Až někdy půjdete po pražské Malé Straně, všimněte si domu na rohu Valdštejnského náměstí a Tomášské ulice. Na úrovni prvního patra je pamětní deska připomínající, že zde v předminulém století bydlel „mistr dlaždičský“.

Praha je asi jediným městem na světě, kde má na domě pamětní desku dlaždič, ale především je tato deska připomenutím doby, kdy i dlaždiči si mohli dovolit bydlet v bytě v Praze 1. Tato doba je dávno pryč. Ale v jaké době, pokud jde o bydlení, to vlastně dnes žijeme?

V den, kdy v Ústí nad Labem demonstrují Romové za zachování tolik zatracovaných ubytoven a jejich mluvčí žádá policii, aby zajistila Romům přistup k „levným bytům ve středu města“, zamítne Sněmovna debatu o záměru vlády snížit výši sociálních dávek, kterými stát přispívá na bydlení těm, kteří si nemohou ze svých příjmů dovolit platit tzv. tržní nájemné.

Jim za tyto sociální dávky zajišťují bydlení ti, kteří jsou považováni za veřejného nepřítele číslo 1, totiž „obchodníci s chudobou“. Současně ovšem často politici starostlivě konstatují, že právě výše nájemného ve velkých městech se již vymyká reálným možnostem i lidí z tzv. střední třídy.

S obecným konstatováním, že možnost postavit si vlastní byt je pro občana s průměrným příjmem téměř vyloučena, vydává Česká národní banka doporučení bankám, která další občany vyloučí z reálné možnosti čerpat hypoteční úvěr na zajištění vlastního bydlení.

Přitom Romové, vláda, Sněmovna i ČNB mají pro své jednotlivé kroky logická a snad i pochopitelná zdůvodnění, která však ve svých vzájemných důsledcích nejsou ani logická, ani pochopitelná.

Obecně pak odborníci s politiky soudí, že bydlení zejména občanů s nízkými příjmy by měly řešit obce, „které se nejlépe mohou postarat o své občany“. Aniž by však bylo zcela zřejmé, kdo je vlastně skutečným občanem obce, když takovým „občanem“ se může ze dne na den stát kdokoliv, kdo se v obci, třeba jen formálně, přihlásí k tzv. trvalému pobytu. Pro vrásky na čelech starostů a k jejich opatrnému postoji k záměrům jakékoliv vlády je důvodů dostatek.

Ne že by pro obce zákonodárci nic nedělali: ve snaze řešit to, co vidí kolem sebe, schvalují čas od času právní ustanovení umožňující obcím činit účinné kroky k nápravě věcí (zákaz pobytu v obci, zákaz sezení na lavičkách, omezení sociální dávky v některých ulicích), které ovšem vzápětí ruší Ústavní soud nebo jiné státní orgány pro jejich zjevnou nezákonnost.

Mnoho úsilí bylo věnováno přípravě nového občanského zákoníku v části věnované bytovému právu, ale toto úsilí se ukazuje zbytečným, pokud umožníme nájemní smlouvy uzavírat na měsíce, nejdéle na jeden rok. Zkuste se při takové nájemní smlouvě dovolávat svých zákonných práv!

Kdekdo starostlivě a rozhořčeně komentuje to, že další a další části našich obcí se mění v ghetta, která korektně nazýváme „vyloučené lokality“. Ale výroky účastníků debat pátrajících po důvodech, proč se tak děje, se často nebezpečně blíží obvinění z rasismu a diskriminaci. Korektní naproti tomu je konstatovat, že v těchto vyloučených lokalitách bydlí „chudí lidé“, aniž by někdo skutečně chtěl vědět, proč jsou ti lidé chudí nebo proč skutečně chudí lidé bydlí i tam, kde ke vzniku žádných ghett nedochází.

Tuto již několik volebních období zapeklitou situaci se pokouší ve zjevné disharmonii „řešit“ tři ministerstva – pro místní rozvoj (má na starosti bydlení), práce a sociálních věcí (sociální dávky) a spravedlnosti (legislativa). Což takhle jmenovat vládního zmocněnce pro bydlení, který by toto koordinoval? A co na to nová vláda? Uvidíme…

Právo, 18.6.2018

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je zástupce ombudsmanky