Kdykoli přijde ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD) s novou legislativní iniciativou, vždy je nutno se obávat nejhoršího. Tentokrát se jeho ministerstvo v součinnosti s Výborem pro práva dítěte z Úřadu vlády zaměřilo na zřízení funkce dětského ombudsmana. Zbytečným vysvětlováním a zdůvodňováním se Dienstbier nezdržoval. Jsme prý jedním z posledních čtyř států Evropské unie, které ještě tuto instituci, doporučovanou také OSN, nezavedly, takže není o čem diskutovat. Jediná otázka je, zda má být zřízen samostatný úřad dětského ombudsmana, nebo mají být patřičně rozšířeny pravomoci stávajícího úřadu ombudsmanky, která však již určité činnosti směrem k dětem vykonává. Není sice jisté, zda je to v souladu se současnou právní úpravou, ale když se jedná o tak bohulibou činnost jako je „pomoc“ dětem, kdo by se odvážil něco namítat, že. Do voleb v roce 2017 hodlá Dienstbier dětského ombudsmana prosadit a soudě podle toho, jak dnešní vláda a parlament bez odporu akceptují sociálně inženýrskou agendu našich západních mentorů, bude pravděpodobně úspěšný.

Na stránkách svého úřadu (Ombudsman dětem a náctiletým) nynější ombudsmanka Anna Šabatová hrdě oznamuje, že přibývá dětí, které se na její úřad obracejí. Většinou jim je mezi 13 až 18 lety, ale výjimkou nejsou ani sedmileté! Paleta případů je vskutku pestrá. Píší studenti, kterým se nelíbí, že neudělali maturitu. Stěžoval si otec, že škola neumožňuje jeho synům ohřát si vegetariánské obědy. Čtrnáctiletá Zuzana byla pohoršena, že ji firma nepřijala na brigádu z důvodu nedostatečného věku. Jiná stejně stará dívka se dotazuje, zda může vypovídat před soudem v záležitosti rozvodu svých rodičů. Další si postěžovala, že se jí spolužáci smějí kvůli barvě pleti. Atd. atd. Všechny tyto stížnosti a dotazy mají jedno společné – jsou naprosto zbytečné, popř. zcela nesmyslné. Úřad se nicméně poptal tu a onde, zpravidla zjistiv, co dotyčný stěžovatel už dávno věděl odjinud (že maturitu neudělali, protože se neučili; že škola není povinna - zatím! - bláznit kvůli dvěma vegetariánům; že pracovat se může až od 15 let atd.), a tím celá komedie skončila. „Vyřešili jsme již mnoho případů,“ sděluje přesto bublina na příslušné webové stránce úřadu ombudsmanky. Rozkliknout ji však nelze, čemuž se nedivím, protože uvnitř není pravděpodobně nic jiného než velké prázdno. Inu, bublina.

Na tom však Šabatové nezáleží. Důležité je, že stát objevil další prostor, kam se může vlámat a pronikat, kde může dotírat a obtěžovat, popř. varovat a vyhrožovat. A následně chrlit zprávy, statistiky a hodnocení, které budou odeslány do Bruselu, kde na ně již nedočkavě čeká Velký bratr. Jeho nespočetná byrokratická chapadla je semelou do statistických eurovýkazů, jež budou zaslány zpět do jednotlivých provincií (Německo, Francie, Itálie apod.) a kolonií (Česko, Litva, Slovinsko, Lotyšsko apod.) Eurolandu, kde je místní úředníci s třesoucíma se rukama „otevřou“ a přečtou si ortel: jenom proboha nebýt na začátku ani na konci žebříčku, z čehož mohou vzejít jenom nepříjemnosti; nejlépe se najít někde v nenápadném šedivém středu.

Je zřejmé, že zřízením dětského ombudsmana se onen prostor státní ingerence dramaticky rozšíří, a to především na úkor rodiny. Již dnes pod zástěrkou tzv. sociální prevence sociální kurátoři, kteří nesmějí chybět na žádném městském úřadě, využívají každou příležitost, aby se vměšovali do rodinného života a vstupovali mezi děti a jejich rodiče. Jistěže by se našly případy, kdy může být jejich zásah prospěšný, ale většinou se nejedná o nic jiného než o úřední šikanu rodičů. Rodičů, kteří se zajisté leckdy o své děti nestarají tak, jak by měli, ale tady se právě nachází kritický bod, kde pečovatelský stát nasadí svou sociálně inženýrskou páku a začne si vynucovat „dobro“. Neboť – jak definovat ono jak by měli? Jinak řečeno - kdy rodiče selhávají? Když dají dítěti pohlavek, protože bylo drzé? Když mu vynadají, protože rozbilo talíř? Když mu nepřipraví svačinu do školy? Když mu připraví svačinu se špatným kalorickým obsahem? Základní vada liberálních dobrodějů spočívá v tom, že odmítají vidět a chápat lidské (rodičovské) nedokonalosti, životní zákruty, trable a neštěstí, které některým dětem znemožní prožít šťastné a bezproblémové dětství. Že se lidskou nedokonalost neustále pokoušejí vtlačit do ideálu dokonalého lidství, úplného štěstí, naplněných práv na vše možné i nemožné, což jsou utopické cíle splnitelné jedině za cenu postupné likvidace individuální svobody.

