Náměstci exministra Ratha předvedli to, co nemá v české politice obdoby. Antonín Pečenka a Vladimír Dryml byli zosobněním tvrdé politiky ministerstva zdravotnictví. Jejich reputaci „drsných chlapíků“ však v závěru jejich působení pokazilo dětinské skrývání se před hrozbou odvolání. Je stěží pochopitelné, že se lidé, kterým muselo být jasné, že po nástupu nového ministra bude jejich pozice neudržitelná, uchylují k tak ubohým metodám.

Na druhou stranu se jim však nemůžeme divit, protože jejich guru Rath předvedl v bleděmodrém něco podobného, když se demonstrativně nezúčastnil předávání úřadu svému nástupci. Úsměvné na celé situaci bylo navíc to, že člověk, který se nově nastupujícímu ministrovi nedokáže ani podívat do očí, přes média sebevědomě vzkazuje, aby Julínek nepokazil to, co on se svým hvězdným týmem ve zdravotnictví dokázal.

Minimálně jedno pozitivum však historka se ztracenými náměstky přináší. Pro šéfy nemocnic a bývalé vedení VZP, které pronásledovaly noční můry ministerských kontrol, musí být zadostiučiněním sledovat, jak náměstci, kterým už teče nejen do bot, kličkují.

Rath se dojemně zastal nemohoucího Pečenky, když přirovnal snahu o doručení odvolání k monstrprocesu. Jedno oko nezůstalo suché, když hovořil o zbavování se člověka, který je v tuto chvíli nemocný. Co je však monstrprocesního na tom, že se ministr, který chce začít pracovat, snaží odvolat neschopné náměstky, aby si mohl přivést na ministerstvo vlastní tým? Pokud mohl Pečenka poskytnout své vyjádření televizním reportérům, zvládl by snad i převzetí dopisu s odvoláním.

Když pozorujeme obstrukce, kterými ztěžují nástup nového vedení ministerstva zdravotnictví nezodpovědní náměstci, napadne nás, proč, byť po mnoha týdnech, podal Jiří Paroubek demisi, když se mohla celá vláda skrývat a ze zálohy vést zemi i nadále. V době, kdy se psala Ústava, možná už někdo s takovým nebezpečím počítal, a propašoval do ní článek 75, který dává prezidentovi pravomoc odvolat vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat. Že by už tehdy tušil, jaký styl přinese do politiky sociální demokracie 21. století?