Odpůrci restitucí rádi bojují za tradiční křesťanské hodnoty. Ale jen když se jim to hodí

Tance kolem zdanění církevních restitucí potvrzují smutnou pravdu: česká politika spočívá ve vytváření emočních vln, které mají zajistit hlasy, nicméně sám předmět emocí není pro státní pokladnu stěžejní. Skutečně důležité (nákladné) záležitosti se řeší v zákulisí, takříkajíc s vyloučením veřejnosti. Anebo se neřeší vůbec, poněvadž k nim z hladiny rozčeřeného domácího rybníka nikdo nedohlédne.

V poslední době se zhusta skloňuje pojem finanční gramotnost obyvatelstva. To kvůli neznalosti elementárních záležitostí bankovnictví snadno sedne na lep kdovíjakým šíbrům a skončí v dluhové pasti. Nicméně namístě by určitě bylo též proškolení voličstva na téma objem a struktura státního rozpočtu neboli zlepšování fiskální gramotnosti. Pokud se běžný občan dozví, že stát díky zdanění církevních restitucí ušetří pár set milionů ročně, možná, a třeba i v dobré víře, zajásá. Ovšem znalost velikosti objemu státního rozpočtu, jehož příjmy loni činily zhruba jeden bilion a čtyři sta miliard korun, jásot asi notně ztlumí. Z perspektivy státní kasy jde totiž o drobné.

Přiškrcení „církevních darmožroutů“

Avšak v tažení proti církevním restitucím se ve veřejném prostoru s finančními ukazateli pracuje i sofistikovaněji. Často se totiž uvádí celá částka, kterou má stát v průběhu mnoha let církvím vyplatit, navýšená ještě o odhad inflace. Lidé ji však vnímají (je jim nezřídka takto podsouvána) jako jednorázovou, roční platbu. A většina občanů patrně neví, že pevnou součást celé restituční konstrukce tvoří též dokončení odluky církví od státu, tedy postupný útlum financování církví přímo ze státního rozpočtu. Pokud před přijetím restitučního zákona plynula církvím ze státní kasy zhruba miliarda a půl ročně, úplné zrušení tohoto závazku výhledově znamená například úsporu patnácti miliard v průběhu deseti let. Celkové saldo by tudíž mělo pro stát nakonec skončit v plusu (církvím nebude nic platit a ony se díky restitucím ekonomicky postaví na vlastní nohy), ovšem až za docela dlouho.

Vyhasínající státní příspěvek měly církvím postupně nahrazovat právě příjmy z restitucí, jak z nemovitého majetku, tak z náhrad za majetek, který nemůže být vydán. Zdanění náhrad tedy církve ekonomicky poškodí, pro ně to „drobné“ určitě nejsou. Avšak vzhledem k jejich obecně nízké popularitě v české společnosti, na čemž se podepsala i desetiletí komunistické propagandy, představují pro zkušené politiky ideálního fackovacího panáka. Z perspektivy hromadění politického kapitálu může být přiškrcení „církevních darmožroutů“ investicí k nezaplacení.

Zvláště když zejména ANO i ČSSD doufají, že zdanění restitucí posléze stejně smete ze stolu Ústavní soud – neboli že se rudý vlk nažere, ale církevní koza zůstane celá. Třeba to tak dopadne. Avšak pokud ne, bude Česká republika pravděpodobně čelit žalobám zdejších církví u mezinárodních soudů, popřípadě řadě dalších komplikací.

Leč kampaň proti restitucím obnáší minimálně ještě jednu podivnou věc. Jejich odpůrci často patří mezi bojovníky proti islámské hrozbě a za tradiční (křesťanské) hodnoty. Článek o financování výstavby mešit či islámských náboženských center v západní Evropě ze Saúdské Arábie nebo jinými muslimskými producenty „černého zlata“ horlivě sdílejí na sociálních sítích s poukazem na akutní teroristické nebezpečí. Současně však pevně zastávají názor, že (křesťanská) církev má být chudá. Ona je, poněvadž za průměrný kněžský plat by česká uklízečka (v současné novořeči prý operátorka podlahových ploch) ani hadr v kýblu nesmočila.

Nic není zadarmo

Hodně lidí asi považuje křesťanské tradice za víceméně přírodní úkaz, jenž se udržuje sám od sebe. Nebo si myslí, že je vlastně udržují sami, když na Vánoce koupí stromek, pod něj kupu dárků a u štědrovečerního stolu se nacpou kaprem a bramborovým salátem. Popřípadě se ještě obtěžují na půlnoční, kterou vnímají spíše jako zvláštní koncert, ne jako bohoslužbu. A to je za celý rok skoro všechno.

Za celý rok ale propálí v autě plno benzinu. A nějaký díl peněz zaplacených českým řidičem u české pumpy pak zase doputuje do kapes arabským šejkům nebo Vladimiru Putinovi. Šejkové z nich přispívají, doma i v zahraničí, na mešity, tisk koránů i jiné náboženské literatury, na náboženské školy, v nichž studují budoucí islámští duchovní, na média podporující islámské hodnoty. Putin se chová podobně vůči pravoslavné církvi. Nejsem zastáncem ruského modelu vztahu státu a církve, příklad s Putinem a šejky však uvádím jako ilustraci přehlížené skutečnosti, že i křesťanské (obecněji řečeno náboženské) tradice něco stojí, respektive že jinde se do nich docela investuje. Alespoň nad tím by se mohla část současných škrtičů restitucí z řad poslanců pozastavit a před prolamováním očekávaného senátního veta se trochu po drbat na hlavě. Někdy to pomůže i té hmotě uvnitř lebky.

Autor je politolog

LN, 25.1.2019