Podle ústavy stojí náš politický systém na svobodné soutěži politických stran. Hezky se to na papíře čte. Pro občany je ale důležitější, jakým obsahem vznešený princip naplní ti, jimž z jakýchkoli důvodů postoupili moc zastupovat je ve výkonu základních práv.

V okamžiku, kdy jde o zajištění parlamentní většiny pro podporu Nečasovy prokorupční vlády, političtí pleticháři odkládají princip do kouta jako nepotřebnou veteš. Jen tak je možné, že tři ministerská křesla drží představitelé čehosi, co nikdy žádnou soutěží politických stran neprošlo, má to snad zhruba stovku členů, programové zásady pokud jaké, tak přenesené z Věcí veřejných, ale také si to říká strana.

Ovšem způsob, jímž si smysl principu vykládají strany, jež poctivě prošly soutěží do zákonodárných sborů, je někdy občanům spíše ke škodě než k užitku. Vesměs jej chápou jako oprávnění nakládat se státem jako s pašalíkem, který si rozdělí přiměřeně počtu svých mandátů. Ty malé se ale často snaží vydíráním větších získat více prostoru, než jim přísluší. Na vymezeném území pak strany hospodaří k prospěchu svému, zájem o blaho lidu pouze předstírajíce. Jsou-li nuceny spolupracovat a chtějí-li mít v prosazování jinak užitečného záměru prioritu všechny, na společném postupu se domlouvají obtížně. Partajní ješitnost je přece nadřazena veřejnému prospěchu.

Důkazem výše řečeného je například postoj jednotlivých stran k majetkovému vypořádání státu s církvemi. V době, kdy věc byla ve středu mediálního zájmu, průzkumy veřejného mínění prozrazovaly, že většina národa přijetí příslušného zákona v předložené podobě nepodporuje. V této situaci se koaliční strany zachovaly přesně jako komunisté v předlistopadové éře: daly najevo, že vědí lépe než hloupý lid, co je správné a opozici zcela nevybíravým způsobem převálcovaly. Nejméně dvě následující generace budou na jejich počínání vzpomínat s proklínáním.

Opozice naproti tomu byla v tomto směru zdánlivě jednotná. Když ale byla poražena, nedokázala se sjednotit na společném uplatnění opatření, jež by důsledky koaliční svévole zvrátily, nebo v nejhorším aspoň zmírnily. Zejména chování sociální demokracie připomíná spíše předstírání než věcnou obranu, což je špatné, protože bez ní se nedá nic dosáhnout. Tak všechny tři opoziční strany oznámily, že zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi napadnou ústavní stížností. Jako první oznámili připravenost komunisté. Nemají ovšem požadovaný počet poslanců, kteří by se pod stížnost podepsali. Socialisté neoficiálně projevili ochotu "půjčit" jim potřebný počet poslanců na doplnění, ale až poté, co podají vlastní ústavní stížnost. Jenže ústavní soud může odmítnout ústavní stížnost, podanou ve věci, ke které již bylo zahájeno jednání. Může se tak stejně dobře stát, že dojde k společnému projednání obou stížností, jako k odeslání komunistického podání do odpadkového koše. Pružnost projevila strana Věci veřejné, která podala ústavní stížnost s nedostatečným počtem podpisů v naději na velkorysost Ústavního soudu ČR, který by mohl přihlédnout k zásadě ochrany menšinových názorů. Ústavní soud ale měl na práva menšin jiný názor a jejich stížnost odmítl. Odpůrci zákona tak skládají naděje pouze v sociálnědemokratickou stížnost. Ovšem procesní lhůta utíká, pokud už nevypršela…

Základní nevýhodou cesty přes ústavní soud je zdlouhavost procesu a nevypočítatelnost rozhodování. Praktičtější by bylo vylámat zákonu zuby jeho novelizací, pokud by se opozice dokázala sjednotit a pokud by se k ní přidala aspoň malá skupina koaličních poslanců. Naděje na dosažení jednoty je ale mizivá. Sociální demokraté a poslanec Martin Doktor předložili novely, jejichž přijetím by byla církvím vnucena povinnost zahrnout tržby za prodej nabytého majetku do základu pro přiznání daně z příjmu. Dopad novely na příjmy církví by byl malý, takže jde spíše o předstírání odporu než o vážně míněný pokus o zmírnění dopadů zákona. Komplexní novelu, která by příjmy církví značně omezila, předložila strana Věci veřejné. Budu rád, zmýlím-li se v odhadu, podle něhož se tím "véčkaři" především přičinili o zázračné sjednocení vládní koalice a opozice. Výklad jednotlivých stran bude různý, ale směr pohybu společný: novela bude zadupána do země, neboť potlačení vlivu VV je pro ostatní strany důležitější než ztracených hloupých pár desítek miliard, jež nepotečou z kapes politických pletichářů.

