Zákon byl navržen skupinou poslanců, ve které byli zastoupeni členové a členky všech parlamentních stran kromě KDU-ČSL. Anna Čurdové (ČSSD), Jitka Kupčová (ČSSD), Taťána Fischerová (US-DEU), Kateřina Dostálová (ODS), Lucie Talmanová (ODS), Kateřina Konečná (KSČM), Zdeněk Jičínský (ČSSD), Vladimír Doležal (ODS), Pavel Svoboda (US-DEU), Vlastimil Ostrý (US-DEU) a Vladimír Koníček (KSČM).

Pánové poslanci a paní poslankyně bohužel vyprodukovali legislativní zmetek. Proč, je-li zákon tak potřebný, že se stal předmětem dopisu pana premiéra presidentovi, jej nepředložila vláda, jejíž legislativní rada by pravděpodobně vychytala alespoň ty největší a nejnápadnější chyby, nevíme. Pravděpodobné je, že nepovažovala přijetí zákona, který by řešil otázky vztahu stejnopohlavních párů, za prioritu. Prioritou se zákon pro pana premiéra stal až tehdy, kdy mohl posloužit jako další téma jeho trvajícího konfliktu s presidentem. Abych ale byl k panu premiérovi spravedlivý, nebyl jediným politikem, který ucítil náhlou potřebu psát presidentovi, stejnou urgenci pocítil například i místopředseda ODS, pražský primátor Bém, a od presidenta se "zásadním způsobem" distancuje i další prominentní člen ODS, poslanec Evropského parlamentu Zahradil.

Domnívám se, že není pravdou, že zákon pomůže svým subjektům, stejnopohlavním partnerům, a nepoškodí nikoho. Poškodí mnoho dalších skupin i jednotlivců a spolu žijících párů, bez ohledu na jejich pohlaví. Poškodí společně žijící partnery, jejichž soužití není primárně motivováno jejich sexuální orientací. Poškodí je proto, že vytváří institut jakéhosi náhradního manželství, ze kterého je zároveň vylučuje na základě jejich sexuální orientace. Poškodí ale paradoxně hlavně ty, pro jejichž benefit byl navržen.

Nepochybuji o tom, že jeho autoři byli motivováni ušlechtilou snahou pomoci diskriminované menšině. Je ale zákon skutečně takovou pomocí? Je zde něco, co může být napraveno legislativním aktem státu? Obsahuje náš právní řád nějaké diskriminační zákony či předpisy? Pokud ano, proč je nezrušíme nebo neupravíme tak, aby reflektovaly Ústavu a Základní listinu práv?

Místo toho se autoři rozhodli řešit neexistující "problém" návrhem nového zákona, který zřizuje zcela novou instituci, instituci, jíž zákon nedává žádnou funkci, žádný obsah, žádný účel. Nic takového v zákoně nenajdeme. Tam, kde například u zákona o rodině nalezneme hned v jeho prvních paragrafech důvod, proč stát pro instituci rodiny zvolil cestu zákonné úpravy, nalezneme u navrhovaného zákona jen toto:

Hlava I

Obecné ustanovení

§ 1

Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé způsobem stanoveným tímto zákonem (dále jen "partnerství").

Partnerem se v tomto zákoně rozumí osoba, která uzavřela partnerství.

Proč musíme řešit zákonem cosi, co sám zákon nedokáže definovat, je pouze zdánlivě nejasné. Musíme to řešit proto, že jak píší jeho autoři v důvodové zprávě: "Předkladatelé věří, že tento zákon bude mít příznivé sociální dopady, neboť bude jasným signálem, že spolu žijící páry stejného pohlaví jsou plnoprávnými a nediskriminovanými členy společnosti."

Lapidárně je důvod pro přijetí zákona vyjádřen Filipem Makušem v článku "Skákání o dvou tyčích" (BL, 23.12.2005): "Zkrátka se může, co se nesmělo: být homosexuálem bez bázně a hany…

Schválení návrhu o registrovaném partnerství má společenský význam v prolomení a rozprášení jednoho tabu."

