Media dnes a denně spekulují o prezidentské volbě, která se má konat na začátku příštího roku. Mnozí komentátoři jí přisuzují závažný dopad na českou politiku. Čteme úvahy o tom, zda se podaří nalézt kandidáta, který by byl přijatelný pro všechny kromě ODS, koho podpoří KDU-ČSL, zda se najdou nezávislí senátoři, kteří by volili Václava Klause, zda se ODS, nebo alespoň její část konečně “emancipuje” a odmítne podporovat svého zakladatele.

Ano, volba prezidenta bude skutečně mít závažné dopady na českou politiku. Existuje pro to více důvodů, ten hlavní ale není v českém tisku a mediích vůbec zmiňován. Novináři, komentátoři a mediální politologové jej obcházejí obloukem širokým jako ruská step. Připomínat jej není považováno za politicky korektní.

Tím hlavní důvodem a zároveň tím, co bude mít nejvážnější dopad, je to, že volba, ať už je její výsledek jakýkoliv, potvrdí jednu mediím nepříjemnou skutečnost. Komunistická strana je zpět. Je opět a definitivně vážným politickým hráčem. Je svým významem dominující stranou na levici. Je tady, pevně a nadlouho.

V prezidentských volbách bude hrát roli daleko významější, než by se dalo usuzovat z jejího početního zastoupení v poslanecké sněmovně a senátu. Bude zásadním způsobem ovlivňovat výběr Klausových protikandidátů. Její prezence nebo spíše to, jak se s její novou “vedoucí úlohou” vyrovnají ostatní politické strany, bude i rozhodovat o budoucím politickém klimatu České republiky.

Pro sociální demokracii není KSČM a její politická převaha ničím novým. Psal jsem o tom několikrát a musím znovu opakovat - česká sociální demokracie selhala ve své historické úloze. Měla nahradit komunisty jako vedoucí politická síla na levé straně české politiky. Místo toho vsadila na spojenectví s KSČM a stala se jejím dvojčetem s “lidskou tváří”. Nevrátila se k tradicím nejstarší české politické strany, Sociální demokracie, ale navázala na ideologii jara 1968, stala se “demokratičtějším a lidštějším” křídlem komunistů. Zasadila se o legitimizaci KSČM tím, že prosadila její činitele do vrcholných ústavních funkcí v parlamentu, do místopředsednických křesel ve sněmovně a předsednických a místopředsednických pozic ve výborech sněmovny. Podle autentických prohlášení předsedů Grosse i Grebeníčka obě strany koordinovaly svou činnost ve sněmovně již od konce Zemanova posledního volebního období (rozhlasový rozhovor 1.4.2005 na Frekvenci1). Naše media tomu nevěnovala pozornost. Zajímal je lánský balkon. Přiznání parlamentní spolupráce KSČM a ČSSD a (jak vyplývá z jejich množství) častých a pravidelných) konzultacích předsedy ČSSD s předsedou KSČM Grebeníčkem uniklo pozornosti medií. Z reakce moderátora se zdá, že jeho obsah nezajímal ani jeho samotného. Miroslava Grebeníčka uprostřed věty přerušil, a předseda KSČM musel dokonce vyvinout trochu úsilí, aby je vůbec mohl dokončit. Zapadlo jako nepříjemná připomínka něčeho, co je lépe zamést pod koberec.

Dnes už se představitelé ČSSD ani nesnaží zakrývat, že komunisté jsou jejími nejbližšími a politicky vlastně jedinými jistými partnery, vystupují v zásadních politických otázkách jednotně jako “levicový blok” a jen těžko bychom hledali v české politice nějakou otázku, ve které se od svých spojenců liší, ve které projevují jiný, svůj vlastní, názor. Česká sociální demokracie na svou samostatnou politickou roli rezignovala. To se samozřejmě projevuje i v otázce volby prezidenta republiky. Levicový blok opět vystupuje “jednotně”.

Pokud obě strany nebudou volit společně a koordinovaně jako blok, nemá žádný z jejich případných kandidátů nejmenší šanci na zvolení. Taková jednota je ale negativním faktorem při výběru kandidátů i při jednáních o podporu ostatních poslanců a senátorů.

