Všimněte si dnešního zpravodajství a publicistiky o dění v České republice. Převažují komentáře, stanoviska, rozhovory k tomu, co někde někdo o někom řekl, jestli to ten, co to o někom řekl, řekl tak či onak, a já bych to tak neřek ́.

Už mě to nějaký čas nebaví číst.

Hledejme společně řešení současného společensko-politického stavu Česka. A kdo ho hledá? Politické strany ve svých někdy i jednoslovných heslech - výkřicích před volbami - a pak ticho.

Po dvaceti letech drobné politické práce od listopadu 1989 (u nás na Ostravsku dělají politiku od té doby už jenom dvě osoby, já jsem jedna z nich) – což je zhruba před sedmi lety - jsme s Petrem Czaschem přišli na to, že se současnou ústavou země, republika nemá šanci jít udržitelnou cestou. Od té doby jsem 4x kandidoval na senátora a dnes zjišťujeme, že jsme kolonií nadnárodních monopolů. Ostravská universita mi v roce 2013 vydala knížku Svrchovaný stát a veřejné zdroje, kde se snažím teoretickými východisky naznačit, že jsme přestali býti svrchovaným státem, že jdeme neudržitelnou cestou vývoje společnosti. Že bude muset být přijata nová ústava Česka v referendu, je jedním ze závěrů knížky.

Protože pochopitelně nejsem sám, kdo ví, že ústava z podzimu 1992, sešitá za pár týdnů a schválená v prosinci bez jakékoli diskuse s veřejností, je tou nejdůležitější a bazální příčinou veškerých morálních a ekonomických proher, se kterými se český národ a celá naše občanská společnosti u nás potýká, existuje v Česku již několik skupin lidí a jednotlivců, kteří začali pracovat na novém textu české ústavy (první v Česku sestavil se svou dcerou již zesnulý předseda Hnutí pro přímou demokracie dr. Milan Valach). Dnes se už asi všichni známe.

Protože prostě nelze jen vynášet knížecí rady a rádoby duchaplná vyjádření – nýbrž jest nutno položit návrh písemně na stůl a jednat, sestavil jsem proto i za pomoci oponentů jeden z návrhů zadání nové české občanské ústavy určený k dvouleté celonárodní diskusi. Diskuse bude ukončena definitivním zněním návrhu – který musí být předložen k referendu. Osmi a půl miliónům voličů Česka = lidu České republiky.

Pak český stát obstojí v bojích a válkách, které nás v 21. století za současné situace čekají.

Nacházíme se stále na počátku – nakonec i nám to trvalo dvacet let, než jsme si uvědomili, že změnit, zlepšit pět zákonů (z dnešních platných cca 10 000) je nic. Jest nutno postavit nový barák, ten dnešní je zcela již nepoužitelný – po zkušenostech a událostech, které se od roku 1993 u nás, v Evropě a na světě odehrály. Nikoli tedy donekonečna opravovat kliky, okna, vyměnit komín či natřít nanovo jižní fasádu toho našeho baráčku.

Nový dům, nová ústava, a to od základu. Ale opatrně na lidi – po dvouleté celonárodní diskusi –, aby vůbec pochopili a uvěřili, že jde o náš stát, jde o život našich vnuků, nebudeme ingerovat do toho, co dělají či nedělají v Uruguayi, Rakousku či Kambodži. Lid České republiky je kompetentní si napsat novou společenskou smlouvu – ústavu se svým státem a tou si ho definovat. To pro mnoho lidí není na pochopení ihned po přečtení tohoto textu. Diskutuji s lidmi stále – to je prý věcí právníků, někteří se vzchopí a dodají: ústavních právníků.

Tady jde o nepochopení základních rozdílů procesu legislativního – zákonodárného a ústavodárného. Ten druhý je jednorázový. Lid si zamane (nikoli všech 62 ústavních právníků celé České republiky) a položí na stůl svou občanskou bibli a řekne – tak, tento stát bude vypadat takto a ne jinak, protože my to tak chceme. My to chceme, protože potřebujeme stát, chceme stát. Nejsme anarchisti ani libertariáni, natož abychom chtěli respektovat či uznat jakoukoli diktaturu.

O těchto – pro většinu lidí u nás - abstraktních pojmech lidé nepřemýšlí, nermoutí se nefunkčností dnešního státu. Ten je dnes učí čistému hedonismu, přežívání od pondělka do pátku, od dovolené k dovolené, případně od mejdanu k mejdanu, soboty neděle často tráví v nějakém obchodním hangáru.

I to je ten morální úpadek, na kterém nadnárodní trusty plíživě a intenzivně denně pracují.

Stát nemůže fungovat, jestli ho nebude respektovat a ctít většina. Řádné placení daní musí být hrdostí každého pracujícího občana a nikoli nucené břímě, které chce každý nějak ošulit. Respektování pravidel a povinností, která budou všechna odvozena z lidmi schválené ústavy, musí být samozřejmostí, z níž sami lidé budou hlídači všech nepoctivých.

Neexistuje právo bez povinnosti, tak jako nesmí existovat svoboda bez odpovědnosti.

Toto musí být jasně dáno novou občanskou biblí českého státu – její novou ústavou, společenskou smlouvou občanů Česka se svým státem.

Asi 60 až 80 základních rozhodnutí, která jsou v dnešním zadání naznačena, musí být deklarováno ústavou. Dnes bohužel – v objektivní rychlosti, která vedla tu hrstku autorů ústavy z podzimu 1992 - v dosud platné ústavě chybí. A tři, čtyři politické strany, které stále rozhodují od ledna 1993 o této zemi, nejsou samozřejmě schopny na sebe vzít odpovědnost za harmonický vývoj našeho státu. Vždy tam byly a jsou jejich – tedy stranické - představy, jak spravovat tento stát a jeho daně. Naše daně.

...

Zadání ústavy k diskusi je od března 2016 na našich internetových stránkách, bude-li vůle k diskusi o jednotlivých pasážích, jsme připraveni. Nejprve však ale bude nutno vůbec lidem vysvětlit, že neustálé komentáře k tlachání politiků a neustálé osočování všech všemi nic neřeší. Bude jen stále hůř. Musíme si postavit nový dům (dnes má zadání nové občanské ústavy 53 stran pro 248 článků a byla o něm informována všechna rozhodující právnická pracoviště ve státě), i když zespodu se to patrně na světě ještě nikdy nikomu nepodařilo.

To neznamená nic nedělat.

27. května se bude konat konference autorů, příznivců nové ústavy pro Českou republiku, bude patrně druhou na světě (je pozván i účastník prvé v roce 1998, jeden z bývalých amerických senátorů), která se pokouší hledat cestu, jak zespodu dosíci přímé demokracie, opravdové, nikoli partajní demokracie v českém státě.

Autor je předseda Strany státu přímé demokracie – Strany práce