Nechci posuzovat spor mezi prezidentem Zemanem a ministrem zahraničí Zaorálkem ohledně způsobu boje proti Islámskému státu. Pouze uvedu, že je to záležitost příliš vážná na to, aby komunikace o ní mezi vysokými ústavními činiteli sklouzla na rádoby vtipnou (ve skutečnosti však krajně ubohou) úroveň, jaké jsme byli svědky v pátek (30/1) půl hodiny po poledni.

Mám na mysli brífink hradního mluvčího Ovčáčka a celou tu šaškárnu kolem symbolického Chamberlainova deštníku pro Zaorálka. Jestli je Ovčáček o trochu víc novinář než mluvčí, muselo mu být v této části jeho vystoupení trapně. Třeba to jednou ve svých pamětech přizná – s dovětkem, že už tehdy se děsil, co stupidního vymyslí hradní pán příště (a on to bude muset před svými kolegy s vážnou tváří přednést). Část smradlavého cákance ulpí i na něm samotném a je otázka, nakolik si to uvědomuje, a pokud ano, do jaké míry mu to vadí.

Tady totiž po tom, čeho jsme byli svědky na Ovčáčkově brífinku, přestává jít o to, jestli má pravdu prezident nebo ministr, ale o styl chování jednoho (MZ) vůči druhému (LZ), potažmo o styl chování Hradu vůči Černínu. Hodilo by se i Werichovo (Rudolfa II.) zvolání z Císařova pekaře, ovšem patřičně upravené:

Nedělejte nám tyhle efekty, když je to nanejvýš nevhodné a vašeho úřadu nedůstojné!

Protože boj s terorismem je po čertech zapeklitá věc, jak je patrné z událostí odehrávajících se na severu Sinaje. Tam jako černá ruka řádí džihádističtí militanti v čele se skupinou Ansar Bait al Maqdis, kteří opět šokovali sérií protiegyptských teroristických útoků s bezmála třemi desítkami mrtvých, vesměs vojáků a policistů. Není to tak dávno, co zhruba stejný počet egyptských mužů v uniformě postihl totožný osud – zemřeli po akci teroristů.

Současný režim v Káhiře, který po svržení islamistického prezidenta Mursího plní, co slíbil, tedy vede zemi k demokracii, je ve válce s teroristy – a není to žádná legrace. Občas se zdá, že tato válka nabývá sisyfovského charakteru. Jako by neměla nikdy skončit.

Posuďme sami. Pásmo Gazy, semeniště teroru, neb je teroristickým hnutím Hamas ovládáno, je izolováno ze všech stran. Pozemní hranici s Izraelem důsledně střeží izraelská armáda. Přístup z moře je taktéž kontrolován Izraelem (to je ta silně kritizovaná námořní blokáda). Na hranicích mezi Pásmem a Egyptem buduje Egypt nárazníkovou zónu, které padly za oběť stovky příbytků jeho vlastních občanů. V ohrožené oblasti Sinaje panuje tamními (egyptskými) úřady vyhlášený výjimečný stav a zákaz vycházení. A působí tam dostatek ozbrojených sil Egypta, vojáků a policistů. Egyptská armáda odhalila a zlikvidovala více než půldruhého tisíce pašeráckých tunelů mezi Sinajem a Pásmem Gazy. To vše je, zdá se, málo.

Protože pak přijde den, kdy auto naložené výbušninami exploduje a zabíjí. Zde si nemohu odpustit poznámku: jak by to asi v oblasti vypadalo, kdyby Izrael vyslyšel přání těch, kdo volají po zrušení námořní blokády Pásma Gazy, kdyby loni nezlikvidoval tunely teroristů směřující na jeho území a kdyby totéž neudělal na své straně hranice Egypt?

Dělají obě země dost pro to, aby teror vedený ve jménu Alláha vykořenily? O Izraeli sotva můžeme pochybovat. Místo uznání mu za to však kde kdo hrozí haagským tribunálem. Také Egypt, jak se zdá, dělá v rámci možného maximum.

Na tomto příkladu ze severovýchodu Sinaje, který je poněkud ve stínu toho, co se děje na území ovládaném Islámským státem, vidíme, jak nelehký a komplikovaný je boj s islamistickým terorismem a jaké úsilí stojí ty země, které s ním vedou válku v první linii (Izrael, Egypt).

Nikdy jsem to nezastíral, a opakuji znovu, že prezident Zeman má, obecně vzato, na islamistický terorismus, a stejně tak i na izraelskou politiku vůči němu, správný názor. Sám dobře ví, jak obludným nebezpečím islamistický terorismus je. Proto si myslím, že místo onoho šťouchance do slabin ministra zahraničí v podobě darování symbolického deštníku britského expremiéra se měl Zeman se Zaorálkem setkat a o svém postoji vůči IS s ním vážně hovořit.

Jako občan očekávám od hlavy státu zodpovědné jednání a elementární důstojnost danou charakterem jejího úřadu. Při vší úctě k hradnímu mistrovi bonmotů: když se budu chtít pobavit, obrátím se na jinou adresu.

A docela mimochodem. Až bude ministr Zaorálek paraple na Hradě potupně přebírat, nebylo by od věci, kdyby ho tam „symbolicky zapomněl“. Prezident by si ho mohl s klidným svěomím ponechat – třeba za svůj chamberlainovský postoj vůči jednomu soudobému agresorovi na Východě.

A bude to fifty – fifty.

Stejskal.estranky.cz