Každý protikandidát Václava Klause bude nutně potřebovat solidní podporu KSČM. Media pět let spekulovala o údajné prezidentově podpoře komunisty v minulé volbě. Je nutno zdůraznit, že nejde o stejnou situaci. Ano, Václav Klaus potřeboval ke svému vítězství i hlasy levice. Protože ale volba byla tajná, a nevíme, jak kdo hlasoval, nevíme, odkud přišly – teoreticky mohl dostat všechny komunistické hlasy, a stejně tak nemusel dostat ani jeden. Vzhledem k rozkladu discipliny v tehdejším klubu ČSSD, rozděleném na velmi dotčené Zemanovy stoupence a zbytek klubu, to vše pod chaotickým vedením Vladimíra Špidly, je velmi pravděpodobné, že daleko důležitějším faktorem Klausova vítězství byla podpora nečekaně mnoha poslanců ČSSD.

K vítězství Klausova protikandidáta by ovšem při rozložení dnešní sněmovny nestačila jen podpora několika jedinců, dokonce ani většiny poslanců KSČM. Nutně by potřeboval solidní a disciplinovanou podporu celého klubu, všech komunistických poslanců. Musel by se zcela otevřeně stát kandidátem komunistů.

Zatím není oficiálně představen žádný jiný kandidát. Problémem každého případného protikandidáta je nutnost solidní komunistické podpory, která maximálně ztěžuje jejich výběr a minimalizuje jejich ochotu nominaci přijmout. Pochybuji, že se nalezne skutečně silná osobnost, která by se chtěla stát kandidátem KSČM.

Stejný problém mají i potencionální voliči. Pochybuji například, že se po zkušenostech s revoltou členské základny minulého léta rozhodne KDU-ČSL podpořit kandidáta KSČM a vyzvat své poslance a senátory k jeho volbě. Toho jsou si vědomy i obě levicové strany, proto ta jejich “nezištná” nabídka podpořit kandidáta některé menší parlamentní strany. ČSSD a KSČM nehledají politickou osobnost, potencionálního prezidenta, podpoří kohokoliv, kdo by byl ochoten kandidovat proti Václavu Klausovi.

ČSSD očekává, že se na pozadí prezidentské volby začnou vytvářet nové koalice nebo nějaká jiná spojenectví, která povedou po případném vítězství prezidentova protikandidáta k pádu Topolánkovy vlády. „Neklausovské“ politické strany ale, z důvodů které jsem popsal, budou těžko ochotny a schopny se domluvit na společném kandidátovi, natož na jiných koalicích. Jistá je jen jednota KSČM a ČSSD, společného kandidáta jistě podpoří i Strana zelených, pokud jím bude Jiří Dienstbier, nebo někdo jiný z okruhu Václava Havla, ale těžko se dá něco takového očekávat u KDU.

Spekulace o možné podpoře protikandidáta ze strany nějakých nespokojených poslanců ODS jsou spíše projevem přání než reálnou možností.

Faktem je, že rozdílnost názorů v ODS není o osobě Václava Klause a že Václav Klaus rozdíl názorů v ODS neřešil a neřeší. Rozhodně je i pro největší kverulanty v ODS tisíckrát přijatelnější než někdo, kdo bude podléhat vlivu levicového bloku nebo jím bude přímo řízen.

Mirek Topolánek byl do funkce předsedy ODS řádně zvolen. Václav Klaus jeho volbu respektoval a respektuje - ODS je i díky dědictví Václava Klause demokratickou stranou. V ČSSD si její vůdcové své nástupce vybírají. Zeman si zvolil Špidlu, gremium Špidlu odvolalo a jmenovalo Grosse, Gross ještě před svou rezignací vybral a z nižších stranických postů vytáhl Paroubka. Přesto žádná z těchto změn nepřinesla ČSSD trvalou stabilitu a Topolánek, který nebyl favoritem Václava Klause - a proti kterému podle levicových propagandistů pracuje v ODS klika Klausových „přátel“ -, přestože jej oponenti i media od počátku nazývají „slabým předsedou“, přežil dva předsedy ČSSD a pod jeho vedením vyhrála ODS všechny volby, včetně těch nejdůležitějších do sněmovny Parlamentu ČR, ve kterých byl Topolánkovým oponentem další, v pořadí již třetí předseda ČSSD. Hrozba rozštěpení ODS a porážka prezidenta Klause prostřednicvím spiknutí v ODS nebo dokonce to, že by ji „zařídil“ Mirek Topolánek, je oblíbeným fantasmagorickým tématem komentátorů, ale je od reality velmi vzdálená.

Volba prezidenta bude opravdu testem české politiky. Rozhodujícím faktorem testu ale nebude to, zda Václav Klaus svou podporu ztratí, ale to, zda se levici podaří nalézt hodnotného protikandidáta a zda kandidát KSČM podporu mimo levicový blok získá. Výsledek testu skutečně a zásadně ovlivní budoucnost české politiky – to je jediné, v čem mají komentátoři a mediální politologové pravdu.

2.08.2007