A. NÁRODNÍ ZÁJMY

Co jsou to „národní zájmy“ a existují vůbec? Asi nejpřesnější odpověď lze nalézt v knize „Politika mezi národy“ od Američana německého původu Hanse Morgenthaua.

„Národní zájem státu, chápaný jako shromažďování moci, je dán objektivně, bez ohledu na představy konkrétních představitelů státu a vnitrostátních aktérů. Je to objektivní fakt, který je třeba odhalit, nikoli konstrukce založená na subjektivních preferencích aktérů. Sledování národního zájmu ukládá státu jasnou disciplínu a racionalitu; pokud tuto disciplínu poruší a chová se neracionálně, poškodí tím sám sebe“.

B. ČESKÉ NÁRODNÍ ZÁJMY

Co jsou tedy české národní zájmy? Rozhodně nejzákladnějším zájmem každého státu je udržení jeho státnosti.

Proto lze bez veškerých pochyb pokládat za prvotní a výchozí český národní zájem státní suverenitu a svrchovanost, kterou lze pokládat za nedělitelnou.

Rozšiřující definici lze pak nalézt v „Modré šanci 2004“ a „Koncepčních tezích stínové vlády ODS“ (1998-2002) sepsané J. Zahradilem

„České národní zájmy vycházejí z tradic české státní ideje, která se osvědčila jako trvale perspektivní formulace české identity.

1) K našim zájmům politickým a bezpečnostním patří zejména: zajištění dlouhodobé stability, prosperity a bezpečnosti, územní celistvosti, demokratického uspořádání, politické svrchovanosti a nezávislosti státu.

2) V našem zájmu je také upevňování takového mezinárodního právního a institucionálního prostředí, v němž budou platit stejná pravidla pro velmoci i pro malé státy a kde budou existovat možnosti efektivního řešení stávajících i budoucích krizových situací.

3) Naším klíčovým hospodářským zájmem je vzájemné otevírání a propojování trhů bez zbytečných překážek světového obchodu.“

C. LISABONSKÁ SMLOUVA

Je v podstatě „prekabátěnou“ Evropskou ústavou, ze které byly vypuštěny „ústavní“ symboly, a to v řadě případů formou až „potěmkinovskou“.

Například - Evropská unie nebude mít oficiální symboly, vlajku a hymnu (budou se nadále používat současné neoficiální symboly), „nezřizuje“ plánovanou funkci ministra zahraničí EU zmocněného jednat jménem Unie, ale Vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku (se stejnými pravomocemi).

Dle rozboru Parlamentního institutu (Lisabonská smlouva, Co nového by měla přinést? Parlamentní institut 2008) dochází k výraznému posunu oproti dnešnímu stavu v řadě důležitých oblastí, jak lze dokumentovat na z rozboru vybraných příkladech (citace kurzivou):

Cíle Unie

V oblasti hospodářské zřetelně převažují cíle sociálně solidární nad cíli liberálně ekonomickými. Cíl spočívající ve „vyváženém hospodářském růstu“ je korigován cílem „cenové stability“, „vysoce konkurenceschopné hospodářství“ má být zároveň hospodářstvím „sociálně tržním“. Podstatné je i vypuštění formulace o vnitřním trhu „s volnou a nenarušenou soutěží“, které iniciovala Francie.

Tím se Unie v podstatě vzdává jednoho ze základních kamenů „volného pohybu osob, zboží, kapitálu a služeb“. A otázkou zůstává, zda nejde vlastně o porušení „přístupové smlouvy“... Cíle Evropské unie jsou ale například rozšířeny o potřebu společného „boje“ proti klimatickým změnám.

Listina základních práv Evropské unie

Znění článku 6 SEU o základních právech, které má zavést Lisabonská smlouva, obsahuje odkaz na Listinu základních práv v podobě, ve které byla navržena jako součást SÚ. Pokud jde o právní povahu, předpokládá se „stejná právní hodnota“ jakou mají Smlouvy.

A ačkoli se právní autority neshodnou na tom, zda tato listina je součástí smlouvy, shodnou se na tom, že tímto odkazem bude sama považována za přijatou. A tento způsob přijetí smlouvy je naprosto nebývalý. Listina, ač již sama existuje, zatím nemá váhu mezinárodní smlouvy a tímto odkazem ji nepochybně získá a bude se možno na ni odvolávat s právními důsledky.

Mechanismus tzv. „žluté karty“ či „předběžného varování“

Je ve své podstatě zcela „bezzubý“, protože i v případě jeho uplatnění může Komise trvat na projednávání legislativního návrhu navzdory tomu, že se národní parlamenty proti návrhu vysloví nadpoloviční většinou.

Odůvodnění Komise spolu s odůvodněnými stanovisky národních parlamentů bude poté předloženo před dokončením prvého čtení Unijním legislativním orgánům (Evropskému parlamentu a Radě), aby se vyslovily k souladu návrhu se zásadou subsidiarity. Opravdu zastavit legislativní proces může poté jen Rada většinou 55 % členů nebo Evropský parlament většinou odevzdaných hlasů.

Nadpoloviční většina je navíc tak přísné kriterium, že bude karta prakticky nezískatelná a nebude ji moci splnit bez intenzivního nasazení diplomatických a vlivových prostředků a v podstatě povede k institucionalizaci stálých spojenectví pro případ odporu, aby toto spojenectví bylo možno použít proti návrhům komise v daném čase a tím vnese do EU velmi destabilizující mechanismus. Tato spojenectví by nebylo třeba budovat, kdyby se i jednotlivý odlišný názor bral vážně a věcně a byl posuzován s pochopením pro národní zájmy členů.

