29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Do Vídně místo do Canossy

30.1.2015

Paní ministryně spravedlnosti Helena Válková věnuje velkou pozornost záměru vládní koalice vytvořit legislativní podmínky pro zlepšení úrovně činnosti státního zastupitelství vydáním nového zákona. Jako akademička přistupuje k němu s pocitem odpovědnosti vědce a s hloubavostí sobě vlastní a odvážně se pouští na tenký led problematiky, s kterou patrně nemá mnoho vlastních praktických zkušeností.

Intenzita jejího zájmu vzrostla po semináři, který proběhl v Poslanecké sněmovně dne 14. listopadu 2014, shodou okolností právě ve chvíli, kdy paní ministryně předložila poslaneckému klubu své strany paragrafové znění ministerské předlohy, která se podstatně liší od té, kterou po předchozím sabotážnickém váhání bývalého předsedy vlády Petra Nečase nechal exministr Pavel Blažek projít legislativním procesem až do Poslanecké sněmovny, odkud ji stáhla exministryně Marie Benešová. Paní ministryně je s přípravou zákona v časové tísni, protože předlohu měla předložit vládě do konce roku 2014. Její návrh ale narazil na tvrdý odpor účastníků semináře, který se přenesl i do dalších kruhů Výsledkem bylo odročení termínu předložení do vlády o půl roku.

Seminář se připravoval několik měsíců a konečné datum jeho uspořádání vyplynulo z dlouhého kličkování mezi termíny jednání různých institucí a osob. Okolnost, že vpadl do kritického období přípravy ministerského návrhu zákona, je náhoda, nikoli výsledek úmyslu torpédovat záměry paní ministryně. Pokud ale tento účinek přesto měl, dle mého laického názoru nevznikla státu žádná škoda. Vytvořil se časový prostor pro přepracování zákona do přijatelnější podoby.

Proti ministerské předloze protestovali hlavně státní zástupci, jimž se nelíbilo rozšíření personálních pravomocí ministra spravedlnosti a zvýšení důrazu na odpovědnost státních zástupců za výstupy z jejich činnosti. Při tom ušla pozornosti zásadní rozdílnost „staré“ a „nové“ předlohy co do organizační a řídící struktury státního zastupitelství. Podle „starého“ návrhu měla zaniknout vrchní státní zastupitelství a uvnitř nejvyššího státního zastupitelství měl vzniknout malý protikorupční úřad s vysoce specializovanou, poměrně úzce vymezenou agendou. Znamenalo by to výrazné posílení postavení nejvyššího státního zástupce, jenž by získal možnost zasahovat hluboko do chodu soustavy a „měl by pod palcem“ dozor nad vyšetřováním nejzávažnějších případů hospodářské kriminality. Byla by to pro něj příznivá změna proti současnému stavu, v němž se na honosný název jeho funkce téměř hodí označení „Titel ohne Mittel“. Opačně ministerský návrh jej do jisté míry stavěl na vedlejší kolej. Počítal se zřízením velkého protikorupčního speciálu „ve volném prostoru“ na úrovni krajských státních zastupitelství, podřízeného nově zřízenému „protikorupčnímu“ vrchnímu státnímu zastupitelství. Dvě původní vrchní státní zastupitelství měla zůstat zachována ve „vykastrované“ podobě, zbavena podstatné části agendy a personálu tzv. „šestých odborů“, zaměřených na zvlášť závažnou hospodářskou trestnou činnost. Toto řešení by bylo zvláštní „českou cestou“, která by patrně v Evropě neměla obdoby.

Paní ministryně se nyní vydala „na zkušenou“ do Rakouska, které zřídilo protikorupční úřad již v roce 2009. Rakousko patří mezi několik málo evropských zemí, v nichž místo většinové prokuratury působí státní zastupitelství. Uspořádání tamní soustavy se ale od našeho podstatně liší. Přizpůsobuje se spolkovému uspořádání státu. Neexistuje funkce nejvyššího státního zástupce, fakticky ji plní spolkový ministr spravedlnosti. V každé spolkové zemi působí zemský vrchní státní zástupce, jenž je jeho podřízeným. Protikorupční speciál má sice celostátní působnost, ale je podřazen zemskému vrchnímu státnímu zastupitelství ve Vídni. Jeho vedoucí je podřízen zemskému vrchnímu státnímu zástupci ve Vídni a jednou za rok podává spolkovému ministrovi spravedlnosti zprávu o činnosti svého útvaru. Důležitou zvláštností rakouského „protikorupčního speciálu“, zakotvenou přímo v zákoně o státním zastupitelství, je začlenění do jeho personální sestavy vedle právníků- státních zástupců také jiných odborníků- ekonomů, finančních a bankovních specialistů.

Zpráva o cestě paní ministryně, uveřejněná ČTK a na internetových stránkách ministerstva spravedlnosti se snaží možná neúmyslně vyvolat dojem, že převzetím rakouských zkušeností „objevujeme Ameriku“, tedy dostáváme se spolu s několika málo vyjmenovanými státy na špičku evropského vývoje. Není tomu tak. Ve skutečnosti jsme již dlouho na chvostu vývoje. Předloha zákona, který počítal se zřízením „protikorupčního speciálu“ byla připravena k postoupení do legislativního procesu již v roce 2013. Naopak výčet evropských států, které dosud „protikorupční speciál“ nezřídily, by byl asi kratší než seznam „průkopnických“ zemí, zmíněných ve zprávách o cestě paní ministryně.

Podstatná část věcí, o nichž se zmiňují uvedené zprávy, je u nás známa již několik let. Již 17.září 2012 se pod záštitou předsedy Ústavněprávního výboru Senátu Miroslava Antla konal v prostorách Valdštejnského paláce seminář na němž po přednášce Lenky Bradáčové a Františka Korbela, tehdy náměstka pro legislativu na Ministerstvu spravedlnosti ČR, vystoupilo několik představitelů „protikorupčních speciálů“ z různých evropských zemí.

Cesta paní Heleny Válkové může ovšem i za těchto okolností přinést značný prospěch. Snad si z ní přiveze poznání o nadbytečnosti „protikorupčního vrchního státního zastupitelství“ a upevní se v přesvědčení, že v „ protikorupčním speciálu“ musí vedle právníků- státních zástupců pracovat také odborníci z oboru ekonomiky, finančnictví a bankovních operací.

Podotýkám, že s odvoláním na rakouský zákon o státním zastupitelství a španělský zákon o prokuratuře poukazoval na vhodnost začlenění ekonomických a finančních odborníků do „protikorupčního speciálu“ spolek Šalamoun např. v stanovisku ze 17. září 2013 a v několika neveřejných podáních. Jeho opomenutí vytýkal jako jednu z vad předlohy zákona.

K připuštění civilních odborníků do trestního řízení by ovšem byl nutný zásadní zlom v myšlení státních zástupců, ovlivňujících podobu zákona. Až dosud u nich převládá přesvědčení, že se znalostí trestněprávních předpisů lze rozplést jakýkoli případ hospodářské trestné činnosti. Zatím ale působení „vyznavačů jedné knihy“ plodí podivnosti v některých korupčních a hospodářských kauzách, jež buď nedokáží dostat před trestní senát nebo dokonce končí zproštěním.

Odkazuji v tomto ohledu např. na své zprávy z „monstrprocesu“, veřejnosti známého jako „soud s Alenou Vitáskovou“, týkajícího se údajně nezákonného udělení licence fotovoltaickým elektrárnám v majetku rodu Zemků. Případ se sice před trestní senát dostal, ale přesto je vzorovou ukázkou důsledků nezřízené sebejistoty žalobců.

V této věci žalobce Radek Mezlík obžaloval skupinu osob kvůli odpovědnosti za údajně nezákonné vydání licencí v noci 31.prosince 2010, dále ředitelku licenčního odboru ERÚ, která v únoru r.2012 zastavila řízení, jež mohlo vést k odebrání předmětných licencí, a k ní přidal Alenu Vitáskovou, předsedkyni ERÚ, která své podřízené nezabránila v jejím „zločinném“ jednání. Obě vysoce exponované dámy s původním řízením o vydání licence neměly nic společného. Obvinění bylo jedné sděleno 23.října 2012, druhé 13.března 2013, obžaloba byla podána 19. září 2013. Soudní řízení u Krajského soudu v Brně bylo zahájeno 2. června 2014 a datum jeho ukončení je zatím nejisté. Jdou tedy do třetího roku života pod tlakem obav z budoucnosti. Nezávisle na tom nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal z vlastní iniciativy správní žalobu proti Energetickému regulačnímu úřadu na zrušení inkriminovaného rozhodnutí. Mezitím na ERÚ proběhlo správní řízení, jehož výsledkem bylo zrušení předmětných licencí a vydání nových se stejným datem účinnosti. Předmět pohoršení ze správní žaloby zanikl, proto soud řízení k Zemanově žalobě zastavil. Pro Radka Mezlíka to byl popud k zahájení dalšího vyšetřování pro podezření, že zrušením vadných licencí a vydáním nových došlo k trestnému činu. Pavlu Zemanovi nezbylo než podat novou správní žalobu, o které dosud soud nerozhodl, ale mezitím již jinou zamítl.

