28.3.2024 | Svátek má Soňa


POLITIKA: Dokázali jsme to před 70 lety. Proč ne dnes?

1.5.2018

Nejsem odpůrce EU, ale od počátku existence toho, čemu se oficiálně říká Společná zahraniční a bezpečnostní politika (s důrazem na slovo zahraniční), jsem věděl, že s tím budu mít problém.

Což se posléze stalo. Zejména pokud jde o vztah k Izraeli a jeho hlavnímu městu (kterým není Tel Aviv, ale Jeruzalém, abychom si rozuměli). Vývoj mi dal za pravdu.

Vztah k Izraeli a Jeruzalému jsem si vytvořil dávno před tím, než byla ustavena EU a její SZBP. Navíc jsem před několika lety podepsal mezinárodní petici ONE JERUSALEM. A hle, problém byl na světě: EU má na Jeruzalém diametrálně odlišný názor. Prosazuje Jeruzalémy dva – jeden jako hlavní město Státu Izrael a druhý jako metropoli prý budoucího státu Palestina.

Napadlo mě: co když bude mít Česká republika na Jeruzalém stejný pohled jako já (a politická reprezentace Státu Izrael) a v souladu s článkem 1 izraelského „Základního zákona: Jeruzalém, hlavní město Izraele“ z roku 1980 bude považovat „celý a sjednocený Jeruzalém za hlavní město Izraele“ (Jerusalem, complete and united, is the capital of Israel)?

Něco takového je zřejmě nemyslitelné a pro některé lidi i nepředstavitelné. Takto jsem byl poučen v internetové diskusi: Prý bych

mohl pochopit, že ČR není USA, že nemá v rámci EU svazku příliš mnoho možností jak vybočit z řady, že musí jako malá země vnímat realitu a citlivě se posunovat krok za krokem.

Přidat k tomu musím oficiální vyjádření, které je k přečtení na webu Černínského paláce (MZV), konkrétně v článku „ČR a SZBP“, v němž se praví:

Vzhledem k povaze utváření SZBP je třeba mít na paměti, že klíčovým principem je zde hledání konsenzu mezi členskými státy EU, a proto je úplné prosazení národních priorit nerealistické.

Člověka cosi napadne o omezené suverenitě, ale pak si vzpomene na migrační kvóty a porovnává: v případě kvót jsem se dokázali Bruselu vzepřít a stát si na svém. Proč by něco takového nebylo možné v případě Jeruzaléma?

Můžete namítnout, proč bychom to měli dělat. Zejména, byla-li by to politika „proti proudu“. Odpověď je prostá. Chceme-li být v praxi takoví přátelé Izraele, za jaké se v proklamacích vydáváme – a já bych si nic jiného nepřál -, pak to nejlepší, co můžeme pro naše izraelské přátele udělat, je ztotožnit se s jejich článkem jedna výše citovaného základního zákona (nahrazuje konstituci). Bez ohledu na to, co si o tom myslí Brusel, Arabové, OSN.

Občas je morálně i historicky nutné to udělat. Máme skvělý příklad z let 1947-1949, kdy tehdejší Československo zásadním způsobem vojensky pomohlo napadenému Izraeli (zbraně, munice, letadla, výcvik), přičemž muselo jít „proti proudu“ - proti embargu na dovoz zbraní, který vyhlásily Spojené národy. Díky porušení tohoto absurdního pravidla (proč se OSN vojensky nepostavila na obranu státu, který vznikl v souladu s jejím rozhodnutím?) Stát Izrael přežil takříkajíc vlastní smrt. Taková je skutečná pomoc příteli!

S Jeruzalémem je to stejné: chceme-li být skutečnými přáteli, pak uznejme celé město jako metropoli židovského státu. Byť by to bylo celému světu navzdory. Zachováme se stejně jako Československo v čase, kdy Izrael po agresi Arabů bojoval o holé přežití. Takový postoj, taková pomoc má smysl (a vejde do dějin).

Dokázali jsme to před sedmdesáti lety. Proč ne dnes?

Stejskal.estranky.cz