24.4.2024 | Svátek má Jiří


POLITIKA: ČSSD mobilizuje pravicové voliče. Zase

13.10.2008

Střelba za barovým pultem po požití čisté vodky bývala koloritem mafiánských orgií na daleké Rusi. Od křtu knihy Jiřího Paroubka v restauraci Monarch se česká veřejnost smiřuje s tím, že tento krajní projev pokleslé „zábavy“ se zakořeňuje také u nás, daleko od Moskvy, za to kousek (slušelo by se říct „na dostřel“) od domácností, které žily dosud v bláhové iluzi, že něco podobného se v konsolidované demokracii střední Evropy nemůže odehrát.

Odehrálo se. Na večírku opozičního lídra, s velkou pravděpodobností příštího premiéra. Toho lídra, který několik hodin před zavražděním Kočky juniory pronesl na plzeňském náměstí Republiky působivý projev o naději na lepší život s hejtmany a senátory ČSSD. Hlouček příznivců plesal pod pódiem a již oslavoval neodvratnou prohru „modrých kapitalistů a mamonářů“ z ODS. Nebylo nic, co by socialistům stálo v cestě k úspěšnému absolvování za týden se konajících voleb, podle jejich slov „referenda o vládě Mirka Topolánka“. Občanští demokraté si sami zatemňovali vyhlídky alespoň na zmírnění debaklu. Aféra Morava, kompromitující minulost Vlastimila Tlustého, spor mezi Topolánkem a Bémem o výklad opoziční smlouvy či nevyzpytatelný čestný předseda na Hradě.

Ve spojitosti s ODS se přetřásala nesmrtelná témata zdejší politiky jako korupce, sbírání nactiutrhačských materiálů, klientelismus apod. Ale jedna vada na kráse „modrým ptákům“ chyběla. Nevraždili se. A pokud snad ano, tak vskrytu, mimo medializované akce.

O tom, že každá relevantní politická síla na sebe váže podnikatelské skupiny, ochotné pro pozření veřejných zakázek a jiných drobtů ze státního stolu spáchat všelicos, není třeba poučovat. Proč potom tolik povyku, když dva reprezentanti této „vybrané“ společnosti změří svoje síly „na život a na smrt“?

Možná jsme si představovali politickou mafii růžově. Jako šviháky v sáčkách Versace, kteří svými limuzínami brázdí ulice našich měst. Někdy se zastaví, aby si „předplatili“ zakázku na opravu dálničního mostu, jindy aby povečeřeli s panem předsedou a jeho rodinkou. Potoky krve se nám pro tenhle ladovský obrázek tuzemského kápa nehodily. Přitom nás měla probrat už vražda Františka Mrázka před více než dvěma lety.

Po vraždě v Monarchu trneme v úžasu z toho, jak se ztenčuje hranice mezi vysokou, noblesní politikou a násilně ventilovaným, surovým zbohatlictvím. Nejdříve zde máme Jiřího Paroubka, intelektuála zatoulaného v politice, jehož duševní dílo vydalo na samostatnou knihu. Následně se přelud rozplyne a před sebou zahlédneme Jiřího Paroubka, ambiciózního politického rváče, který při výběru přátel opravdu není vybíravý. Nezbývá, než si přát, aby i tentokrát šlo o přelud.

Každopádně smrt člena rodiny Kočkových, s níž Paroubek udržuje přátelský poměr, přes svou tragičnost vstoupí do paměti jako událost, která nevypukla z politických pohnutek, ale ponese jasně politické následky. Pár dní před volbami měla ČSSD spílat vládě za destrukci sociálního státu a podbízení se západním mocnostem. Dopadlo to zcela mimo plán. Sociální demokraté (stejně jako před volbami do sněmovny 2006) řeší nesnadný úkol. Vysvětlit rozčarovaným voličům, jimž uhranul jejich Program Naděje, ale po opileckém zločinu jsou znova na pochybách, že se je stále vyplatí volit.

Vedle toho ODS získala příznivý vítr do plachet. Může vytáhnout válečný buben a zvučným virblem mobilizovat pravicové voliče od Aše po Karvinou k urnám. Ne proto, že by jim slíbila spásu. Jen kvůli tomu, že zastupuje menší z nabídnutých zel. Není to sice bůhvíjak originální a velkolepé, ale vzhledem ke šlamastyce, v níž se potácí socialistická konkurence, to může stačit.

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského