Premiér Bohuslav Sobotka se v závěru minulého týdne pokusil sjednat pořádek v koalici, ale i v řadách sociální demokracie.

Pro sobotní Právo se zcela jasně vyjádřil k legislativní iniciativě Jihočeského kraje mající za cíl zdanění finančních náhrad v rámci církevních restitucí. Řekl: „Pokud nebude dohoda s církvemi, tak nebudeme podporovat jednostranné kroky.“

A zároveň vysvětlil: „Nic ne nezměnilo od okamžiku, kdy jsme dávali dohromady vládní koalici. Víme, s kým jsme ji vytvořili: s ANO a lidovci. Každá z koaličních stran měla své elementární podmínky pro spolupráci. ČSSD trvala na zrušení poplatků ve zdravotnictví nebo zrušení druhého pilíře důchodového systému. Lidovci zase měli podmínku, že bez dohody s církvemi se církevní restituce koaličními hlasy nebudou měnit. Jsem možná ze staré školy, ale snažím se držet slovo a pro mě podaná ruka má pořád význam. Takže ČSSD se bude chovat tak, že bude dodržovat koaliční smlouvu, protože to samé chceme i po našich partnerech.“

Sobotka těmito slovy vytyčil jasné mantinely sporu. Nehodlá taktizovat či se pouštět do stejně neférové hry, jakou předvedla Nečasova vláda, když proti názoru opozice a většiny veřejnosti velkorysé vyrovnání státu s církvemi prosadila.

Jenže i jeho oponenti působí odhodlaně. Ocitujme jihočeského hejtmana Jiřího Zimolu: „Vlády přicházejí a odcházejí. Zůstávají zásady. Až přijdeme i o zásady, stanou se z nás lidovci.“ Nechme bokem, že tyto jeho věty mohou nadzvednout ze židle KDU-ČSL stejně jako chlácholení od oranžových protirestitučních bojovníků, kteří tvrdí, že i kdyby zdanění náhrad prošlo, lidovci kabinet neopustí, protože jsou elastičtí.

Ony totiž restituce mohou v celém příběhu hrát jen vedlejší roli. Kdyby šlo části sociálních demokratů jen o ně, zvednou ve Sněmovně ruce pro podobně radikální návrh z pera KSČM. Koalicí by i to mohlo otřást, ovšem mnohem méně než předloha protlačovaná sociálně demokratickým vedením Jihočeského kraje.

Mrtvá koalice a hurónský smích

Za Zimolou nejpevněji stojí poslanec Jeroným Tejc a další iniciátoři hektického dění v ČSSD těsně po spočítání výsledků minulých sněmovních voleb. Pro jsou také někteří poslanci, kteří si nelámali hlavou s loajalitou ke koalici již za Špidlovy vlády.

Tuto skupinu spojuje i názor odlišný od toho Sobotkova na noční vlky a podobné ruské speciality či na zklidnění vztahů se sudetskými Němci. Tu a tam z ní též slyšíme, že Sobotka je slabý a příliš ustupuje Andreji Babišovi. Ano, tomu, který je jedna ruka s guru protisobotkovské opozice Milošem Zemanem. Jenže se traduje, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.

Pokus o převrat v ČSSD, jenž vyvrcholil lánskou schůzkou s prezidentem a následnou výzvou stranického předsednictva, aby Sobotka složil předsednickou funkci, byl plánovaný dlouho dopředu. Po jeho neúspěchu dokonce na některých místech zaznamenala sociální demokracie odchod členů, kteří byli zřejmě připraveni na čistky v regionech.

Zatímco tenkrát se argumentovalo chatrným volebním vítězstvím, dnes Sobotkovi nelze vyčítat, co ve vládě udělal, ale jen to, co neudělal. Například v zájmu koaliční stability nehodil vidle do církevních restitucí. Jeho protivníci se nyní chytře shlukují ne kolem mocenských zájmů, ale kolem témat, v nichž se tváří být principiálními idealisty, kteří nechtějí přistupovat na kompromisy.

Jakkoliv je Sobotkova pozice silnější než před třemi lety, dusno v ČSSD mu autoritu podrývat může. Nejspíš proto reaguje tak jednoznačně. Do kouta být zahnaný nehodlá. Navíc by ze zdanění restitucí mohla koukat blamáž: Ústavní soud by patrně zákon zrušil - ale to už by byla středolevá koalice mrtvá. Zato z Hradu a pravicové opozice by zněl hurónský smích.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus