Již dnes jsou některé státní posty neotřesitelné a mohly by se i dědit

V jednom starém českém filmu z 30. let minulého století je hezká ukázka, jak může vypadat definitiva, ona meta všech státních zaměstnanců a téma dnes aktuální v souvislosti se zákonem o státní službě: Člověk, který vstupuje do budovy, se na něco táže muže podřimujícího u vchodu, načež tázaný na chvíli procitne, aby sdělil, že je „definitivním sluhou“. Poté tato důstojná úřední osoba s definitivou upět usíná. Jistě, ve filmové komedii to bylo pro pobavení diváků úmyslně dohnáno ad absurdum. Ovšem na druhé straně i skutečný život může v tomto směru vytvářet podobně zábavné situace. Nechť čtenář bere věci zde líčené jako humornou nadsázku. Bylo nebylo, ale být třeba někde mohlo…

Evropská unie prý dělá potíže s dotacemi, takže se se služebním zákonem najednou spěchá. Věří se v jeho takřka nadpřirozenou moc, že se dosud nepříliš profesionální úřednický aparát, který je utvářen pod vlivem volebních výsledků, rázem promění ve výkonnou armádu vzorných úředníků. Ti opatrnější však poukazují na dosavadní praxi, která v Česku vedla k přebujelé státní správě, o jejíž výkonnosti a profesionalitě je namístě mít pochybnosti. Nemluvě o stranickém vlivu na personální obsazení mnoha funkcí ve státní správě.

Vypořádat se s tím, toť úkol věru nelehký. Vždy se s vysokou mírou pravděpodobnosti ve většině případů, jak poukazují odpůrci služebního zákona, skončí u zabetonování statu quo. Budeme mít potom pracovitější, výkonnější a kvalifikovanější lidi ve státní správě? To sotva. Bude to stejné, ba možná ještě horší. Konec obav z povolebních čistek si mnozí jistě vyloží po svém a své vysloužené pašalíky i dosavadní pracovní styl jen upevní.

Jak u nás vypadají kupříkladu pracovní zvyklosti na úřadech? S onou trochou humoru, o němž byla řeč, člověka napadá otázka, zda úředníci dřou jako koně nebo zda jsou i zadarmo drazí. Asi jak kde a jak kteří. Na pracovištích úřadů spolu většinou úředníci takříkajíc „drží basu“ a z jimi svorně zaujaté kruhové obrany o tom nic bližšího ven nepronikne, stejně jako se nikdo zvenčí nedostane dovnitř, aby si o tom udělal představu. Pokud se tak ale nějakým nedopatřením stane, může to vyvolat v dotyčném úřadě pořádné zděšení.

Absolventkám vysokých škol byla nabídnuta pracovní praxe na jistém úřadě. Jedna slečna magistra se tak – jako na svou první práci po ukončení školy – dostala na úsek, kde úřednice vypisovaly předepsané formuláře. Po vysvětlení, oč jde a jak se to dělá, se pustila před vyděšenými úřednicemi do práce a za dva dny dokázala vypsat všechny formuláře. Dívčina žijící dosud v představě, že hlavní věcí není do zaměstnání přijít a být tam účasten, nýbrž že se v zaměstnání má hlavně pracovat, vykonala za dva dny práci, kterou měly pracovnice rozvrženou na celý týden. Tak to pak všichni už jen společně kontrolovali. Bylo prý velmi únavné, když den co den pořád dokola procházeli vyhotovené písemnosti, aby nějak vyplnili pracovní dobu a přečkali s tím do doby, kdy k nim dojdou k vyřízení další věci. Práce tam bylo pro jednoho zaměstnance tak na dva dny v týdnu a jich tam – na plný pracovní úvazek – sedělo pět.

