Předvolební kampaň, jež vyvrcholila mediální dělostřelbou, lžemi a fackami, byla označována za nejagresivnější v české historii. Možná právem, možná ne. Každopádně ale kulhá srovnání s obdobím před čtyřmi lety, kdy si sotva mohly jít vzájemně po krku strany svázané tzv. opoziční smlouvou. Jenom Vladimíru Špidlovi a několika příbuzně uvažujícím sociálním demokratům bylo dovoleno zákulisní kartel ČSSD a ODS kritizovat, odsuzovat a do budoucna zavrhovat. Špidla tehdy dokázal o své pravdě přesvědčit voliče a ČSSD přistoupila na koaliční spolupráci s menšími stranami – KDU-ČSL a US-DEU.

Skvělou zprávou, která není náležitě doceňována, je, že zde vydržela po celé čtyřleté volební období fungovat koalice opírající se o převahu jednoho jediného mandátu. Ukázalo se, že koaličně vládnout a prosazovat dohodnutý program lze, bez ohledu na vnitřní krize jednotlivých stran a padající premiéry (jejichž odchod ústava automaticky spojuje s odchodem kompletní vlády).

Volební víkend může přinést lecjaké překvapení. Za posledních šestnáct let snad nikdy nebyly výsledky parlamentních voleb tak těžko odhadnutelné. Už dnes je však pravděpodobné, že ve Sněmovně zasednou více než tři partaje (ČSSD, ODS a KSČM), ba že parlamentní spektrum bude oživeno zelenou barvou.

V obecné rovině nepochybuji o tom, že pro stávající Českou republiku je optimální koaliční vládnutí, při němž se nejsilnější strana musí domluvit s menšími partnery. Jejich poslání můžeme stručně shrnout do termínů „vyvažování“ a „usměrňování“. Nejde pouze o to, že velkým stranám brání koalice v účelovém měnění ústavy, volebního zákona apod. Stěžejní důvod můžeme spatřovat v zajištění relativně předvídatelného politického vývoje, odvislého zejména od transparentní koaliční smlouvy. Tento model skýtá největší naději na přežití volebního období.

Když sestoupíme do všední politické reality, nemůžeme nevidět, jak se ČSSD spálila opoziční smlouvou. V řadě věcí musela občanským demokratům ustoupit. Nejcitelnější to bylo v případě upozadění přímých a upřednostnění nepřímých daní. Teprve nedávno sociální demokracie zjistila, jaké škody ODS napáchala v konsolidační agentuře, Všeobecné zdravotní pojišťovně, mediálních radách a jiných institucích, v nichž vesele řádili její vyslanci. Jen díky tomu, že se od opoziční smlouvy Špidla včas odstřihl, mohla ČSSD vyhrát další volby. Opoziční smlouvy tak jsou zlem nejen v neprůhlednosti, ale též v tom, že rozdělení vlivu neprovází rozdělení odpovědnosti.

Většinová vláda velké koalice ČSSD a ODS je hlasitě odmítána lídry obou subjektů. Skutečností je, že nůžky mezi těmito stranami jsou maximálně rozevřeny. Nepočetní příznivci velké koalice argumentují především šancí připravit a realizovat žádoucí reformy – penzí, zdravotnictví, školství.

Nakolik se ale dá očekávat, že bude třeba uhašen spor o majetkové poměry ve zdravotnictví nebo o jeho financování? Kde se bere dojem, že se ODS zřekne scestné vize rovné daně či změní přístup k zákoníku práce? Odkud plyne přesvědčení, že ČSSD a ODS najdou průnik v zahraniční politice? Jistě, Jan Zahradil svoji rétoriku zmírnil a čerstvou hvězdou ODS se stává Alexandr Vondra, jenž si určitě velmi dobře přečetl analýzy nálad pravicových voličů, jimž není evropská integrace zdaleka proti mysli. Na druhou stranu ovšem nezapomínejme, že hlavními zahraničními spojenci ODS jsou formace jako polské Právo a spravedlnost nebo že se ODS chystá spolu s britskými konzervativci opustit Evropskou lidovou stranu.

Za zády velké koalice by přitom vydatně sílila opozice, zejména extrémní, antisystémová, napravo i nalevo.

Zastánci velké koalice by si možná nakonec mnohem lépe notovali při parcelování státu. Kdo by ale platil závěrečný účet? Patrně ten slabší. Na pražském magistrátu velká koalice vládne, přičemž ČSSD hraje druhé housle a její pozice ve městě rok od roku upadá. Při obdobné koalici v Ostravě byli druhdy sociálně demokratičtí zastupitelé bráni tak zkrátka, že příště raději vsadili na koaliční partnerství s KSČM.

Férovější, leč složitější cestu představuje klasická menšinová vláda. Má-li být stabilní (čtyřletá), musí umět kličkovat Sněmovnou a nalézat podporu napříč spektrem. Vláda ODS by ji asi nezískala. Ovšem ochota akceptovat jednobarevný kabinet ČSSD chybí i občanským demokratům.

Pakliže by se sociálně demokratická vláda chtěla opřít jen o vstřícnost komunistů, stěží by přežila déle než dva roky. Dojela by na rozdíly v pojetí zahraniční a obranné politiky, ale také na fiskální snílkovství soudruhů. Její podmínkou by navíc nejspíš byly klíčové parlamentní posty pro členy KSČM, což by veřejnost pravděpodobně nesla velmi těžce. Straně, která by vládla jen zásluhou komunistů, by to voliči nelítostně spočítali. Leda že by se změnila KSČM a smířila se s EU, NATO i reformní hospodářskou politiku. To bychom pak mohli chladit šampaňské: komunisté by se včlenili do hlavního proudu demokratické politiky a pozbyli na nebezpečnosti.

Představa menšinové „vlády talentů“ prezentovaná sociální demokracií nepostrádá půvab. Je založena na kompetentních osobách schopných týmové hry a sympatických výkonů vycházejících z moderního programového základu evropské levice. Dlouhodobě ji ukočírovat by však vyžadovalo najít alespoň pár zelených či lidovců, kteří by odhodili ideologické brýle a podpořili ji pro její program, nikoli podle toho, kdo ještě by ve Sněmovně pro kabinet zvedal ruku. Kdo dokáže obstarat menšinové vládě takové zázemí, projeví politicko-taktické nadání dosud v naší zemi nevídané.

Vracíme se tudíž zpět ke koaličním variantám. Občanskou demokratickou stranu, pokud by vůbec našla společnou řeč se Stranou zelených, by menší strany brzdily v devastaci sociálního státu a proevropské orientace České republiky. Sociální demokracii by naopak pomohly posílit započaté směřování k evropským hospodářským, sociálním, kulturním i ekologickým standardům.

Legitimní otázkou je, zda by jakákoli koalice mohla být pevná, jestliže by obsahovala disharmonický prvek, jakým jsou například nedostatečně sehraní a politicky nevyzrálí zelení. Přesto je zkušenost učiněná s dosluhující stojedničkou, které taky nebylo dáváno příliš nadějí, inspirativní. Koneckonců, silný kormidelník typu Jiřího Paroubka by jistě uměl koalici nejen sestavit, ale i držet řádně na uzdě.

Literární noviny 29.5.2006

Autor je poradce předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka