Osud integrované Evropy se nešťastně prolnul s osudem ekonomického systému, který se ukázal jako skandálně vadný. Nechat padnout systém, v němž hrají prim banky, ratingové agentury a zákulisní byznysovo-politická bratrstva, i za cenu rozpadu eurozóny, potažmo Evropské unie? Anebo nejdřív zachránit integrační projekt a pak se snažit krotit nadnárodní kapitál? Nebo existuje nějaká opravdu reálná "třetí cesta"?

Česká republika však momentálně stojí před mnohem přízemnější zkouškou. Čeká ji test loajality, test odpovědného partnerství. V jejím životním zájmu je táhnout to v dobrém i zlém se státy našeho nejbližšího civilizačního okruhu. Dvojnásob to platí v době, kdy konkurenčním modelům, zejména tomu čínskému, rostou křídla…

Nemylme se však: být loajální neznamená baštit vše i s navijákem. Argument, který říká, že nelze od Evropy jen brát, ale je čas od času nutné i dávat, není lichý. Ovšem ještě důležitější je zdánlivě banální "být u toho". To mimo jiné znamená být u diskuse nad východisky z krize, být u hledání a přijímání řešení.

Čím rychleji a čím konsensuálněji se podaří překonat dnešní dramatickou situaci, tím rychleji se přiblíží okamžik, kdy budeme moci iniciovat další důležité kroky. Kroky, kterými bychom směřovali k Evropě plně demokratické a plně sociální, Evropě, která nebude připomínat loutkové divadlo. Ano, taková Evropa, Evropa bez demokratického deficitu, bude patrně též mnohem více federalizovaná a měla by v ní fungovat společná pravidla i v oblastech, které zatím národní státy nechtějí pustit ze svých rukou.

Tématem dne je, zda se Česká republika zúčastní akce na podporu udržení eurozóny, do níž od referenda o přistoupení k EU systematicky směřujeme. Stát by nás to mohlo na devadesát miliard korun. Mohlo, ne muselo. Na jednání ještě nějaký čas zbývá.

Není ostatně ani stoprocentně jisté, jestli by ona půjčka – nikoli dotace – šla přes Mezinárodní měnový fond nebo jinou, Evropě bližší instituci. MMF je na jedné straně kontroverzní (symbolizuje dobu, kdy bankéři vládnou politikům), na straně druhé se jedná o nejspolehlivějšího možného věřitele, resp. dlužníka. Bývalý ministr financí Jiří Rusnok dokonce v úterním vysílání Českého rozhlasu uvedl, že peníze půjčené z ČR by mohl MMF ještě zhodnotit. Stejně tak se počítá s tím, že z 200 miliard euro, což je na záchranu eurozóny částka nejspíš nedostatečná, by MMF dokázal udělat sumu vyšší.

Vraťme se ale zpět k České republice. Na její jednání s partnery je sice ještě čas, ovšem aby ČR mohla jednat, potřebuje mít na věc nějaký názor. Toho se premiér Petr Nečas na posledním zasedání Evropské rady nedopustil. Prý neměl mandát – ačkoli jednání o mandátu opozice ve Sněmovně s předstihem nabízela. Stejně tak zatím marně celé měsíce čekáme na vládní koncepci českého působení v EU. Snad prý příští rok… V posledních hodinách se naštěstí o názoru ČR na aktuální krizovou situaci začíná mluvit, ba hádat. Míra české účasti na záchraně eurozóny dokonce začíná otřásat českou politickou scénou, víc než samotný původní vstup do EU.

Rýsuje se tak téma, na kterém by mohla padnout celá vláda. Téma nepochybně ušlechtilejší než žabomyší spor o policejního prezidenta nebo o exponenty soukromé bezpečnostní agentury v exekutivě. Jistý předobraz můžeme vidět na sousedním Slovensku.

Potíž je však v tom, že "europůjčka" nebezpečně rozkmitala nejen partajní spektrum, ale i prezidenta a národní banku.