Zato její kolegyně se dostala na jiné pracoviště. Jeho náplní byla poněkud složitější odborná činnost. Pokud tam v úřední dny občas někdo pro něco došel, tak to prý ještě docela šlo. Dost věcí se při tom mohla z praxe naučit. Horší to ale bylo v neúřední dny. Na pracovišti byli úředníci z její přítomnosti zpočátku celí nesví. Ani různým přerovnáváním šanonů a přecházením mezi kancelářemi nešlo nijak zakrýt, že tam není co dělat. Tak jí vedoucí dávala studovat vyřízené spisy. Nakonec se situace dostala do „normálu“ a po zbytek její několikaměsíční praxe přestali kolegové na pracovišti práci předstírat a jak byli v ty dny, kdy se takřka nic nedělo, zvyklí, krátili si úřední hodiny četbou, klábosením nebo jen tak zírali do oken a sledovali pomalu ubíhající čas. I ona se to musela takhle naučit. Nešlo to jinak.

To jsou však ještě příklady přímo vzorných pracantů, kteří jisté množství reálné práce v úřadu odvedou a definitivu si zaslouží. Nelze přece pracovat do úmoru a nemusí být proto na škodu věci, je-li na pracovišti o nějakého toho pracovníka víc. Jsou však u nás státní instituce s posty povahy takřka mýtické. Jejich posvátnost nelze urážet požadavky na nějaký pracovní výkon. Třeba, dejme tomu, takový ředitel okresního státního archivu.

Aby se člověk na takovou pozici dostal, o tom mnohdy rozhodne stranická příslušnost nebo ty správné známosti v politických kruzích. V Česku se v tomto směru změnilo pramálo, co platilo před rokem 1989, platí v zásadě často i dnes. A tento stav se má nyní jakousi archaicky pojatou definitivou posvětit.

Ale abychom zůstali u toho – jistěže náhodně – vybraného postu ředitele okresního státního archivu. Jak se v Česku člověk dopracuje na takové již podle samotného názvu poklidem dýchající místo? V časech normalizace, řekněme na počátku 70. let to musel mít takový šťastlivec dobré „nahoře“. Stejně po roce 1989. S trochou štěstí a patřičného know-how mohl proplout všemi minulými i současnými nástrahami a ředitelovat takřka až do konce prvního desetiletí 21. století a užívat si nakonec ředitelování i důchodu. Téměř čtyři desetiletí v poklidné funkci ředitele státního okresního archivu.

Z takového postu se ale jen tak neodchází. Vůbec nejlepší je, když ředitelování státního okresního archivu zůstane v rodině. Z otce může funkce ředitele přejít na syna. To už je vše tak zaběhnuté, že to v takovém úřadě musí běžet úplně samo. Ve středověku se některé státní funkce, které byly zdrojem nemalých příjmů, i kupovaly. Dnes se to tak nerentuje, něco by se snad dalo vytěžit z přístupu k archivním materiálům, ale to nestojí za řeč. Tabulkový plat je nevalný a možná by to ani nikdo jiný nechtěl dělat. Tradice se mají ctít a – dědictví otců zachovej nám, pane…

Jsou jiné kompenzace, které ten mizerný plat alespoň trochu vyrovnávají. Co může mít ředitel ctihodného státního archivu na práci? Jak asi vypadá jeho typický pracovní den? Čím se asi tak zabývá? Je to tak trochu záhada, ale jen v tom případě, že se dotyčný baví, aniž by po sobě zanechával nesmazatelnou stopu na webu.

Pokud ale pan ředitel spokojeně ničím nerušen tráví svůj čas nekonečnými diskusemi na nejrůznějších fórech, kde vystupuje pod svým jménem, častuje diskutéry vulgarismy, aby je naučil, jak se mají chovat, provádí na webu politické školení a dokonce sděluje svou pracovní elektronickou adresu, na kterou mu mají ostatní on-line přítomní baviči posílat různé zajímavosti, pak už s takovými státními zaměstnanci tento stát věru žádnou definitivu nepotřebuje.

A nepotřebují ji ani ti státní zaměstnanci. Pozice státních zaměstnanců je už dávno i bez služebního zákona neotřesitelná a tyčí se nad těmi ostatními „nedefinitivními“ jako „skála v moři“, jak se zpívalo v německé císařské hymně. Koneckonců by se mohlo také uvažovat o tom, že by se ty státní posty mohly u nás stát dědičnými lény. Ono to už někde takhle docela dobře funguje.

Poznámka na závěr: Případná podobnost s konkrétními funkcemi, úřady či osobami je čistě náhodná.