Pan exministr vnitra František Bublan napsal před několika dny na Psu, že by Ústav pro studium totalitních režimů měl být zrušen, pokud bude pokračovat ve špatné práci, s jakou kdysi po svém založení začala BIS (Úřad na ochranu ústavy a demokracie) v r. 1990. Doslova napsal:

„Začali jsme od seznamů, ať už Cibulkových, či jiných pomocných registrů a materiálů, které po StB zbyly ve skříních a trezorech. Jakákoli zmínka v různých dokumentech o osobě, která se angažovala v nové politice či byznysu, byla pro nás velikou a zásadní informací.

Neuměli jsme rozlišit agenty od důvěrníků či kandidátů tajné spolupráce, neuměli jsme odlišit a posoudit, co je svazek na prověřovanou osobu, neznali jsme systém práce StB, způsob úkolování a vedení tohoto represivního orgánu. Teprve později se začalo rozšiřovat naše poznání a s ním i hodnocení jednotlivých případů, rozlišování, kdo byl skutečně nebezpečný a škodlivý a kdo naopak se stal obětí represivní mašinérie. Teprve později jsme pochopili, že když byl někdo PO, tedy prověřovaná osoba, tak výsledkem tohoto prověřování mohl být návrh na spolupráci, když byl uznán schopným a ochotným, nebo naopak byl zařazen do kategorie NO - tedy nepřátelská osoba.

Teprve později, při studiu personálních spisů příslušníků StB, jsme pochopili, jak to bylo s některými důvěrníky a jinými podobnými kategoriemi. Každý příslušník StB dostával roční tzv. KSH - tedy komplexní služební hodnocení.

V něm kromě hodnocení jeho výslednosti informační bylo hodnoceno také to, kolik získal agentů, důvěrníků a jiných spolupracovníků. Současně mu jeho nadřízený stanovil úkol na příští rok, např. získat dva agenty, tři důvěrníky a jednoho rezidenta. Pokud příslušník StB úkol splnil, byl hodnocen kladně a dostal prémie, pokud nikoli, odrazilo se to na jeho postupu a finančním ohodnocení.

Dovedeme si zajisté představit, jak to v případě některých důvěrníků, u kterých nebyl vyžadován souhlasný podpis, mohlo vypadat. Odnesl to nějaký soused či známý z hospody, nebo dokonce vzdálený příbuzný, který si občas zanadával na politiku. „

Nastoupil jsem do nové kontrarozvědky v červnu 1990 jako ředitel inspekce. To, co napsal Mgr. Bublan je nesmysl, a platí jen to, že jsme se museli rychle seznámit s prací a zkratkami, které StB používala. Neumět rozlišit agenty od důvěrníků a kandidátů tajné spolupráce by znamenalo neznat abecedu, „D“ jako důvěrník“, „KTS“ jako kandidát tajné spolupráce. Jak velkou pitomost pan Bublan napsal, je jasné z toho, že Cibulkovy seznamy byly vydány až v r. 1992 a Úřad na ochranu ústavy začal pracovat na jaře 1990. A to poslední tvrzení, že příslušníci StB získávali agenty podobně jako strážmistr Flanderka z Putimi, již vůbec nestojí za to komentovat – je to nejen nesmysl, ale i ohraný hit levicových odpůrců lustračního zákona.

Nemá smysl si ani klást otázku, proč to František Bublan napsal. Tu zodpověděl na konci svého článku – je třeba zrušit Ústav pro zkoumání totalitních režimů. Otázka by měla znít, nakolik je vůbec tento odborník ČSSD na bezpečnostní problematiku a možná i příští „zaseministr vnitra“ schopen se zabývat bezpečností státu a jeho občanů. Z BIS si jej pamatuji jako kontrarozvědčíka poněkud jurodivého, což jen ve vyšším gardu potvrdil jako ministr vnitra za ČSSD. A v řadě svých veřejných a televizních vystoupeních. Má-li být bezpečnost nás všech v rukou opravdu nejistých a neodborných, pak musí být ministrem vnitra Mgr. František Bublan. Ostatně, vezměme si na pomoc zákon. „Murphyho zákon a právníci“, vtipnou knížku, která nedávno vyšla. V ní najdeme De Beaumarchaisovo heslo: „Chceme-li něco tvrdit, nemusíme tomu ještě rozumět.“ Mohlo by se také jmenovat Bublanův axiom.

