom vyostřeně a vysoce přímočaře. Nemluvil o indiferentním zvyšování věku odchodu do důchodu, ale rovnou o tom, že lidé budou nuceni pracovat delší dobu, a to o dost delší dobu než v současnosti. A i tady to upřesnil s až poněkud „bezohlednou“ přímočarostí. Kdo nebude mít našetřeno, ten - až přestane být schopen vykonávat například profesi řidiče autobusu - nafasuje (například) sekačku a půjde do parků upravovat trávníky.

Je mi skutečně líto všech, pro koho jsou tato slova nepříjemný a stresující objev, lidsky chápu jejich rozezlení, ale bohužel – opravdu to je tak nějak, jak pan ministr řekl. I když nikoliv přesně.

Pokud hovoříme o konci státem zajištěného důchodového průběžného systému v jeho současné, v podstatě velmi komfortní podobě, pak je to nesporný fakt. Na druhou stranu to přece jenom nemusí znamenat, že čeští důchodci budou umírat zapřáhnutí do sekaček na trávu ve veřejných parcích.

Těžko říct, proč pan ministr nevolil poněkud obezřetnější formu zjevení nesporné pravdy, ale když se již stalo, bylo by dobré si v této diskusi říci několik faktů.

První: Důchodem budoucnosti bude nikoli příjem alespoň relativně dostačující k alespoň rámcově normálnímu životu, ale daleko spíše nějaké životní minimum ve smyslu vegetativního přežití, a možná ani to ne.

Druhý: Věkem 64 nebo 65 let zdaleka nekončí hledání „udržitelné“ věkové hranice. Tu hledejme spíše někde kolem 67 – 68, možná až 70 let. Ano, jen málokdo se tak vysokého věku dožije v dostatečné kondici. Ale teď řešíme matematiku a nic jiného.

Třetí: Neexistuje žádný ekonomicky uskutečnitelný způsob, jak nynější systém při současné vstřícnosti udržet při životě.

Čtvrtý: Neudržitelnost aktuálního důchodového systému není chyba státu a v podstatě ani politiků, to je objektivní fakt daný demografickým vývojem, prodlužováním věku dožití a ekonomickými zákonitostmi.

Pátý: Jakékoliv řešení důchodové pasti musí být založeno na změnách, které budou bolestivé. To znamená, že zahrnou pokračování parametrických změn, což je eufemistický přepis prodloužení doby pracovní aktivity, což je zase eufemistický popis skutečnosti, že nárok na důchod vznikne ve vyšším věku než nyní. A to nehledě na všechny již provedené parametrické posuny. Neboť pokud se průměrný věk dožití zvýšil o téměř deset let a věk odchodu do důchodu (zatím) velmi zjednodušeně o pět až sedm let, tak je jasné, že tato matematická rovnice nemá bez dalšího řešení. Tím dalším je snížení vyplácených důchodů v jejich poměru k průměrné mzdě.

Šestý: A to jsme zatím vynechali demografii. To je smrtelná rána průběžnému financování penzí. Na vskutku hrůzném demografickém vývoji se podepsal každý, kdo po sobě nezanechal alespoň dva potomky.

Sedmý: Matematiku a realitu lze proklínat, poplivat, nadávat na ně, ale to neznamená, že přestanou platit.

Osmý: Je hloupé věřit politikům, kteří skandují „člověk si zaslouží za svou celoživotní poctivou práci poctivý důchod“. Tito politici ty důchody nezaplatí, to za prvé. A za druhé ani nevědí, kdo by je zaplatil. Jenom vrší slova do vět, které nemají skutečný obsah.

Devátý: Představa, že kdyby politici neměli takové platy za „žvanění v parlamentu“, tak by bylo na důchody, je absurdní nesmysl. Náklady na politický systém jsou ve srovnání s náklady na důchody někde za desetinnou čárkou.

Všechny smělé i nesmělé pokusy o reformu důchodového systému v posledních téměř již třiceti letech (ano, první větší parametrické změny proběhly dokonce ještě za minulého režimu!) se ukázaly jako pouze kosmetické nebo zkrachovaly již v období jejich přípravy nebo neprošly parlamentem (Vodičkova reforma) nebo sice prošly, ale následně byly zrušeny (Nečasova reforma).

Pro mnoho lidí může být vcelku zábavné zabíjet posly špatných zpráv, ale jejich smrt nic nezmění na těch zprávách. Ministr Pilný se sice vyjádřil možná poněkud méně vkusně, ale když si navzájem říkáme, že by bylo dobré přestat s přehnanou politickou korektností a vyjadřovat se poněkud srozumitelněji, tak je potřeba si také přiznat, že pan ministr Pilný se vyjádřil srozumitelně. Škoda jen, že čtyři roky této vlády nenabídly žádné významnější kroky k řešení důchodové pasti.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem