Mluví se o tom, že naše demokracie je vyčpělá. Že jí nikdo nevěří. Také se v posledních dnech v souvislosti s blížícími se volbami začalo mluvit o volebním systému. Nejsem si však jist, zda někomu došlo, jak úzce spolu tato dvě témata souvisí. Já osobně si myslím, že vhodný volební systém je pro kvalitní demokracii jedním z nejpodstatnějších předpokladů. A Česká republika je toho pádným důkazem.

Poměrným systémem voliči volí kandidátky jednotlivých stran. Nevybírají si primárně kandidáta, ale stranu. Lidi na kandidátce, kterou házejí do urny, kolikrát ani neznají. Tak podle čeho si tedy vybírají svůj favorizovaný lístek? Tvrdíme, že volíme jejich program. To je cosi zdánlivě objektivního, o čem si myslíme, že to lze změřit a objektivně posoudit. Samozřejmě, pokud někdo řekne, že chce prosadit zákon o registrovaném partnerství a na konci jeho volebního období takový zákon není přijat, je to zcela zjevné nesplnění programu. Jenže kdy jste naposledy četli v programu nějaké velké strany (tedy některé z těch, které ve volbách uspěly) něco podobně konkrétního? Většinou to jsou obecné fráze a nejasné závazky, ze kterých se při skládání účtů lze poměrně snadno vylhat (opozice se vymluví na vládu, vládní strany na koaliční partnery, atd.- však to známe). Plnění programu se ve skutečnosti takřka nedá kontrolovat- obzvlášť pokud k tomu připočteme racionální neznalost voličů, kteří v drtivé většině opravdu nemají čas ani zájem pročítat přepisy parlamentních rozprav a bádat nad tím, do jaké míry byl ten či onen slib dodržen.

Většinový systém představuje spojení poslaneckého mandátu s konkrétní osobou. Ta je nesporným zástupcem veřejné vůle, má důvěru voličů a je na ní, jak s touto důvěrou naloží. Když špatně, voliči jí to v příštích volbách spočítají. Je zvolen jako osoba a za výkon své funkce nese osobní zodpovědnost. Svým voličům, nikoliv stranickým orgánům, sestavujícím kandidátky (z vlastní zkušenosti vím, jakým způsobem probíhá schvalování kandidátek členskou základnou stran). Ve většinovém systému je zcela běžné, že úspěšný politik, kterého intriky spolustraníků vyštípou z kandidátského postu, kandiduje samostatně a často i porazí kandidáty všech velkých stran - třeba jako americký senátor Joe Lieberman. Jejich výkony každý volič posuzuje v jednoduché a zcela srozumitelné kategorii "uspěl - neuspěl", nikoliv věčně problematické programové "podařilo se prosadit - nepodařilo se prosadit".

Ve většinovém systému zcela otevřeně volíme osobu se všemi jejími názory a osobnostními vlastnostmi a ne nějaké ideje, o kterých předstíráme, že je známe, a politici předstírají, že se jimi řídí. Samozřejmě se může stát, že voliči podlehnou kouzlu přitažlivého, ale zcela neschopného kandidáta. Ale to už je jejich problém, že upřednostňují formu před obsahem. Nehledě k tomu, že i ve většinovém systému musí kandidáti přijít s nějakými myšlenkami, protože sebevětší charisma neoslní tolik lidí, aby to stačilo ke zvolení.

Není náhoda, že většinový systém tvoří odpovědné politiky, zatímco poměrný šedé myši, alibisticky se schovávající za stranické sekretariáty. Ve většinovém systému si jsou politici sakra dobře vědomi, že jejich voliči si politiku spojují s jejich jménem a tváří a pokud je zklamou, nezachrání je stranická legitimace a schopnost procpat se na volitelné místo kandidátky. Samozřejmě je tu nebezpečí, že politik, který je odpovědný přímo voličům jim bude populisticky nadbíhat, ale na druhou stranu bude muset mít strach, že mu to voliči nezbaští a odešlou jeho medové řeči do propadliště dějin.

Pro srovnání si můžeme vzít obě komory současného Parlamentu. Nevím, jestli někdy někdo dělal na toto téma průzkum, ale jsem si jist, že drtivá většina lidí zná spíše svého většinově voleného senátora nežli své poměrným systémem vybrané poslance. Obzvlášť ve velkých krajích, kde se zastupitelská odpovědnost rozmělňuje mezi desítky poslanců z celého politického spektra. Jak chcete po lidech, aby se ztotožnili s parlamentním systémem, když ani neznají svého vlastního zástupce v Parlamentu, základu tohoto systému?

Můžete mi namítnout, že Senát, volený většinovým systémem, je dlouhodobě nejméně populární ze všech vrcholných politických institucí. Jenže důvodem této neobliby podle mě není, že by lidé neznali své senátory, ale skutečnost, že k Senátu panuje už od jeho vzniku značná nedůvěra spojená s nepochopením ústavní role horní parlamentní komory. Lidé ho prostě posuzují pouze jako dalších 81 koryt. V případě Poslanecké sněmovny existuje všeobecná shoda o její potřebnosti - i největší kverulanti uznávají, že bez zákonodárného sboru se neobejdeme. Ovšem jednotliví senátoři jsou ve svých obvodech vnímáni dost odlišně - řekl bych, že častokrát mnohem lépe než jejich obvodní kolegové poslanci.

Záměrně jsem se nezabýval nuancemi, zda je vhodnější většinový systém jednokolový, dvoukolový, kolik má do případného druhého kola postupovat kandidátů atd. Pro otázku ztotožnění voliče s parlamentní demokracií je to zcela nepodstatné. Nejdůležitější je, aby lidé věděli, koho volí a posléze kdo je zastupuje. Vždyť základem všech ústavních systémů je, že lid jako suverén vybírá své zástupce ke správě věcí veřejných. A svého právního či finančního zástupce přece také chcete znát osobně.