Tragicky změkčilá moderní společnost snáší čím dál hůř jakékoli utrpení, jakoukoli bolest. Množí se případy turistů, kteří zjistí, že po výšlapu na Sněžku je příliš bolí nohy, a tak si zavolají Horskou službu, aby pro ně přijela. A ona skutečně přijede, protože nechce riskovat, že ji nějaký rozmazlený fracek obviní z odmítnutí pomoci. V tomto světě mají zelenou všelijaké linky bezpečí, linky důvěry a dětští ombudsmani skrytí za mohutným štítem se smutným dětským obličejíkem. Neboť – existuje snad takový vyvrhel, který by si nepřál, aby se to děcko zase rozzářilo úsměvem?! Který by chtěl onu rozvinutou infrastrukturu pomoci dětem omezit či dokonce zrušit? Který by si přál návrat kamsi do předminulého století, kdy děti rodičům vykaly, na nějakou tu bouli a krev nehleděly a kdy otcovské slovo bylo zákonem? Přesto alespoň trocha té někdejší fyzické a psychické odolnosti by určitě nebyla na škodu. Novinář a spisovatel Jan Herben zachytil ve svých vzpomínkách na Slovácko druhé poloviny 19. století svět z dnešního pohledu doslova drastický. „Slováci“ se prý ze všech ran rychle zotavili, takže se říkalo, když Slováka zabiješ, ještě uteče do Uher. Přišel prý jednou kluk do školy a nastavil učiteli hlavu: „Hej, pane učiteli, nasísnů [kouknou se] sem, jak mně tečú mozgy, maminka ňa ťaly srpem.“

Nechci ani domýšlet, jaké mediální a lidskoprávní běsnění (a nejspíše také legislativní: evropská směrnice o zákazu srpů) by kolem takového případu (i když by šlo o nešťastnou náhodu) nastalo dnes. Rodiče by skončili nejspíš u soudu a chlapec v dětském domově, a ani by to nemuselo být v Norsku. Jistě, k výchově zdravých a přiměřeně fyzicky a psychicky odolných jedinců není nutno používat srpů (a už vůbec ne kladiv). Na druhé straně se ale nesmí nadužívat ochranných a bezpečnostních prostředků. Již dnes se euroamerická civilizace na této cestě dostala povážlivě daleko, jak nás o tom skoro denně přesvědčují zprávy ze základních a středních škol, kde se učitelé pozvolna stávají hlavními oběťmi šikany nedotknutelných žáků. Jestliže si děti budou od nejútlejšího věku zvykat na to, že při sebemenším nárazu jejich ega na okolní „nepřátelský“ svět se mohou dovolávat pomoci na lince bezpečí či u „maminky“ ombudsmanky, vyrostou z nich vším přestrašení jedinci, kteří ochotně svěří řešení všech svých „dospělých“ problémů státu a jeho institucím. Je zřejmé, že svoboda a odpovědnost za sebe sama nebudou patřit k hodnotám, které by takto vychovaní lidé kladli na první místo. A pak je tu ještě jedno nebezpečí. Jestliže už dnes se mnozí lidé z ekonomických důvodů zdráhají založit rodinu a mít děti, pak příští generace, vychované v bezrizikovém, sterilním a vysoce „pohodovém“ a „přátelském“ prostředí, se budou rodičovství obávat již proto, že vždy přináší také starosti, problémy, nejistotu a bolest. Nemluvě o tom, že v některých zemích (Skandinávie, Kanada) jsou dnes rodiče vzhledem k absurdně vypjaté právní „ochraně“ dětí permanentně jednou nohou v kriminále.

Historicky podmíněná povaha českého národa je zárukou, že k norským poměrům v oblasti práv dětí se naštěstí nedopracujeme. Liberální elity v sociální demokracii i dalších vládních stranách ovšem bezesporu učiní vše, abychom se jim přiblížili co nejvíce, např. zřízením dětského ombudsmana. Tato instituce by byla nejenom zbytečná, ale vysloveně škodlivá. Již dnes existuje dostatek prostředků, jak potrestat a zamezit týrání dětí. Ale především je nutno smířit se s tím, že pokud chceme uchovat alespoň v hlavních obrysech svobodnou společnost, všem případům ubližování a týrání se zabránit prostě nedá. Nelze proto dost často opakovat omletou pravdu, že ty nejlepší úmysly dláždí nejspolehlivěji cestu do pekel. Sociálnímu inženýrství, tomuto největšímu pokušení vyspělé společnosti, je proto nutno čelit všemi prostředky. Nejúčinnějšími z nich zůstávají stále zdravý rozum a přiměřená skepse.