Existuje trojice otázek, které jsem vždy považovala za vrchol ne-empatie, byly-li nahlas položeny jinde než v kruhu velmi si navzájem blízkých lidí: Kolik bereš? Věříš v boha? Koho volíš?

Vždy jsem měla za to, že do všech těchto tří věcí je každému asi tolik, co bábě Dymákové odvedle do obsahu vašich erotických snů. Musím ale připustit, že doba se mění a množná jsem příliš konzervativní. V západní Evropě a v Americe je poměrně běžné, že před volbami se novináři dotazují celebrit, koho hodlají volit, a jejich preference jsou pak detailně propírány. Tabu týkající se výše příjmů možná zase bude brzy rozmetáno Evropskou unií, která doporučuje zveřejňování příjmů – prý za účelem narovnání diskriminace. A neslušné otázky týkající se (ne)víry se dost možná coby důsledek hutné imigrace stanou zářezem v občanském průkazu, podobně jako třeba vaše rodné číslo. Ne že by se mi takový svět líbil. Ale musím přiznat, že k němu není daleko.

A ačkoliv jsem v jistých ohledech dost přímočará, v jiných jsem zase poměrně konzervativní, a tak – dokud tu možnost ještě mám – nehodlám nikde veřejně vyřvávat, koho volím. (Stejně to každý, kdo mě trochu líp zná, odhadne celkem snadno.) Nicméně i ten, kdo mě zase tak dobře nezná, jen možná četl pár mých úvah a nesedí si zrovna na vedení, patrně nemá velký problém rozpoznat, že levice to nejspíš nebude. Dobře tedy, přiznávám alespoň, že pravice je mi bližší než holub na střeše. No dobře, ale tím se současně také přiřazuji ke skupině lidí, kteří si jistě už mnohokrát v posledních letech povzdechli: Existuje vůbec ještě v ČR nějaká pravice?

Povrchní odpověď zní, že samozřejmě. Že pravicových stran je u nás skoro tolik, co invazivních hnědých slimáků na vaší zahradě. Jenomže je tomu opravdu tak?

Vezměme si na pomoc jednoduchý test. Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) ve svém posledním stanovisku ke státnímu závěrečnému účtu za rok 2015 uvedl, že daňový systém v ČR je příliš složitý a náklady na plnění daňových povinností jsou příliš vysoké. Když si to přeložíme: Vlastně jde o to, že příliš velká část peněz je v ekonomice přerozdělována a hlavně se „ztrácí cestou“, protože je vyplýtvána na neproduktivní nařízení-pro-nařízení. Podle NKÚ „zjednodušení daňového systému a nastavení jednoduché komunikace s úřady může být účinnějším nástrojem k lepšímu výběru daní než přísné daňové kontroly a nová represivní opatření“. Ekonomovi nezbývá než tleskat. A co víc - těžko budeme hledat lepší téma pro pravicovou stranu. Pravice je přeci (zjednodušeně řečeno) o co nejmenším přerozdělování peněz ve společnosti. Jak si tedy v tomto jednoduchém testu budou české „pravicové“ strany stát?

Máme tu třeba ODS. Ta o sobě ráda říká, že je konzervativní pravicovou stranou. To se má nejspíš projevovat tím, že čas od času zkritizuje jiné strany a vymezuje se vůči všemu postkomunistickému. Ale kdybych si měla vzpomenout, kdy naposledy přišla s nějakým opravdu čitelným projektem, s nějakým návrhem či plánem, který by bylo možno označit za jasně pravicový, nějak se mi žádný nemůže vybavit. A navíc je tu ještě jeden problém. Mnoho lidí má ODS za zlé – to já ovšem nemám jak posoudit – že se prý dosud neočistila od všech osob s ne docela průhlednou historií, které stranu v minulosti stály body a přispěly k jejímu ústupu z nejsilnějších pozic. Je tu ovšem něco jiného, co posoudit mohu: V zoufalém boji o středového voliče se ODS časem viditelně posunula z jasných pravicových pozic víc ke středu. Ano, v našem testu by ODS jakžtakž obstála, protože jediné její heslo, které si mohu vybavit, zní „zjednodušme to“. Ale obstála by s odřenýma ušima. My totiž dnes sice ODS označujeme za pravicovou – ale mnohdy si říkám, že kupříkladu v americké politické kultuře by byla označena spíš za střed a v některých názorech si nezadá s americkými Demokraty.

Pak tu máme TOP 09. Stranu, která se také snažila profilovat jako pravicová. A dnes? Je možno za pravici označit stranu, za jejíž vlády výrazně narostl veřejný dluh, tedy přerozdělování ve společnosti se nikterak nezmenšilo? Ne, ta v našem testu neobstojí. Dnes je TOP 09 spíš jakousi sociální demokracií pro bohaté.

A co hnutí ANO, momentálně dominantní politická síla? Předseda hnutí A. Babiš jej na počátku popsal jako „pravicovou stranu se sociálním cítěním“. Nicméně abych pravdu řekla, dělá mi docela problémy nějaké známky pravicovosti najít. Co víc – dělá mi problém hnutí vlastně jakkoliv zařadit. Jen jediné je jisté: Má mnohem blíž ke konzervatismu („stát je víc než jednotlivec“) než k liberalismu (důrazu na osobní svobodu). Ale to je asi tak všechno. Kromě vágního ujištění, že bude líp, jsme se totiž dodnes nedozvěděli, který politický směr by tuto nápravu vlastně měl zařídit. Zato známe vlajkovou loď hnutí: Elektronickou evidenci tržeb. Což ovšem hnutí pasuje na naprostého propadáka v našem testu. (je snad EET „zjednodušení systému“? Je EET nastavením jednoduché komunikace s úřady? Preferuje EET jednoduchost před přísnými kontrolami?) Faktem zkrátka je, že ANO je hnutí naprosto názorově neukotvené.

Pak jsme tu samozřejmě měli řadu maličkých hnutí a stran, z nichž mnohé vznikly účelově jako byznys plán jedné osoby. Vesměs to byla opět uskupení bez jasného názorového ukotvení. Vždy je spojovalo jedno heslo typu „přímá demokracie“, „proti korupci“, „ozdravení politiky“ a podobně. Mívají společné ještě jedno: podivný název, který neobsahuje žádné ze slov definujících politický názor. Nic jako „republikáni“. Nic jako „křesťanští demokraté“. Namísto toho tu máme: LIDEM, ÚSVIT, Věci veřejné a podobně. Ale zkuste tahle uskupení zařadit! Jsou levicová? Pravicová? Liberální? Konzervativní? Víte dopředu, jaký bude jejich názor na výši daní, jednoduchost daní, regulaci, členství v EU? Anebo dokonce na tak specifická témata, jako třeba potraty či ekologie? Já si troufnu říct, že ani u jedné z těchto stran není dopředu jasné, jak by v daných otázkách hlasovaly. Mimochodem, od hnutí ANO se tyhle strany, které vesměs zazářily a pohasly, liší jen v jednom: Nikdy nezískaly tolik hlasů, protože nikdy neměly v čele tak výrazně charismatického politika.

Je mi líto, mnohé teď zklamu, ale do téhle skupiny patrně patří i Realisté, nová strana Petra Robejška. Strana již nějaký ten den existuje, u mnoha lidí, kteří jsou bezradní, kam se svým hlasem, vzbudila naděje, nicméně jde o přesně ten typ strany, který má v čele jednu osobnost, zato žádný program. Program se totiž vymýšlí jaksi za chodu. Stranu spojují hesla „obhajoba českých národních zájmů a realistická metoda vládnutí“. Ale je to strana pravicová? Levicová? Konzervativní? Liberální? Co si myslí o zelené politice? Co si myslí o přímých daních? Co si myslí o regulaci a osobní svobodě? Co si myslí o zjednodušení daní a nižších represích, jak to navrhuje NKÚ? Tipuji, že nic. Respektive že si každý člen strany myslí něco úplně jiného. Koneckonců strana to vlastně sama mezi řádky přiznává. Realisté se totiž dle vlastních slov chtějí ucházet o hlasy nevyhraněných voličů. Nevyhraněných. Neboli hledají protestní hlasy! Berou každého voliče, který je znechucen, a to je skoro každý. Realisté budou voleni jen proto, aby byl ve volbách poražen stávající establishment. Strana definuje, co zbourá. Ale vůbec neříká, na čem bude stavět. Proč jen mi ta strana tak strašně moc připadá jako hnutí ANO přes kopírák...?

Poslední stranou, která může být podrobena našemu testu, je Strana svobodných občanů. Tady to s naším testem vypadá hodně nadějně. V podstatě je to jediná strana, která až dosud měla naprosto přesně definovány své filozofické základy: Pravice. Liberalismus, osobní svoboda. Minimum regulace. Nízké daně. Euroskepticismus. Vyvolat hlasování o czexitu. Bylo to čitelné. Jenomže bude to čitelné i nadále? Zdá se, že strana začala hledat čtvrtou stranu trojúhelníku a sama sobě komplikovat život. Strana se momentálně propadla do vnitrostranických bojů. Jedna část reprezentovaná dosavadním předsedou Petrem Machem (který toho času rezignoval, ale bude se opět ucházet o křeslo) prosazuje, aby Svobodní šli do voleb jako strana s komplexním a pro každého čitelným pravicovým programem. Potud v pořádku. Jenomže druhá frakce naopak prosazuje, aby se veškerá volební komunikace smrskla pouze a jen na otázku czexitu. (Nic proti czexitu.) Jenomže v čem by v takovém případě přesně měl být rozdíl mezi hesly „czexit“, „přímá demokracie“ či „budeme vládnout realisticky“? Strana postavená jen na jediném hesle přestává být stranou a stává se jednoúčelovým lobbistickým spolkem bez budoucnosti. (Ale rozhodnuto o směřování Svobodných ještě není, takže těžko dnes soudit.)

Často slyším, že české politice chybějí politici a osobnosti. Spíš bych to ale řekla jinak. Osobností chce být kdekdo. A za tím účelem si chce založit svou vlastní stranu jako svůj vlastní projekt. Jen většině takových osobností jaksi chybí program a čitelný názor. Což je docela smůla. Pravicový volič by moc rád volil, ale musel by mít jasno v tom, co vlastně volí. A tak nyní zbývají pravicovému voliči oči jen pro pláč. Kde má najít stranu, u které by si byl jist, že skutečně ví, jaký názor volí?

Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.