29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Chceme právní stát?

29.8.2013

Žádný politik by si nedovolil vyjádření, že si nepřeje, aby Česká republika byla právním státem. Každý naopak bude přísahat na to, že učiní vše pro to, aby jím skutečně plnohodnotně byla, pokud jí vůbec schází nějaké nepodstatné drobnosti do dosažení žádoucího stavu.

Mezi slovy a činy ale bývají citelné rozpory. Podcenění důležitosti nastolení poměrů plnohodnotného právního státu novou mocí je patrné od jejího nástupu po pádu totalitního režimu. Pozornost politiků se přednostně soustředila na přestavbu ekonomiky, politického systému, méně na zdravotní a sociální služby, zatímco právo a nástroje jeho vynucování byly Popelkou. Jestliže hledání nejvhodnějšího způsobu převedení státního majetku do soukromých rukou bylo provázeno tápáním, pak v oblasti výstavby a postavení orgánů vynucování práva byly rozpaky ještě zřetelnější. Jedním z jejich projevů byla koncepční neujasněnost hranic nezávislosti justice a začlenění celé soustavy nástrojů vynucování práva do soustavy státních orgánů. Vznikla paradoxní situace, kdy na jedné straně se mnozí politizující soudci a státní zástupci domáhají větší nezávislosti, na druhé straně máme v resortu spravedlnosti instituce, jejichž vrcholní představitelé jsou téměř neodvolatelní, nepodléhají prakticky žádné kontrole a ve výkonu běžných činností je řídí v nejlepším případě (tj. pokud existuje) pouze bůh.

Ctění nezávislosti soudů se pro politiky stalo nepřekročitelným axiomem, jehož bývalí prezidenti Václav Havel a Václav Klaus úzkostlivě dbali. Posledně jmenovanému se pak dostalo od justice tvrdého poučení o tom, kdo je v zemi pánem, když Ústavní soud retroaktivním nálezem, aniž by vyčkal výsledku zahájeného správního řízení, zrušil jeho zákonné rozhodnutí o odvolání Ivy Brožové z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR a dále pak i jmenování Jaroslava Bureše jeho místopředsedou.Iva Brožová je od té doby nedotknutelnou osobou, podléhající přímo Bohu, zatímco Václav Klaus soustavně upozorňuje na ohrožení demokracie sílícími snahami o nastolení soudcokracie. V Centru pro ekonomiku a politiku vydal sborník Soudcokracie v ČR – fikce nebo realita?, ale jinak kromě opakovaného zveřejňování akademického varování před rozpínavostí "soudcokratů" nic nepodnikl. Ostatně k zásahům do justiční politiky státu neměl ani pravomoc.

Znepokojení projevil i po odchodu z funkce, kdy na monstrózní červnový zásah policie a státních zástupců proti politickým a podnikatelským špičkám reagoval položením otázky, zda demokracie resignovala na kontrolu represivní moci. Hledání odpovědi zasvětil 2. Rozmluvy na Hanspaulce, konané v prostorách Institutu Václava Klause dne 25. července 2013.

Vztah Miloše Zemana k orgánům vynucování práva byl vždy více aktivistický. V r. 1998 přivedl sociální demokraty k volebnímu vítězství s podvodným volebním heslem "akce čisté ruce", jímž projevil příklon k představě, že je možné orgány činné v trestním řízení ne-li politicky vést, tedy aspoň motivovat a použít je dosažení politických cílů. Tehdejší nejvyšší státní zástupce Vít Veselý nechtěl mít s tímto přístupem k trestnímu řízení nic společného a na jeho místo nastoupila ochotná exprokurátorka Marie Benešová, kterou si Miloš Zeman velice cenil. Z "akce čisté ruce" nakonec zůstala jen splasklá bublina. Ani v jiných ohledech tehdejší předseda vlády nejevil větší porozumění pro problematiku resortu spravedlnosti.

Jeho projevy z doby prezidentské volební kampaně a z prvních měsíců po zvolení působí dojmem, že během pobytu na Vysočině o těchto věcech příliš nehloubal. Je zřejmé, že si nevšiml, že se stal hlavou státu s mimořádně vysokým počtem uvězněných občanů, vysokou recidivou a opakovaným odhalováním případů uvěznění nevinných lidí, násobeným mnohem častějším nadužíváním vazby.