Bohužel ani pan Makuš, ani nikdo jiný dosud nevysvětlil, proč se náhle "může, co se dříve nesmělo". Nevím o žádném zákoně, který by homosexuální vztah zakazoval. Pokud jde o potřebu mít to "vytesáno do kamene", odkázal bych pochybovače na Základní listinu práv, část naší ústavy. Diskriminace je v ní zcela jasně zakázána. Potřebujeme zákon, který by jednoznačně ústavně nepřípustnou a zakázanou diskriminaci znovu deklaroval? Můžeme očekávat nové zákony, které budou stejně "jasným signálem", že například Židé, Rómové nebo příslušníci jiných menšin, jsou "plnoprávnými a nediskriminovanými členy společnosti"? Antisemitismus a nenávist k Rómům u nás nepochybně stále existuje, bez ohledu na Ústavu a platné zákony. Tyto jevy, stejně jako homofobie nezmizí jen proto, že přijmeme další a další sebelépe míněné zákony. Stát může projevy rasismu nebo intolerance trestat, nemůže je ale legislativou vymýtit. Nelze zákonem nařídit, že ode dneška budeme všichni tolerantní a plní lásky k bližnímu. Stát může jen trestat ty, kdo tolerantní nejsou a kteří se dopustí nenávistí motivovaných trestných činů.

Předkladatelé zákona ale ve své touze pomoci "diskriminované skupině" zašli tak daleko, že ve skutečnosti poskytli homofóbům nečekanou pomoc.

Zákon vytváří identifikovatelnou, svou sexuální preferencí definovanou skupinu "registrovaných partnerů" - čti homosexuálů či lesbiček. Zákon ukládá dokonce povinnost, aby jejich příslušnost k této skupině byla označena v jejich osobních dokladech ( § 2 - Partnerství se zapisuje na místo rodinného stavu v občanském průkazu partnera a v jiných veřejných listinách, ve kterých je rodinný stav uváděn).

Ze znění zákona vyplývá a důvodová zpráva specificky stanovuje, že se jedná o homosexuální páry.

Veřejně se hlásit k jakékoliv skupině, ať už etnické, náboženské či podle sexuálních preferencí je právem každého občana a stát mu v tom nesmí bránit. Nikdy se to ale nesmí stát nařízením státu, stát nesmí své občany podle takovýchto kriterií rozlišovat a jejich příslušnost v těchto skupinách označovat v jejich osobních dokladech. V osobních dokladech už proto dávno není vyznačována národnost nebo náboženství. Zda se občan chce či nechce k příslušnosti k jakýmkoliv takovýmto skupinám či menšinám hlásit, je jeho soukromou věcí, není to ale, a nesmí se to stát věcí státu, stát nesmí své občany podle takovýchto kriterií identifikovat a dokonce je takto označovat ve veřejných listinách či je jako příslušníky menšin jinak označovat.

Sám stát, doufejme, nebude tuto informaci zneužívat, ale kdokoliv, komu se držitel průkazu bude muset identifikovat, policista, bankovní úředník, zaměstnavatel, státní úředník, ti všichni budou mít "státem ověřenou" informaci o sexuální preferenci držitele občanského průkazu. Doufat, že ji nikdo nezneužije, není realistické. Pokud to bude jedna z prvních informací, kterou se například potencionální zaměstnavatel o držiteli "omarkovaného" občanského průkazu dozví, nebude pro něho těžké jej odmítnout. To, že homofobie není fikcí, že stále přežívá, je zřejmé i navrhovatelům zákona, kteří o ní hovoří v důvodové zprávě. Dokonce ji uvádějí jako jeden z hlavních důvodů, které je k návrhu zákona vedly. Bohužel jejich zákon dává právě těmto homofobům do rukou velmi silnou zbraň. To asi nebyl úmysl navrhovatelů, ale prozrazuje to, že jejich návrh je nedomyšlený, že má závažné nedostatky a že velmi pravděpodobně budou jeho dopady na jeho subjekty v mnoha případech negativní.

Zákon, který připouští a dokonce nařizuje něco takového, poškozuje nás všechny, bez ohledu na naše sexuální preference. Poškozuje náš právní řád, vnáší do něj diskriminační prvky a nástroje pro diskriminační zacházení s menšinami. Něco, co do žádného právního řádu nepatří, něco o čem jsme se domnívali, že to navždy zmizelo v historii jako žluté Davidovy hvězdy. To není přehnané srovnání, pro homofóby budou mít ty záznamy v občanském průkazu stejnou hodnotu, jako měly pro antisemity právě ty hvězdy.

12. 2. 2006