"Nemusíme se bát, že zůstaneme na okraji Evropské unie," napsal 13.12. v Hospodářských novinách viceguvernér ČNB Mojmír Hampl. "Strašák vícerychlostní integrace" je podle něj "jen dalším mýtem, který nás vede k tomu, abychom navěky byli jako ČR tím chudším příbuzným, byť možná v tvrdém jádru unie." Cavyky s půjčkou naznačil guvernér České národní banky Miroslav Singer: "Pokud vláda za námi přijde, tak si to důkladně prostudujeme a budeme se muset hodně zamýšlet."

Také se vám zdá, že guvernér Singer hovoří o ČNB jako o soukromém podniku, který žije mimo politický prostor a čas? Není se čemu divit. ČNB tak trochu soukromý podnik je. Mezi sedmi členy její bankovní rady najdeme vyznavače pouze jedné ekonomické školy, pochopitelně té, jež udává celoplanetární tón. Ekonomičtí "opozičníci" zůstali mimo - v neziskových organizacích, na vysokých školách, v menšinových think-tancích. Až na akademika Lubomíra Lízala je rada složena z lidí, kteří ještě donedávna kopali za zájmy privátního bankovního sektoru. Nakolik se dá předpokládat, že nyní jsou oddanými služebníky státu? Stejně tak lze Bankovní radu ČNB považovat za jednoznačně euroskeptickou. Ne, nejedná se v drtivé většině o nezávislé osobnosti, ale o stoupence konkrétní ideologie. Podle toho si je také prezident Václav Klaus vybral.

Vida, jaký zajímavý podpůrný argument tu máme pro – vypadá to, že marnou - snahu sociální demokracie podmínit prezidentův výběr členů Bankovní rady ČNB kontrasignací. Jistotu, že by byla složena pluralitněji, bychom tím sice nezískali, nicméně přežívala by ale aspoň nějaká naděje. Takto představuje ČNB ústavního hráče, který je – narozdíl od Ústavního soudu – skutečně zdivočelý a nebezpečný.

Tentokrát však Václav Klaus na poplach nebije. Naopak si v nastalém zmatku libuje. A do světa hlásá: "Pokud bude třeba likvidovat euro, hlásím se jako dobrovolník, protože mám zkušenosti v rozmontování československé měnové unie." Ano, na co sáhne, to zničí. Ochotně pohřbil československou federaci a ochotně pohřbí i Evropskou unii. Na otázku, proč, odpovídá nejen jeho zalíbení v putinovském Rusku, ale i Klausova věta: "Já se cítím více Slovanem, než Evropanem."

Hlava českého státu ovšem hledí i do budoucnosti a myslí na chvíle, kdy opustí prezidentské křeslo. Pak se nám vylíhne příkladný národovec, zapálený vlastenec Klaus. Dnes varuje před federalizačními tendencemi a tepe už i schengenský – bezhraniční a bezpečnostní – prostor. Zítra zahlaholí proti imigraci a pozítří bude pět "Čechy Čechům". Sbor mu obstará Akce D.O.S.T. (donedávna Bártova, nyní Semínova), Bobošíkové Suverenita, Machova Strana svobodných občanů a další radikálové. Může z nich jednoho dne vyrůst vlivná politická síla. Ale nelze ani vyloučit, že se je Klaus pokusí integrovat do své druhdy domovské ODS. Šlo by o nápaditý vklad do jeho další politické kariéry.

Občanští demokraté jsou ve vztahu k EU naladěni s Klausem na tutéž notu, a to včetně Petra Nečase, který chce svoji stranickou pozici uhájit stůj co stůj a pro kterého je protievropská rétorika zajímavým tmelem jinak atomizovaného mužstva. Chtějí chránit ten náš malý český suverénní dvoreček. Jen nevíme, pro koho. Pro občany, nebo pro nadnárodně koordinovaný kapitál? Náznak odpovědi skýtá vyjádření senátora Zdeňka Schwarze (ODS) pro Parlamentní listy: "Jsem proti současné podobě EU, ale jsem i proti referendu. Občané mají možnost, ale i jedinou, vyjádřit svůj názor ve volbách, které patří k demokratické společnosti, kterou Česká republika je." Dál nechť drží pusu a krok.