Co je však takřka neuvěřitelné, v uvedené vtipné knížce Artura Blocha s podtitulem „překrucování zákonů a jiné kličky a háčky“ přeložené z angličtiny (Murphy´s Law: Lawyers), autora, který nikdy neslyšel o českém Stanislavu Grossovi, je uvedeno Grossovo pravidlo pro advokáty: „ Pokud se vám nepodařilo sehnat průkazná fakta, odvolávejte se na zákon; pokud váš případ neobstojí před zákonem, odvolávejte se na fakta; a pokud máte případ, při kterém vám nepomohou ani fakta, ani zákon, trvejte na vysoké záloze.“ JUDr. Stanislav Gross má již tedy svoje pravidlo, aniž ještě začal se svojí advokátní praxí. Jistě se jím bude řídit. Jeho advokacii snad nenaruší ani trapné pokusy policie o vyšetření jeho majetkových poměrů. Nejdříve policie neshledala nic nezákonného na milionu na byt, který měl navíc ke svým prokázaným příjmům, a nyní ani na jeho geniální transakci s akciemi. Ta samozřejmě nebyla nezákonná, proč by jeden tvrdý obchodník nemohl u jednoho obchodu zhloupnout a prodělat pár desítek milionů na akciích, které sice mohl koupit dříve o mnoho levněji, ale když on se rozhodl je koupit zrovna později! Kdo vidí do duše byznysmena ? Snad jen do činnosti ministra vnitra, který se mimo svůj referát v době svého ministrování právě tolik staral o věci mimo svůj resort. Chtěl přece pomoci českému byznysu. Kdo mu to může vyčítat? V žádném případě ne policie ČR. I když celý obchod byl „křišťálově čistý“ a Stanislav Gross to jako vždy myslel upřímně, tak ti, kteří na první pohled prodělali, by vydělali spolu s Grossem jen tehdy, kdyby od počátku nešlo o obchod, ale jen o nevinné proprání peněz. V takovém případě si můžeme v naší knížce nalistovat Newmanovo pravidlo: „Zločin se nevyplácí… aspoň ne tak, jako politika“

Nevyplácí se také, co Murphyho zákoník označuje jako „Zákon nerovných práv“: „Čím horší zločin, tím více stát utratí za obhajobu.“ Komu v této souvislosti napadne souvislost s kauzou Diag Human, trefí do černého. Ovšem prvních deset miliard za Železného a dalších devět pro pana Šťávu jsou jen zahřívací kola pro daňové poplatníky – pohledávka JUDr. Altnera dosáhla již 23 miliard. Kolik jich ještě bude muset stát zaplatit, než mu dojde, že i on musí své vlastní zákony a smlouvy dodržovat a umožnit vymáhání z řádně uzavřených smluv ?

V posledním čísle časopisu Reflex rozmlouvá redaktor Milan Šíma s enfant terrible české politiky, Miroslavem Šloufem. Ten se vyjadřuje k výroku Jiřího Paroubka, že je odpudivým komunistickým funkcionářem: „To jsem se řehtal, až jsem se za břicho popadal. On, který byl nomenklaturním kádrem okresního výboru KSČ, mě bude takto napadat.“ Ale nevstoupil jako vy do KSČ, namítá Milan Šíma. „On byl náměstkem v Restauracích a jídelnách a to byla nomenklaturní funkce, o níž rozhodoval okresní výbor KSČ. A on z této funkce pak zase schvaloval, kdo bude hospodským v jaké hospodě. Takže měl za komunistů dobrou faru.“

Když se bratr se soudruhem hádá, je to legrace. Ale platí pro to i Abourezkův politický postulát: „Nepřátel se neboj. Potopí tě spojenci.“ Doplnil bych jej ještě Hunterovým zákonem „I sebenepoctivější politik se považuje za poctivého.“

Jestliže jsme se trefili do politiků ČSSD, omlouváme se jiným stranám. Takže pro ně zatím jen obecně Lovkův první politický princip. „Není nic pravdivějšího, než když politik lže.“

17.8.2008