Celé toto řízení má odvrácenou tvář zasahování do chodu významného státního úřadu, jehož zaměstnanci jsou účastí na úkonech trestního stíhání odváděni od svých pracovních povinností, stresováni, okrádáni o energii, přinuceni k výlohám na obhajobu. Dodejme, že útlá ředitelka licenčního odboru si užila špatného zacházení ze strany policistů, kteří ji z úřadu do cely předběžného zadržení vyvedli před očima ostatních zaměstnanců ve speciálně upravených „medvědech“. V dalším řízení mořili celodenním výslechem na pracovišti jejího nástupce, trpícího vážnými zdravotními potížemi.

Hypoteticky nelze vyloučit – i když to není jisté – že správní soud zamítne žalobu proti ERÚ, protože elektrárny v kritické době skutečně existovaly, byly ve zkušebním provozu, tedy připojené na síť odběratele a cena nedodělků na více než miliardové investici činila jen několik desítek tisíc korun českých. Mělo by to dominový efekt: sesypala by se obžaloba proti původcům vydání licencí, tím by padl důvod pro stíhání ředitelky licenčního odboru a následně i Aleny Vitáskové, bylo by třeba zastavit úkony trestního řízení proti úředníkům, kteří vydali nové licence. Ostatně ani v případě, že Pavel Zeman se svou správní žalobou uspěje, není plná úspěšnost žalobce zaručena, protože soud bude muset hodnotit i subjektivní stránku žalovaného jednání: ne každé pochybení úředníka musí být nutně trestným činem. V každém případě je jisté jen trápení, kterému jsou obvinění vystaveni, zatímco výsledek řízení je nejistý.

Možný byl ovšem šetrnější postup: správní žaloba jako první krok a teprve v případě její úspěšnosti zahájení trestního řízení. Jenže ten, kdo upadne v podezření z trestného jednání, v očích policie a státních zástupců ztrácí nárok nejen na ohledy, ale v horších případech i na slušné zacházení.

Než zpět k cestě paní ministryně do Vídně. Bylo by patrně užitečné, aby se tam vracela častěji a zkoumala tajemství efektivity činnosti rakouských orgánů činných v trestním řízení. Je totiž zarážející nepoměr mezi velikostí obou států a jejich úřadů. Rakouský kolega naší paní ministryně Wolfgang Brandstetter, taktéž universitní profesor, stejně jako jeho předchůdci odpovídá za poněkud širší agendu, nicméně musí vystačit s 230 zaměstnanci, zatímco naše paní Helena Válková zdědila po předchůdcích úřad, nabobtnavší na 410 úředníků. V rakouském státním zastupitelství působí 320 státních zástupců, v našem jich je 1.230. Podobně Rakousko zaměstnává 1.700 soudců a 630 vyšších soudních úředníků, Česká republika potřebuje 2.912 soudců a 1.198 vyšších soudních úředníků. Z pouhého mechanického srovnání číselných hodnot lze vyvozovat závěry jen s velkou opatrností a bez nároku na konečnost úsudku, nicméně rozdíly jsou nepřehlédnutelné a podněcují k různým úvahám. Jejich příčinou mohou být rozdíly v kvalitě lidí: např. rakouští státní zástupci se zčásti rekrutují z bývalých vyšetřovacích soudců.

Srovnání s rakouskými čísly vyvolává podezření, že úřady ve švejkolandském resortu spravedlnosti vykazují nižší efektivitu využití pracovní síly než jejich rakouské protějšky. Mám ale obavy, že nejde o ojedinělou výsadu pouze resortu spravedlnosti. Paní ministryně by měla ukázat cestičku do Vídně ostatním kolegům ve vládě. Nejvíce by to mělo zajímat jejího stranického šéfa, ministra financí Andreje Babiše, protože je důvodné podezření, že mu ze státní kasy utíkají peníze na vydržování nadbytečných úředníků.