Po populistické resignaci na právo udělovat milost, vyhlásit amnestii a po přiživování štvanice proti Václavu Klausovi kvůli amnestii předložil další vizitku svého vztahu k právu známým výrokem v Senátu ze dne 21. srpna 2013 o ztrátě důvěry v Nejvyšší soud ČR a jeho vrcholné představitele kvůli rozhodnutí o vyjmutí tří bývalých poslanců za ODS z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Jeho výrok stran rozsudku je jednoznačně výrazem rozmrzelosti nad tím, že Nejvyšší soud ČR ztížil orgánům činným v trestním řízení úkol naplnit prezidentovo očekávání. Pan prezident prostě nevzal na vědomí, že u nás platí kontinentální právo, které je pozitivistické (právo je souborem norem, jež jsou výrazem vůle státu), tedy nadřazuje formální posouzení věci nad přirozený smysl pro spravedlnost. Zmíněný rozsudek je pak výrazem pozitivistického přístupu a jeho závěry rozhodně nejsou nezákonné. Nelze jej zvrátit a nezbývá než se s ním naučit žít, byť to je pro orgány činné v trestním řízení nepříjemná komplikace. Zejména pak prezidentovi republiky nepřísluší přehodnocovat rozsudky elity českých trestních soudců. Na rozdíl od obyčejných "ovčanů" jako orgán státu smí konat jen to, co mu zákony umožňují.

I když mám mnoho výhrad k jednání předsedkyně Nejvyššího soudu ČR a spolek Šalamoun, jehož jsem členem, ji několikrát napadl podnětem ke kárnému řízení, výrok pana prezidenta o nedůvěře k vrcholným představitelům Nejvyššího soudu ČR a nahrazení Ivy Brožové v jeho poradním sboru představitelem Soudcovské unie považuji za velmi nespravedlivý.

Na okraj podotýkám, že Soudcovská unie je při vší úctě k ní pouhé občanské sdružení s nepovinným členstvím, které sdružuje jen menší část soudcovského sboru. Přítomnost jeho představitele v prezidentově sboru poradců by přesto měla být samozřejmá, ale sotva může mít stejnou váhu jako zastoupení vrcholu soustavy obecných soudů.

Nespravedlivá je výtka předsedkyni Nejvyššího soudu ČR, že se od pověstného rozsudku nedistancovala. Je to totiž omyl. Paní předsedkyně naopak v rozhovoru pro Českou pozici ze dne 5.8.2013 vyslovila právní názor, že se rozsudek nesprávně interpretuje a ve skutečnosti trestnímu stíhání tří bývalých poslanců nepřekáží. Zjednodušeně řečeno, podle ní se soudci vyjádřili pouze k úkonu vzdání se mandátu, nikoli k obchodování s ním.

Vůči výroku Miloše Zemana se "železná lady české justice" vymezila vyjádřením pro ČTK z 26.8.2013, v němž uvedla, že "nemůže kritizovat konkrétní soudní rozhodnutí, ohrozila by tím nezávislé nalézání práva". Ohradila se také proti svému vyloučení z poradního sboru prezidenta. S výhradou, že poradní sbor prezidenta je neformální institut, jehož složení je skutečně jen věcí prezidentovy osobní úvahy, musím paní předsedkyni dát za pravdu: předseda soudu skutečně není ze zákona oprávněn zasahovat do rozhodování soudců a hodnotit jeho obsah.

Její stanovisko, byť správné, má ovšem vadu krásy: uplatňuje je pouze tehdy, když se jí to hodí. Jsou známy případy, kdy soudce nejen kritizovala, ale přímo trestala nebo vystavila kárnému řízení za jejich rozhodnutí.

