Skoro se stydím, že se znovu vracím k případu Davida Ratha. Ale já se od něj pouze odrazím. – Z hlediska boje s korupcí je to dílčí úspěch. Aspoň zatím, protože nevíme, jak to celé dopadne. I jako téma mediálně politické rozpravy se ta věc podle mého názoru vyvíjí dobře. Vynesla na denní světlo problémy a souvislosti, o nichž se mluví otevřeněji.

Známé osobností se k nim vyjadřují kompetentně i nekompetentně, ale zdá se, že těch prvních je víc.

Úplné otevřenosti jsme ještě nedosáhli. Zejména politici jsou vůči určitým tématům zdrženliví. Jsou-li tázáni, vyjadřují se diplomaticky, čili vyhýbavě. Lze tomu rozumět: "rozbalit" háklivé téma naplno znamená riskovat konflikt, např. s koaličním partnerem nebo i s lidmi ve vlastní straně. Tedy i možnost, že jim takový konflikt přeroste přes hlavu a oni nemají tušení, jak by mohl skončit.

Řadu takových háklivých témat, která s Rathovou kauzou souvisejí velmi nepřímo, umíme pojmenovat. Ale na své "rozkrytí" teprve čekají. Jsou to naše trvalky: grippeny, pandury, Promopro, Opencard, Státní fond životního prostředí, Lesy ČR a další. – Nejeden politik může být jimi osobně ohrožen. Mohl by čelit otázkám, co dělal před pěti, deseti, patnácti lety. – Zvláště choulostivých tématem je financování politických stran. A tím vůbec nejprekérnějším je podle mého názoru vztah korupce a ODS, neboť ta má nejvíc co vysvětlovat.

Uznejme však, že Nečasova vláda obstála v tom smyslu, že slibný vývoj "kauzy Rath" nemařila. I opozice se v tomto ohledu zatím chová (řekněme) "slušně". Přesto se domnívám, že pozice vlády i opozice (konkrétněji: ODS a ČSSD) je tou kauzou oslabena. Další překotné rozkrývání zažitých zlořádů, o nichž dosud nebylo možno otevřeně mluvit, proto může mít destabilizační efekt. Máme ostatně nedávnou zkušenost s tím, že vládu lze snadno odstřelit a nikdo přitom pořádně neví, odkud vlastně přišel úder. A opozice, která tomu tleskala, si s tím pak nevěděla rady.

Stávající politické elity (a nejen ty špičkové, ale i ty krajské a ještě nižší) nemají o destabilizaci zájem, mohly by být smeteny. Ale ani my občané bychom o ni neměli stát příliš, i když své politické elity nemilujeme. K čemu by nám byl rozvrat veřejné správy? Jaký užitek bychom měli ze zhroucení politické scény, na jejíž uprázdněná místa by se pak hrnuly neznámé "subjekty"?

Mohlo by se ovšem stát, že sebezáchovné úsilí politických elit s jejich korupčnickými konexemi v pozadí zcela utlumí očistné oživení, které nastartovala Rathova aféra. To by nebylo dobré. Znamenalo by to, že obdobná příležitost se odsune o mnoho let. Společenský tlak na očistu politiky by měl trvat. Jak ho podpořit?

Je tu naštěstí jedno téma, které má ve sledovaném kontextu pozitivní potenciál. A to je rozkrádání peněz z eurofondů. Spojení slov "rozkrádání" a "naštěstí" může zarážet, ale je to tak. Jde totiž – lidově řečeno – "o prachy". O velké peníze, jejichž neproplacení bude mít značný vliv na státní rozpočet. To je souvislost, které porozumí i široká veřejnost. Zametat tady pod koberec by mohlo vyvolat vichřici, jakou by si nepřáli ani ti přísloveční kmotři.

Ale pointa mého dnešního příspěvku je jinde. Chci poukázat na to, že "kauza Rath" a její zpracování není výslednicí nějakých "politik". Za to nezvyklé množné číslo se omlouvám, ale dnešní politologie se bez něj neobejde. Kauza Rath není dílem nějakých politických vůlí, ale náhody. Náhodou se jí ujalo pár poctivých lidí. Pár státních zástupců, pár neúplatných a mlčenlivých policistů (jednoho bývalého) a pár novinářů. Za všechny uvádím Václava Moravce. Jejich příklad dodal kuráž i několika poctivým politikům (za všechny jmenuji ministra Pospíšila). Kdyby jich nebylo (nebo kdyby jich bylo méně), asi by se nic nedělo.

Německý filozof (původně ústavní soudce) Ernst-Wolfgang Böcfkenförde proslul nedávno myšlenkou, kterou bychom si měli vštípit všichni. Řekl, že moderní právní stát staví na předpokladech, které sám nemůže zaručit. Nechci tu myšlenku rozvádět, ale je hluboce pravdivá. Moderní právní stát nemůže zaručit, jak bude fungovat rodina, přesto je na ní závislý. Moderní právní stát nemůže zajistit, že bude kultura, přesto ji potřebuje. Moderní právní stát nemůže zajistit, že se v pravý čas sejde pár správných lidí na správném místě a proti většinové apatii se chopí své věci, správně ji rozjede a přivede ke správnému konci.

Aféra Davida Ratha ukázala – a v tom je její pozitivum –, že tu takoví lidé jsou, i když jsme si smutně mysleli, že už vymřeli. Ale pozor: stát jejich výskyt zaručit nemůže.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6