Další modrý poslanec, Boris Šťastný, témuž internetovému serveru zase připomněl: "ODS vždy bojovala proti dalšímu a dalšímu odevzdávání národní suverenity Bruselu." Onou suverenitou tentokrát myslel miliardy na pomoc eurozóně. Bohužel se Šťastný nevyjádřil k tomu, zda ODS podobně srdnatě bojovala (a bojuje) proti toku peněz z Bruselu do České republiky. Snad jen z liknavého čerpání prostředků z evropských fondů lze dovodit, že o tyto peníze vládnoucí politická reprezentace nestojí.

Blýskly se též Věci veřejné. "Jenom osel by dával bianko šek devadesát miliard," vyjádřil se jejich předseda a s kvalitami osla jistě nesrovnatelný exministr vnitra Radek John. Podle Johna jsou patrně osly zástupci těch zemí, které na půjčku kývly. Ještě před loňskými volbami se Věci veřejné svým evropanstvím zaklínaly. Ve svém programu deklarují: "Jsme proevropskou stranou a podporujeme proces evropské integrace. Velká část národního důchodu v naší zemi vzniká díky exportu. Uvědomujeme si, že k řešení problémů v EU je často třeba mnoho kompromisů. ČR by se na jejich hledání měla aktivně podílet." Tyto věty ale byly napsány ještě v době, kdy VV také přesvědčovaly voliče, že budou bojovat s korupcí a nepůjdou na ruku dinosaurům. To už je dávno. Pak nepřekvapí ani to, když se jim zamlouvá české pasivní zápecnictví. Věci veřejné tuší, že inteligentní voliče už ztratily, a pohrávají si se sázkou na voliče vyplašeného, více nebo méně xenofobního, slyšícího na protibruselský populismus.

TOP 09 můžeme její evropský kurz věřit. A je jedno, jestli se u Karla Schwarzenberga jedná o autentický životní postoj a u Miroslava Kalouska o určitý kalkul. Topka potřebuje zapustit kořeny doma, v pravicovém elektorátu, ale i v mezinárodních strukturách. Aby se aspoň v něčem odlišila od ODS, musí TOP 09 zvedat evropské a liberální nahlížení světa proti euroskeptickému národovectví Nečasových oveček. Jak moc to myslí vážně, ukáže její manévrování v celém, nikoli jen koaličním politickém spektru. S tím souvisí otázky, nakolik je TOP 09 ochotna spolupracovat v evropských tématech s ČSSD a zda je případně připravena potopit i koaliční antievropskou vládu.

Komunisté se drží tradiční strategie: Jsme kritičtí k EU i k pravicové vládě, ani Brusel, ani Nečas se na nás spolehnout nemůže. Sociální demokracie zase trpí tím, jak málo jejích politiků je s to uvažovat v širším evropském kontextu. Jisté je u ní ale to, že vnímá výhody české účasti v evropském projektu a hlásí se k závazkům vůči našim spojencům, které nelze v drsných časech házet přes palubu.

Jsme svědky pouhé epizody při utváření dlouhodobého vztahu České republiky k integrované Evropě. Jedná se ale o epizodu velmi významnou. Odhaluje pravou tvář řady stran a politiků (zvlášť těch, co se nevyhýbají koketování s nahnědlými proudy) a upozorňuje i na ústavní a institucionální konsekvence zideologizovaného tuzemského veřejného prostoru. Tady už nejde jen o nějaké miliardy eurozóně. Tady jde o kulturní a politickou vyspělost české společnosti dvaadvacet let po Listopadu.

Deník Referendum 15.12.2008