Moc korumpuje a kazí dobré mravy. Při vzpomínce na chování Jiřího Pospíšila k exministryni Daniele Kovářové a při čtení článku Pavla Blažka 100 válečných dnů ministryně Válkové z 5. května 2014 mě napadá, že ani bezmoc politikům neprospívá: zbaveni účasti na moci výkonné nudí se a nemohou-li měnit věci dle svých představ, aspoň špiní.

Znám Pavla Blažka jako vysoce inteligentního, mimořádně vzdělaného, energií překypujícího společenského muže. Právě proto nechápu, proč se snížil k tomu, aby plivl po paní ministryni Heleně Válkové výše zmíněným žlučovitým článkem, který nikomu a ničemu neprospěje, ale díky své pokleslosti ani napadené neuškodí.

Než se rozhodl psát o jejím "chaotickém výkonu plném nedůvodných sporů", měl si vzpomenout na své začátky, na zmatené mediální vystupování, v kterém se projevoval jako neználek, a na nejistotu o svých záměrech, do které uvrhl zejména vedení státního zastupitelství, na nápad vyhlásit výběrové řízení na obsazení funkce vrchního státního zástupce v Praze, jež nebylo v jeho kompetenci, na pohrůžky trestním oznámením na bývalého Pospíšilova náměstka Filipa Melzera a jiné perly. Zjevnou neznalostí problematiky si tehdy přivodil kousavou nabídku Karla Schwarzenberga, že mu koupí zákoník.

Bylo to přirozené: měl sice určité politické zkušenosti (které paní profesorka nemá), ale neznal poměry v resortu a na funkci nebyl připraven. Až když se po počátečních zmatcích zorientoval, projevil se jako velmi zdatný ministr.

Období jeho "panování" bylo bohaté na bouřlivé mimořádné události, jimž po překonání počátečních zmatků vesměs dokázal čelit na výbornou. Nakonec obhájil jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze. Přes nechuť Petra Nečase protlačil vládou nový, tolik potřebný zákon o státním zastupitelství. Na ministerstvu učinil významný krok k zprůhlednění agendy stížností pro porušení zákona tím, že zavedl jejich zveřejňování na internetových stránkách ministerstva. Jako ministr byl nesporně výraznou osobností a je dost důvodů na jeho působení vzpomínat v dobrém.

Ani začátky paní ministryně Válkové v úřadě pro ni nejsou jednoduché. Na to, aby si od začátku vedla jako zkušená rutinérka, by musela mít zcela nadpřirozené schopnosti a znalosti. Přišla na ministerstvo z úplně jiného prostředí a bez zkušeností z politické činnosti. A při vší střízlivosti pohledu lze říci, že ve srovnání se začátky Pavla Blažka nestihla různých přešlapů zdaleka tolik jako on. Ministerstvo pod jejím vedením pracuje téměř nehlučně.

Vytýkanou "osobní vendetou" ve Vězeňské službě, čímž Pavel Blažek myslí odvolání jeho chráněnce generála Petra Dohnala z funkce generálního ředitele Vězeňské služby ČR, Helena Válková částečně napravuje následky jeho personální politiky. Pavel Blažek zdědil po Jiřím Pospíšilovi v čele Vězeňské služby ČR generála Jiřího Treglera, padesátníka na vrcholu sil, zkušeného odborníka, muže čistého charakteru. Vězeňství by jistě prospělo, kdyby zůstal ve funkci hodně dlouho. Avšak způsob, jakým s ním vedení ministerstva zacházelo, a různé tlaky ze strany podřízených, přiměly Jiřího Treglera k dobrovolnému odchodu z funkce a později ze státní služby. Helena Válková se mohla vyhnout mnoha potížím, kdyby se poučila z Blažkova příkladu. Generálního ředitele není třeba odvolávat, stačí začít jej rdousit v bílých rukavičkách: pochopí a jde sám.

Na místo Jiřího Treglera dosadil Pavel Blažek bez výběrového řízení podstatně mladšího Petra Dohnala, jehož sebevědomí po poměrně krátkém působení v čele Vězeňské služby ČR posílila Blažkova nástupkyně Marie Benešová návrhem na povýšení do hodnosti brigádního generála. Petr Dohnal pak přehlédl, že "ženská, která ničemu nerozumí", je nemilou shodou okolností ze zákona jeho nadřízená, a nezvládl psychicky skutečnost, že si dovolila hned po nástupu do funkce poslat na jeho úřad kontrolu. Impulsivním chováním při prvním setkání vyhrotil osobní vztahy do nesnesitelného napětí. A měl smůlu: kontrolní činnost ministerstva údajně vybavila paní ministryni důkazy o jeho pochybeních, které dle jejího mínění jsou dostačující pro odvolání. Časem poznáme, zda se nemýlila: poznání může být nemilé jak pro ni, tak pro generála Petra Dohnala.

Pavel Blažek připomněl také stokrát obehranou písničku o výrocích paní ministryně o poměrech v Protektorátu Čechy a Morava. Osobně mám názor k jejímu přesně opačný, nicméně s politováním konstatuji, že není názorově osamocená. Díky soustavné mediální masáži veřejného mínění, která začala krátce po Listopadu 1989, vznikla významná menšina stoupenců obdobného hodnocení protektorátní minulosti.

