Co dělají naše bojové jednotky v afghánské divočině? Honí povstalce, občas i někoho dostanou, třeba zajmou, zastřelí. K čemu to ale celé je? Původně jsme chytali bin Ládina.Ten je zřejmě nepolapitelný. Současné bojové akce rozhodně bezpečnostní situaci v zemi nezlepšují a nezmění. Jde to od deseti k pěti. Říkalo se, že máme pod kontrolou alespoň hlavní město. Pokus o atentát na prezidenta Karzaího při oslavách státního svátku naznačil, že už ani to není pravda.

Jsme v Afghánistánu už skoro sedm let a co se podařilo? Produkce opia zase roste, tvoří prý přes šedesát procent HDP Afghánistánu v hodnotě zhruba šedesát miliard dolarů. Údajně dvanáct až patnáct miliard jde na financování terorismu. Afghánistán je hlavní producent drogy, která zaplavuje také náš kontinent, včetně České republiky.

Máme sice v této zemi skoro padesát tisíc vojáků, ale ti toho opravdu mnoho neovlivní. Tvoří pouze stafáž režimu, který se nám stále více vzdaluje. Nepřátelský Talibán je stále silnější, vojenští odborníci uvádějí, že pokud bychom chtěli protivníka opravdu eliminovat, potřebovali bychom asi čtyřista tisíc vojáků. Ale ani pak by nebyl konečný úspěch jistý. Americký ministr obrany R. Gates občas peskuje spojence, že nejsou ochotni své kontingenty posílit. Ale i když se to stane a ta či ona země dá pár set vojáků, je to vlastně strašně málo a skoro k ničemu. Nelze se divit těm, kteří váhají nebo říkají své pochyby nahlas.

Sám generální tajemník Aliance Scheffer řekl, že čistě vojenské prostředky nemohou afghánský problém vyřešit. Řešení může být jen politické – národní usmíření. To se ovšem nekoná a konat nebude. Naše v zásadě vojenská akce to už neovlivní. Sice se mluví o rekonstrukci Afghánistánu, ale ta vypadá takto: na sto miliónů dolarů denně na vojenské operace připadá sedm miliónů dolarů na rekonstrukci – civilní projekty.

Je to prosté. Světové finanční organizace do Afghánistánu nepůjdou. Říkají, že je to bláznovství. Do této země dávat investice je jako sypat je do černé díry. Všude jinde to má větší smysl. Také proto se nehýbáme z místa.

Tak posíláme vojenské jednotky spíše ze setrvačnosti. Dnes schválená speciální česká jednotka vlastně nejde do akce NATO, ale jedná se o paralelní americkou akci „Trvalá svoboda“. Problém je, že nikdo nevidí strategii, jak z té šlamastyky ven. Možná jen oddalujeme odchod. Možná jen oddalujeme přiznání, že jsme neuspěli.

Navíc samozřejmě nejde pouze o izolovaný problém Afghánistánu. Jde o problém našeho vztahu k zemím celého regionu Blízkého Východu. Je to otázka Pákistánu, Íránu a také Iráku. Tohle vše zdaleka nemohou řešit jen vojáci. Potřebujeme širší úvahu. Naše poslední Bezpečnostní strategie byla přijata v roce 2003 a je již zastaralá. Potřebujeme se bavit o tom, kde končí a začíná bezpečnost Evropské unie a ČR. Jsme sedm let pod Hindukúšem, chceme tam být dalších deset let? Co je náš cíl? Jsme-li někde sedm let, je třeba chtít vidět výsledky. Parlament v Kábulu, který ochraňujeme, odhlasoval v některých oblastech života opět zavedení práva šaría, např. ženy se zase musí zahalovat.

A pak je tu ještě jedna důležitá okolnost. S každou další ztrátou na lidském životě si také znovu musíme klást otázku, jaký to má celé smysl, jaký má náš pobyt v Afghánistánu smysl. Nejde o to z Afghánistánu utéct, jde o to si tuto otázku klást společně s našimi spojenci.

stínový ministr zahraničí ČSSD