19.4.2024 | Svátek má Rostislav


POLITIKA: Co v prezidentově poselství nebylo

29.12.2014

Pokud posuzujeme vánoční televizní vystoupení Miloše Zemana jako herecký výkon, viděli jsme dokonale zvládnutou roli prezidenta, jaký má být: důstojného muže, který s výrazem myslitele a uvážlivým přednesem pronesl několik logicky ucelených vět, proti jejichž obsahu nepodjatý posluchač nemá co namítat. Toto byl standardní Miloš Zeman, který jen vzdáleně připomínal toho, který hrál roli prezidenta v Hovorech z Lán dne 2. listopadu 2014.

Hutný myšlenkový obsah byl maximem možného, co se vešlo do vymezeného časového prostoru. Dostatečně ale vyniklo upozornění, že Miloš Zeman důsledně přizpůsobil styl výkonu funkce prezidenta skutečnosti, že jej občané zvolili v přímé volbě: snaží se o co nejčastější přímý styk s lidmi a je připraven k debatám i se svými kritiky, pokud se chovají slušně.

Přesto byl projev pro některé politiky popudem, aby se začali natřásat před televizními kamerami jako kohouti s načepýřeným peřím a pokoušeli se prezidenta zesměšnit předvádějíce, o kolik jsou chytřejší než on, a vysvětlujíce, co všechno bylo v projevu špatně a co v něm chybělo. Z řady vybočil pouze Tomio Okamura, který neměl žádné výhrady, a částečně Andrej Babiš, který přitakal prezidentovým výhradám k služebnímu zákonu.

Je pozoruhodné, že kritici nepostrádali prezidentovu omluvu za použití vulgárních výrazů v Hovorech z Lán, po které se ještě nedávno houfně volalo. Zřejmě „politická korektnost“ - tedy navyklé pokrytectví politiků - utlumila vášně. Na druhé straně panu prezidentovi by „nespadl hřebínek“, kdyby pronesl jedinou diplomatickou větičku, kterou by se vypořádal s onou událostí sice malého významu, ale přesto trapnou. Propásl tím příležitost ukázat se jako „frajer“, který umí přiznat chybu a ví, že i velkým lidem sluší pokora.

Kritici vystoupení mají pravdu, když v prezidentově projevu postrádají některá aktuální témata. Jenže Miloš Zeman nepřednášel něco na způsob „poselství o stavu unie“, ale krátkou vánoční úvahu. Kdyby měl více prostoru, jistě by se dostalo na více námětů.

I já bych v tom případě stál o rozšíření obsahu, a to například o upozornění na varovné signály o stavu společnosti, které přicházejí z vězeňství. V těchto dnech jsme se totiž dověděli, že asi čtvrtina z amnestovaných vězňů je zpátky za mřížemi. Toto je samo o sobě dobrá zpráva: tři čtvrtiny z amnestovaných využily šanci, kterou jim dal Václav Klaus, a obejdou se bez mateřské péče Vězeňské služby. Zato krajně nepříjemná je skutečnost, že naplněnost věznic se přiblížila stavu před amnestií, takže Vězeňská služba bude muset počátkem příštího roku otevřít dvě zakonzervované věznice. V podobné situaci je také Rakousko, ovšem s polovičním absolutním i jednotkovým počtem vězňů a s vysokým podílem cizinců mezi obyvateli věznic. Počet vězňů na 100 tisíc obyvatel je ukazatel, který vypovídá nejen o povaze trestní politiky státu, ale i o mravní vyspělosti obyvatelstva. Nemůže nás proto těšit, že jsme se v tomto ukazateli opět vyšvihli na jednu z nejvyšších příček evropského žebříčku, přičemž jeho hodnota je dvoj- až trojnásobná ve srovnání s údaji z Dánska, Finska, Německa, Nizozemí, Norska, Rakouska, Švédska či Švýcarska, s jejichž kulturní vyspělostí se často poměřujeme.

Podobné poměry byly také v Rakousku ještě před dvaceti lety. Postupně se zlepšily na dnešní úroveň, kterou musíme sousedům závidět. Pan prezident by prospěl dobré věci, kdyby začal politiky upozorňovat, že nejen hodnota HDP na osobu či nízká nezaměstnanost, ale i podíl vězňů v populaci je jedním z činitelů ovlivňujících kvalitu života ve státě a jeho vysoká hodnota nám nejen dělá ostudu navenek, ale hlavně ukazuje, že společnost je nemocná. Pokud se z nepříznivé situace dostalo Rakousko, měli bychom to dokázat také. Řešení ale není pouze v rukou resortu spravedlnosti, který může jen částečně přispět úpravou trestní politiky. Zlepšení neblahého stavu se musí stát cílem celé politické reprezentace.