16.4.2024 | Svátek má Irena


POLITIKA: Co je větší urážkou voličů

27.6.2018

Tenhle trapas trvá už osmý měsíc. Voliči mají pozapomenout na výsledky voleb a nabýt dojmu, že převrácení volebního výsledku na hlavu je vlastně chvályhodný a konstruktivní skutek. Chce se po nás, abychom strávili jeden z nejdrzejších podvodů na voličích v našich polistopadových dějinách, aniž bychom se udávili nebo snad jenom pípli.

Jenže lidé tak rychle nezapomínají. Nezapomenou ani, že ČSSD při posledních volbách utrpěla historicky svou největší volební porážku. Politikáři si přejí, abychom byli zticha nad myšlenkou, že ČSSD má přesto sedět ve vládě. A navíc mít ještě celých pět ministerstev, z nichž některá jsou pro jistotu klíčová. Jako by se nekonaly žádné volby.

Dlouho se vlekoucí a veskrze mizerná komedie má podle starého Aristofanova vzoru hlavní části děje šikovně propleteny mezihrami, které však na rozdíl od Aristofana slouží jen k odvedení pozornosti diváků od hlavního tématu. Nekonečná jednání o podpoře či nepodpoře vítězného hnutí ANO, pečlivě hlídané (a proto po částech konané) vnitrostranické referendum socialistů komentované veřejnoprávními bláboly za neustálého poukazování na „neplnohodnotnost“ stávající vlády. Zajímavé však je, že tato vláda smí například ve veškeré tichosti podepsat z valné části protinárodní, a proto ostudnou „Marakéšskou deklaraci“. Pak přijde dramatická tahanice o to, kdo bude sedět v křesle ministra zahraničí, a tak můžeme pokračovat dál a dál močálem černým, kolem bílých skal.

Všimněme si také, že nejsme jedinou zemí, v níž se děje něco podobného. Vedle států sdružených ve V4 se po nedávných volbách dává do pohybu i politika takových zemí, jako je Rakousko a Itálie. Konečně i u německých sousedů jsme svědky rozkolu bavorské CSU se sveřepým směřováním jejich kancléřky. „Noví levicoví liberálové“ v alianci s „novými marxisty“ zkrátka neradi skládají účty ze své nesmyslné proimigrační politiky a zuby nehty se snaží navzdory volebním debaklům svých (většinou socialistických) politických stran udržet každou členskou zemi unie v kurzu naprosté odevzdanosti bruselskému diktátu. Vedení unie mají přece prozatím pevně v rukou. Ale stále zřetelněji se ukazuje, že poválečná západní demokratická tradice spravedlivého právního řádu a z toho plynoucí bezpečnosti domácích občanů je jim naprosto lhostejná.

Nenechme se zmást tím, že současní šéfové unie nazývají svůj způsob vlády zcela nestydatě „liberální demokracií“. Máme zkušenosti s tzv. demokracií lidovou a měli bychom si konečně jednou a pro vždy zapamatovat, že demokracie je jenom jedna. Ta bez přívlastků.

Levicovým liberálům slouží jejich řeči jen jako zástěrka k postupné likvidaci demokracie skutečné. Ta jim přece neobyčejně ztěžuje odebírání všech podstatných pravomocí členským národním státům, což je nezbytné k prosazení jejich zrůdného plánu islamizace kontinentu. Už jen z tohoto důvodu nesmíme připustit jakékoli omezování úrovně demokracie zakotvené v naší ústavě pod záminkou její „liberalizace“. Neměli bychom zapomínat, že jedním z cílů jak neoliberálů, tak i neomarxistů je v závěru svého agresivního tažení nahradit stávající demokracii svým vlastním umně vytvořeným konstruktem. Tzv. „liberální demokracie“ má však s demokracií tak, jak ji doposud známe, pramálo společného. Ať se na to podíváme z kteréhokoli úhlu, jejich nový „produkt“ se nápadně podobá diktatuře. A odtud je, jak známo, už jen malý krůček k tyranii.

Také naše povolební uspořádání se stalo součástí právě zuřícího zápasu o zachování suverenity evropských národů. Nejde o žádnou maličkost. V tom lepším případě může boj o novou Evropu skončit zásadní reformou pravidel unijního vedení a jeho výměnou, v tom horším by všechno mohlo skončit rozpadem celé EU. Odchod Velké Británie zůstává varováním, ovšem současné vedení unie je zřejmě hluché, slepé a nepoučitelné.

Prezident Zeman se nechal slyšet, že navzdory stávajícímu povolebnímu patu by se předčasné volby staly urážkou českých voličů. Zároveň však také prohlásil, že nikdy nejmenuje ministrem zahraničí jednoho oddaného eruroposlance za české socialisty. Obávám se, že od té doby se už hradní brána ani na chvilku nezavírá a místo hradní stráže řídí hustý provoz prezidentových návštěv světelný semafor. Zdá se, že špatné politické divadlo právě vrcholí.

Otázka zní: Je větší urážkou voličů skutečnost, že strana, kterou voliči svou volbou vlády zbavili, bude nakonec vládnout dál, nebo je větší urážkou férové vypsání nových voleb? Kolik za takové volby zaplatíme, to zde opravdu nehraje roli. Mnohé předchozí vlády nás připravily svou neschopností o mnohem víc. Jinak je to ovšem s obavami bývalých i současných vládců, že by v předčasných volbách mohlo také dojít k zaslouženému zúčtování se strůjci povolebních podvodů na voličích. Ostatně, nejlépe uděláte, posoudíte-li to všechno sami.