Před nesvornými odpůrci zákona o majetkovém narovnání je samozřejmě o mílový skok napřed Machiavelli Kalousek se svým záměrem vydat církvím k úhradě jejich pohledávky 59 miliard státní dluhopisy. Pokud se mu to podaří, Ústavní soud ČR se může usnést na čemkoli, ale bude to k ničemu: dluhopisy budou muset být proplaceny, i kdyby byl zákon úplně zrušen. Mimo to dluhopisy jsou úročené. Zatím se počítalo jen s tím, že nároky církví se budou navyšovat o inflační doložku. Nyní k tomu přibydou úroky z prodlení při postupném vyplácení dluhopisů. Církevní "tunel" se tak významně prohloubí. Machiavelli Kalousek si zjevně dodatečně uvědomil, že odpustky, jež dostal za prosazení zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, na překrytí jeho hříchů nestačí, takže si chce vydáním dluhopisů přikoupit další.

Jinou ukázkou nadřazení partajního přístupu k věcem veřejného zájmu nad obecný prospěch je postoj parlamentních stran k amnestii prezidenta republiky a jejím následkům. V tomto případě se strany v odmítnutí prezidentova kroku téměř sjednotily. Nepostavila se za něj ani ODS, jejíž předseda amnestii kontrasignoval a po vypuknutí mediální bouře nevole se zbaběle stáhl do pozadí. Nenašel odvahu hájit důvodnost rozhodnutí podepsat. Místo toho se vymlouval jako nedospělý chlapec, že neměl jinou možnost. Tím se pak sám stal dobře viditelným terčem, jehož ostřelování povzbudilo útočníky k zběsilosti. Ospravedlněním hlasitých projevů nevole měla být soustrast s poškozenými z amnestovaných kauz, jimž nesvědomití lidé začali natloukat do hlav přesvědčení, že jejich pohledávky jsou navždy ztraceny.

Amnestii ale již nelze vzít zpět, snad až na pár případů abolice, které mohou oživit státní zástupci. Ze spílání prezidentovi a předsedovi vlády a z hledání poradců, kteří připravili text amnestie, ale nikomu prospěch nevykvete. Proto je lepší začít se dívat dopředu a hledat cestu k zmírnění škod. V této situaci malá, ale pružná "véčka" přišla s řešením, jež by poškozeným mohlo aspoň usnadnit vymáhání jejich nároků. Strana předložila ke schválení jednoduchou novelu, která by těmto poškozeným zajistila nárok na bezplatnou právní pomoc advokáta a zprostila je povinnosti platit soudní poplatky či složit jistinu v případě uplatnění předběžného opatření. Pokud by poškození byli při vymáhání svých nároků úspěšní, veškeré úlevy by samozřejmě státu hradili povinní. Ale pochybuji, že novela parlamentem projde, protože újma, způsobená poškozeným, je sice vítaným střelivem pro ostřelování prezidenta a předsedy vlády, ale ve skutečnosti nikoho z politiků nebolí. Než by připustili, aby prošel návrh Věcí veřejných, poslanci ostatních stran se sjednotí a zamítnutím novely vezmou poškozeným i tuto malou naději na lepší časy.

Důvody odmítnutí budou různé, ale to na věci nic nemění. Tak křesťanský asociál Marek Benda reptá, že u žádné z dřívějších amnestií se podobné vymyšlenosti neuplatnily. Netuší, že hospodářská kriminalita a s ní související poškozování občanů jsou vymožeností naší éry. Dříve nebyl problém újmy poškozených tak naléhavý, takže nebylo nutné jej řešit. Jeroným Tejc se zase cítí dotčen tím, že prý VV okopírovaly nápad sociální demokracie. Nevím, kdy a kde jej ČSSD zveřejnila a vystavila tak nebezpečí opsání, ale základní myšlenky novely jsou tak prosté, že k jejich nalezení není nezbytná právnická genialita. Velká a sebejistá sociální demokracie zapomněla na zásadu "kdo rychle dává, dvakrát dává". V každém případě naděje poškozených na pomoc, kterou by jim zpřístupnila "véčkařská" novela, se jim vzdalují do ztracena.

Politiku by ovšem bylo možné dělat i jinak, hledáním shody napříč politickým spektrem, nadřazením věcného hlediska nad partajnické hnidopišství. Opoziční strany si dosud patrně oprávněně stěžovaly, že se s nimi vládní koalice při tvorbě zásadních záměrů nebaví a při hlasování je pak válcuje. Kladnou změnou je postup ministra spravedlnosti Pavla Blažka při přípravě paragrafového znění zákona o státním zastupitelství. Uvědomuje si, že zákon se netvoří jen pro potřeby voličů jeho mateřské ODS, ale pro všechny občany státu. Snaží se proto vtáhnout do hry všechny politické strany.

Pokračující prohlubování příkopu mezi vládní koalicí a opozicí a posilování vzájemných animozit uvnitř dvou základních táborů by bylo cestou do pekel. Je na čase, aby si to předáci parlamentních politických stran uvědomili dříve, než se začnou skutečně drát k moci nositelé různých fašizoidních tendencí, kteří se zatím jen srocují a neškodně křičí.

Změna české politické kultury směrem k větší snášenlivosti a ochotě spolupracovat s lidmi rozdílných názorů je velkou výzvou pro příštího prezidenta, který by v tomto smyslu mohl vést představitele politických stran. Hledá se Prezident Smiřovatel.