Nezájem voličů o volby do Evropského parlamentu může nakonec pohřbít celou EU

Andrej Babiš označil vyšetřování svého střetu zájmů ohledně dotací Evropské unie pro Agrofert za kauzu načasovanou kvůli blížícím se volbám do Evropského parlamentu (EP). Ať už je podstata kauzy jakákoliv, politické strany se každopádně začínají na eurovolby připravovat, byť se mají konat až koncem května příštího roku. Volební kampaň, činnost v principu stejnou jako uvedení nového zboží na trh, je totiž nezbytné naplánovat v předstihu.

ČSSD by měla tento týden definitivně schválit kandidátní listinu, kterou se vší pravděpodobností povede europoslanec Pavel Poc. Snaha postavit do čela odborového předáka Josefa Středulu coby přitažlivou osobnost pohořela. Rozpočet pěti milionů korun lze pak označit za směšný, v zadlužené ČSSD budou mít chudé nejen Vánoce a kdoví, zda příští rok vůbec získají nějaký mandát.

Samostatně do eurovoleb půjdou i lidovci, tedy nikoliv v koalici se STAN či TOP 09, o níž se spekulovalo. A podobně jako sociální demokracie v čele s dosavadními europoslanci. Občanský demokrat Jan Zahradil pak dokonce koncem listopadu odstartoval kampaň na post předsedy Evropské komise – jako tzv. „vedoucí kandidát“ frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR), kam ODS patří. Chce „být hlasem zdravého rozumu mezi dvěma extrémy, mezi těmi, kdo chtějí Unii zničit, a těmi, kdo ji chtějí centralizovat a dále odebírat členským státům pravomoci“. Jeho frakci, v EP nyní třetí největší, však ještě před startem notně oslabí brexit, neboť zhruba čtvrtinu členů tvoří poslanci britské Konzervativní strany.

Eurovolby: nevděčná disciplína

Eurovolby představují velmi ošemetnou a hodně nevděčnou disciplínu. Voliče moc nezajímají – posledně, v roce 2014, jich u nás přišlo hlasovat jen něco málo přes 18 procent (předtím, v letech 2004 a 2009, alespoň 28 procent). A většina z toho mála, co dorazilo, pak hlasovala převážně na základě aktuální domácí politické situace, nikoliv bedlivého zkoumání činnosti europoslanců. Co je pak třeba Olze Sehnalové z ČSSD platné, že se angažuje v docela výbušné otázce dvojí kvality potravin, když její další setrvání v Bruselu a Štrasburku (dvou městech, kde EP střídavě zasedá) primárně závisí na tom, jak si její strana zrovna povede na domácím hřišti. Sice se občas prezentovala v českých médiích, ale stejně není jisté, zda většina příznivců ČSSD vůbec zná její jméno.

Běžný volič by si při troše snahy mohl o europoslancích dohledat plno informací, ostatně, internet mu k tomu poskytuje velkou příležitost. Leč zůstává nevyužita. Fatální neznalost EU a jejích komplikovaných institucí pak jen nahrává popularitě tvrzení o nikým nevolených bruselských elitách, jejichž hlavní starost tvoří pošlapávání suverenity národních států (třeba zakazováním tradičního českého rumu nebo pomazánkového másla) a sociálně-inženýrská proměna evropské společnosti zvaním zástupů muslimských migrantů.

Neatraktivnost voleb do EP však zdaleka netrápí pouze Česko. Nikoliv náhodou přiměly již první přímé evropské volby z roku 1979 dvojici politologů Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta k vypracování teorie o „volbách druhého řádu“, od té doby jejich kolegy hojně používané při analýze těch „méně zábavných“ volebních klání, což vlastně jsou, kromě výběru poslanců do národních parlamentů, popřípadě prezidentů, skoro všechna ostatní.

Nastane politické zemětřesení?

Při posledních eurovolbách z roku 2014 sice jednotlivé nadnárodní stranické formace zastoupené v Evropském parlamentu nominovaly – ve snaze upoutat pozornost voličů – jakési celoevropské lídry neboli tzv. „vedoucí kandidáty“, nicméně třeba u nás si toho skoro nikdo nevšiml. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker tak může být nadále v klidu portrétován jako „nikým nevolená bruselská elita“, byť figuroval jako „vedoucí kandidát“ vítězného uskupení posledních eurovoleb: Evropské lidové strany, sdružující křesťanské a konzervativní subjekty (od nás KDU-ČSL, TOP 09 a STAN). „Vedoucí kandidáti“ zkrátka moc nezabrali, poněvadž celoevropská volební účast, od roku 1979 setrvale klesající, činila 42,5 procenta, a to ji ještě mírně navýšily země, kde je účast ve volbách povinná.

Někteří však věští velkou změnu. „Po květnových eurovolbách může evropská politika vypadat podstatně jinak. Lidovecko-socialistická koalice ztratí většinu,“ předpovídá Jan Zahradil. Andrej Babiš zase v létě avizoval, že volby do EP přitáhnou do volebních místností tichou většinu protimigračních voličů. Nastane tedy politické zemětřesení? To bude hodně záviset i na intenzitě, s jakou migrační téma osloví voliče na jaře. Podaří-li se migrační vlnu ještě trochu utlumit, hlasování do EP se tak asi opět promění v „druhořadou nudu“. Každopádně neprávem, neboť vůbec nejde o druhořadé těleso. Složitosti Evropské unie však evropští voliči zatím bohužel nedorostli, což ji může snadno pohřbít.

Autor je politolog

LN, 3.12.2018