Tak v r. 2010 ji spolek Šalamoun napadl podnětem ke kárnému řízení, protože přípisem ze dne 9. 7. 2010 č.j. S 224/2010 sdělila soudcům senátu č. 4 Nejvyššího soudu ČR udělení výtky podle §88a zák. č.6/2002 Sb. za to, že při rozhodování v několika typově shodných věcech rozhodli odlišně od právního názoru velkého senátu Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeného v usnesení z 11.11.2009 sp.zn. 31 Nd 209/2009, v čemž spatřovala projev soudcovské libovůle a zpochybnění důvěry v odborné rozhodování soudů ve smyslu ustanovení §87 odst.1 zák. č.6/2002 Sb. Tehdejší ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil ovšem kárný podnět ignoroval, ač předsedkyně Nejvyššího soudu ČR v tomto případě jednoznačně překročila svou zákonnou pravomoc a zasáhla do nezávislosti soudců. Možná nechtěl sporem s nedotknutelnou "železnou lady české justice" ublížit své oblíbenosti.

Známé jsou také dvě kárné žaloby na pražského soudce Ondřeje Láznu kvůli rozhodnutím ve věci vydání zatykače a uvalení vazby, z nichž jednu již kárný senát Nejvyššího správního soudu zamítl. Naproti tomu paní předsedkyně Nejvyššího soudu ČR ctí právo na nezávislé rozhodování znojemského soudce Jaromíra Kapinuse, který nepovolil nespravedlivě odsouzenému obnovu procesu, když se přihlásil skutečný pachatel. Nedělám si iluze: pochybuji, že by se dočasná ministryně spravedlnosti v demisi Marie Benešová odvážila poslat ji za svérázné nakládání s kárnou pravomocí před kárný senát.

Shodou náhod v těchto dnech vydala svědectví o svém smyslu pro právo také prezidentova oblíbenkyně Marie Benešová, t.č. ministryně spravedlnosti v demisi. Pohled na kandidátní listinu ČSSD v Ústeckém kraji ukazuje, že paní ministryně zde kandiduje na 5. místě kandidátky. Pomineme-li otázku, kterou si veřejnost klade v souvislosti s možnou kandidaturou vedoucího Kanceláře prezidenta republiky Vratislava Mynáře, totiž jak bude vysoká státní úřednice souběžně zvládat své úřední povinnosti, za které je státem placena, a nároky soukromé akce volební kampaně, nebylo by na tom nic zvláštního nebýt okolnosti, že paní ministryně kandiduje jako nestranička. Jako členka strany by kandidovat nemohla, protože jí není dostatečně dlouho, musela tedy účelově ze strany vystoupit a nechat si udělit výjimku. S vědomím a souhlasem vedení strany a svého svědomí tak obešla stanovy strany, která ji do voleb vysílá.

Stanovy strany jsou sice pouze interním předpisem, nicméně vztah k jejich dodržování vedením strany a jejími významnými představiteli vyvolává pochybnost, jak se ČSSD v případě uchopení moci bude chovat k právnímu řádu státu, když své vlastní stanovy, nejvyšší vnitřní předpis, bez uzardění účelově obchází. Na místě jsou pochybnosti také o vztahu k právu Marie Benešové. Kdyby se takto zachovala nevzdělaná husopaska z Horní Dolní, bylo by to špatné, ale v případě právnicky vzdělané ministryně s dlouholetou praxí na prokuratuře a ve státním zastupitelství to je zcela nepřijatelné. Takové chování zakládá obavy, že se Marie Benešová i při výkonu úředních povinností může odchýlit od neúprosného lpění na liteře práva. Je to nemilé zvláště proto, že některá její rozhodnutí se mohou přímo týkat lidských osudů.

Sečteno podtrženo, popsané právní úlety vysokých politiků nás k poměrům právního státu nepřibližují. Jde ovšem o to, zda si politické elity právní stát skutečně přejí. Celý polistopadový vývoj vede v tomto směru k pochybnostem (tento výrok není pokusem o zpochybnění označení předlistopadového režimu za protiprávní). V podmínkách právního státu by zneužívání moci státních orgánů naráželo na překážky a jakákoli manipulace s občany a veřejným míněním by byla obtížnější. Nastolení plnohodnotného právního státu není nic, o co by"věrchuška" mohla stát. V kalných vodách se loví lépe.