Názorová orientace v této věci nemůže mít vliv na její ministerská rozhodnutí. Ostatně by si s paní ministryní v tomto směru patrně dobře rozuměl Karel Schwarzenberg, ministr zahraničí koaliční vlády, jíž byl Pavel Blažek členem. Význam názorové orientace v oboru jeho působnosti je přece jen větší, nicméně mi není známo, že by Pavlu Blažkovi jeho názory na minulost vadily.

Pokud názory na protektorátní minulost, jež spolu s jinými zastává Helena Válková, nepřecházejí do pseudorestitučních a revanšistických požadavků, jsou to jen soukromé názory na dosti vzdálený úsek našich moderních dějin. Dovedu pochopit, že je mohli přijmout lidé, kterým chybí zkušenost osobního prožitku. Méně chápu smířlivý pohled na totalitní minulost, která nám není časově tolik vzdálena a pamětníků ještě žije hodně. Menšina občanů, kteří si analogicky myslí, že za totality se v sovětském protektorátu Československo zase tak moc nedělo, je hodně početná. Spolu s některými komunisty k ní patrně patří i Pavel Blažek, jenž svou autoritou podpořil pohanění Ústavního soudu jmenováním rudého vojenského prokurátora Jaroslava Fenyka ústavním soudcem. Pamětníci, kteří prošli peklem vojenského nápravného zařízení v Sabinově, by mu měli vysvětlit, že vojenští prokurátoři ve své době kolem sebe šířili hrůzu a děs.

Pavel Blažek dále vytýká Heleně Válkové, že svou pozornost zaměřuje jen na mediálně vděčné kauzy a kromě toho se pokusila politicky řídit státní zastupitelství. Stačí prosté srovnání jejího chování s počínáním Blažkova bývalého stranického kolegy a předchůdce Jiřího Pospíšila, aby bylo zřejmé, že paní ministryně ve skutečnosti o svůj mediální obraz nepečuje. Ostatně témata, jež Pavel Blažek ve svém výčtu uvádí, skutečně znepokojují veřejnost a některé velmi tíží zejména sociálně slabší vrstvy obyvatelstva, takže o potřebnosti jejich řešení nemůže být sporu. Kromě toho zdaleka nepokrývají celou šíři záběru zájmů paní ministryně a jejího úřadu. Nezbývá než připustit, že pan exministr nemá přesnou představu o tom, čím se jeho bývalý úřad nyní zabývá.

Tato část jeho filipiky ale upozorňuje na jeden rys chování politických "vizigotů", kteří přišli do politiky "z ulice": reagují citlivě a zcela jinak než politici zkamenělých odumírajících politických stran novodobé "národní fronty" na to, čím žijí obyčejní občané, co jim dělá starosti. Profesionálních a poloprofesionálních politiků tradičních stran je tolik, že vytvořili víceméně uzavřenou komunitu, ke které starosti "občanské chátry" vůbec nedoléhají, neznepokojují je, a proto je neřeší.

Ve vztahu k znepokojení paní ministryně nad poměry ve státním zastupitelství je na místě položit otázku, zda ministr přestal být občanem a ztratil tak právo bránit se proti nešvarům, jejichž následky mu dopadají na hlavu, když vedoucí pracovníci, kteří by je měli řešit, je trvale trpí ať již z důvodu stavovské solidarity nebo politické korektnosti či pod vlivem scestných představ o nezávislosti státních zástupců a jejich nadřazenosti nad ostatní lidskou chamraď .

Shodl bych se s Pavlem Blažkem v kritice přístupu paní ministryně k využívání pravomoci podávat stížnosti pro porušení zákona, jímž v praxi projevuje vztah k tragédiím obětí justičních přehmatů a zločinů, kdyby ovšem její politiku v této věci kritizoval. Ale nekritizoval a ani by ji kritizovat nemohl, protože sám by se neměl čím chlubit. Zatímco ministři Pavel Němec a Daniela Kovářová podávali více než 200 stížností ročně a dokonce i Jiří Pospíšil, který nadřazoval ochranu neprolomitelnosti soudních rozhodnutí nad mravní povinnost ministra využít zákonné pravomoci k ochraně obětí selhání justice, jejich počet snížil zhruba na 100, s nástupem Pavla Blažka a Marie Benešové se situace dále zhoršila: v r. 2013 již bylo stížností jen 68. Zatím se nezdá, že by se přístup ministerstva s příchodem Heleny Válkové zlepšil. Možnost, že v našich věznicích strádá nejméně několik desítek nespravedlivě odsouzených, nikoho nedojímá.

Pominu-li okolnost, že vytýkané setkání paní ministryně s Jiřím Kajínkem (pro úplnost: ministr Pavel Blažek zcela pochopitelně odmítl podat v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona, když jeho předchůdci s ní neuspěli) bylo náhodné, ostatní výtky považuji za haraburdí, jež by Pavel Blažek asi sotva doložil důkazy.

Zaznamenal jsem, že Pavel Blažek zakončil svou filipiku hozením kamene po hnutí ANO, zatímco Helena Válková se o svém vztahu k ANO vyjadřuje velmi skoupě, a to toliko je-li novináři přímo tázána. Zřejmě své poslání nechápe jako službu či dokonce projev vděčnosti hnutí ANO, ale jako racionální, věcnou správu svěřeného resortu, ke které přistupuje jako nezpochybnitelná odbornice.

Poznámka autora: Článek navazuje na serii textů, jimiž jsem provázel působení Pavla Blažka jako ministra spravedlnosti. Jsou k dohledání na www.spoleksalamoun.com a www.politikon.cz; v tomto článku jsou uvedeny odkazy na některé z nich.