Kvalifikovaná většina

Nový systém hlasování kvalifikovanou většinou definovaný v Lisabonské smlouvě znamená oslabení vlivu České republiky v Radě, a to jak absolutně, tak i ve vztahu k velkým členským státům.

.

Omezení práva veta

Významnou institucionální změnou je rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou na větší počet oblastí. Lisabonská smlouva rozšiřuje možnosti použití tohoto způsobu rozhodování celkem o 68 oblastí, z toho u 19 oblastí se jedná o nahrazení stávajícího jednomyslného rozhodování a 49 oblastí je zcela nových. V historii Unie představuje toto rozšíření dosud největší posun.

Tento posun fakticky likviduje možnost nekonat dle výsledků hlasování, a tak likviduje i suverenitu členských zemí v těchto oblastech.

Z „citlivých“ oblastí jde například o vízovou, azylovou a přistěhovaleckou politiku, energetiku, dopravu, a mnoho dalších.

Souhrnem lze tedy říci, že české národní zájmy by byly ratifikací Lisabonské smlouvy výrazně poškozeny ve všech 3 výše uvedených oblastech národních zájmů

- politicky výrazným omezením suverenity státu, neboť v mnoha oblastech ruší suverenitu naší země a činí z ní závislé území pod správou vyšší moci.

- z hlediska mezinárodních vztahů nerovnoprávným postavením ČR, neboť zhoršuje naše postavení v EU oproti stávajícímu stavu

- z hlediska hospodářského omezením volné soutěže.

Proto je třeba tento smluvní dokument jednoznačně odmítnout.

D. POSTOJ ODS K PROBLEMATICE TOHOTO TYPU

K problematice tohoto typu vývoje – t.j. předávání kompetencí ve prospěch EU se ODS v svých programových materiálech vyjadřovala několikrát, a to vždy zcela jednoznačně:

Českým programem uvnitř EU nemůže být spoluvytváření centralizovaného evropského superstátu, tzv. evropské federace. Předávání stále většího počtu pravomocí a kompetencí z úrovně národních států na úroveň EU je v zájmu velkých, nikoliv malých evropských zemí. Takový superstát Evropa by byl ve skutečnosti ovládán skupinou několika velkých států, zatímco ty ostatní by sloužily pouze jako stafáž.

(KDYŽ DO EU TAK S ODS - programový leaflet k referendu o vstupu ČR do EU 2003)

Takový vývoj by vedl k významnému vyprázdnění nebo dokonce k zániku státních suverenit jednotlivých členských zemí EU. Tím by samozřejmě byly daleko méně postiženy velké a lidnaté státy než státy středně velké či malé, které by ztratily vliv na rozhodovací procesy v EU, a tedy i na to, co se dotýká jejich vlastních národních zájmů..

Proto je zcela v rozporu s našimi národními zájmy, a jako takový je nepřijatelný.

Naším zájmem je takové institucionální uspořádání a rozhodovací procedury EU, které zajistí co největší dosažitelnou rovnoprávnost mezi všemi členskými státy EU, bez ohledu na jejich velikost a počet obyvatel

Přijetí evropské „ústavy” je pro ČR ve všech ohledech nevýhodné, protože zhoršuje naše postavení v EU oproti stávajícímu stavu. Proto je třeba tento smluvní dokument odmítnout. (Modrá šance 2004).

Stejného názoru byl i XVII kongres ODS v roce 2006 – viz jeho platné usnesení 3.4.

„Kongres ODS zakazuje všem politikům ODS předávat další kompetence ČR na úroveň Evropské unie a rozšiřovat rozsah evropské agendy schvalované kvalifikovanou většinou”.

S stejný náror měla i dnešní koaliční vláda

„Nová smlouva nesmí zhoršit postavení ani rozhodovací a hlasovací váhu ČR a zemí srovnatelné velikosti v EU vzhledem ke stávajícímu stavu.“

(Pozice vlády české republiky v rámci jednání o institucionální reformě evropské unie Schválena vládou ČR dne 25. dubna 2007)

E. ZÁVĚR

Není pochyb o tom, že i v České republice existují zájmové skupiny a jednotlivci, pro které by bylo přijetí Lisabonské smlouvy z jejich zcela soukromých a sobeckých důvodů výhodné – tento fakt je svým významem nicméně zcela nesouměřitelný s národními zájmy ČR tak, jak je pojímáme a jak byly definovány i v mnoha politických materiálech ODS za posledních 10 let.

I proto je nezbytné Lisabonskou smlouvu odmítnout - jinak totiž ODS popře sama sebe a stane se nedůvěryhodnou stranou nejen pro své voliče, ale i pro většinu svých členů se všemi důsledky, které z toho vyplynou.

Nezanedbatelným argumentem jsou i historické zkušenosti, které máme s dobrovolným předáním suverenity nadnárodnímu celku. Vždy se to nakonec ukázalo být nevýhodné a vždy stála cesta zpět mnohu času, úsilí i zmařených životů.

Ať už to byla volba Ferdinanda Habsburského Českým králem v roce 1526 a naše následné začlenění do rakouské monarchie, nebo naše začlenění to “tábora míru a socialismu” Gottwaldem a KSČ v roce 1948.

Dnes opět stojíme na podobném historickém rozcestí..... obstojíme před soudem historie a našimi potomky?

ODS Praha-Západ