Naši politici i úředníci, kteří se na léto usadili v ministerských křeslech, se zaklínají vědou jako zdrojem pro lepší budoucnosti. Avšak jakmile mají tohle heslo přetavit do praktických rozhodnutí, vždycky považují za přednější zítřek (rozuměj nejbližší volby) než pozítřek (tedy lepší budoucnost).

Abychom jim nekřivdili: v posledních letech dotace na vědu a výzkum ze státního rozpočtu opravdu zvyšovali. Museli. Jednak se zdražovaly energie a jednak bylo třeba badatelům přidat na platech, aby neutíkali za lepším za moře.

Ovšem hned začali zadělávat na začátek mizérie. Sociálnědemokratický kabinet Miloše Zemana místo aby do republiky lákal výzkumná střediska velkých firem, nabízel výhody montovnám, a to především aut. Důvod? Myslel si, že pracující rukama, tedy potenciální voliči sociální demokracie, dostanou dobře placenou práci. Jenže český dělník nemíní daleko dojíždět za prací, tím méně se za ní stěhovat. Montovny, které mají nedostatek českých rukou, si musí vypomáhat rukama dovážených cizinců.

Jiří Paroubek přitáhl do vlády mladoboleslavského manažera Martina Jahna a ten věděl, že v republice chybí aplikovaný výzkum. V devadesátých letech se privatizátoři velkých firem zbavili ústavů a laboratoří, které fungovaly za socialismu: Žádný výzkum nepotřebujeme, koupíme licence!

Jahn, mistr jednoduchých řešení, proto přebudoval vládní Radu pro výzkum a vývoj – renomované vědce z ní vyházel a najmenoval tam převážně lidi z průmyslu. A ti se snaží aplikovaný výzkum obnovit. Nikoli soustavou pobídek pro firmy, aby je zakládaly, nýbrž litím peněz ze státního rozpočtu těmto podnikům. To je zásada postavená na hlavu – na Západě si aplikovaný výzkum (s výjimkou vojenského a zčásti i lékařsko-biologického) platí samy firmy.

Rada vlády si upravila cestičku k přelití peněz ze základního výzkumu do aplikovaného jednoduše – vypracovala metodiku hodnocení výzkumu, jaká nemá ve světě obdoby, jakoby sčítala jablka, hrušky a všechny druhy ovoce dohromady. Místo aby vzala osvědčené metody ze zahraničí, vytvořila systém vlastní, jednoznačně směřující k nivelizaci výsledků výzkumu, nikoli k podpoře toho nejlepšího. Akademie věd a mnohé vysoké školy proti tomu marně už pět let protestují.

Kdyby tato metodika platila už dřív, nemohl by prof. Antonín Holý z Ústavu organické chemie a biochemie dospět ke světovým objevům několika účinných protivirových látek fosfonátů, které dnes tvoří základ šesti léků používaných k léčení AIDS (nejlepší preparát na světě) a žloutenky typu B. V roce 1968 poprvé otiskl Holý studii o těchto látkách. Až po osmi letech se setkal s kolegou z Belgie a trvalo deset let dalšího společného výzkumu, než prokázali jejich účinek. Klíčový patent podali v roce 1986. Dlouho hledali farmaceutickou firmu, která by se pustila do výroby léků. Teprve začátkem devadesátých let objevili malou kalifornskou společnost, která našla odvahu se do toho pustit – a zbohatla na tom. I Holého ústav má z toho zisk, podle slov jeho ředitele Zdeňka Havlase odvedl loni na daních z prodeje licencí přes sto milionů korun.

Tenhle prapodivný metr způsobil, že Rada vlády navrhla snížit rozpočet Akademie věd – jako instituce málo efektivní – na příští rok z pěti miliard korun o miliardu a do roku 2012 na 2,5 miliardy. Akademici samozřejmě protestují – považují to za likvidační.

Jakmile tento boj vešel ve známost, stalo se z něho politikum. Komunisté, socialisté a lidovci začali Akademii bránit. To je pozdě. A to je chyba – místo aby už dřív vypracovali perspektivní koncepci výzkumu jako chytří politici z jiných států, teď z toho budou chtít vytloukat politické body.

K současnému stavu směřovali politici bez ohledu na stranické dresy deset let. Nicméně pokud AV opravdu uberou v příštích letech miliardy, bude se v historii psát: „Hrobníky základního výzkumu v České republice se stal předseda letní vlády Jan Fischer s ministryní školství Miroslavou Kopicovou.“

Otištěno po zkrácení v týdeníku Ekonom, číslo 29 - 23. 7. 2009

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz