23.2.2019 | Svátek má Svatopluk


POLITIKA: Bájná pětiprocentní hranice

22.8.2017

Stalo se již téměř tradicí, že se před každými volbami začnou objevovat sdružení, o kterých do té doby člověk nikdy neslyšel, která nicméně tvrdí, že právě ona jsou těmi, kdo na nejbližší období dokáže vyvést společnost z bažiny ke světlým zítřkům. Jen málokteré z těchto sdružení nakonec doopravdy uspěje – častěji se tak děje na lokální úrovni, kdy sdružení může představovat partu lidí, které místní voliči znají a kteří se dají dohromady, avšak nechtějí být spojováni se žádnou ze zavedených značek.

Aby se však dané sdružení dostalo až do parlamentu a mohlo se podílet pro následující období na zákonodárné a kontrolní činnosti, kterou parlament vykonává, je nezbytné na celostátní úrovni překonat hranici pěti procent – jinak se hlasy dané takovýmto sdružením rozdělí proporciálně těm, kdo onu hranici překonal, dle jejich výsledku, podle tzv. D’Hondtovy metody. Má-li dnes parlament 200 křesel, bylo by asi aritmeticky spravedlivější, aby bylo možné mandát získat za alespoň každých dosažených půl procenta, ale pak by se mohlo stát, že v parlamentu zasedne místo 5-7 třeba 15-20 subjektů, některé o jednom či několika málo poslancích. Systém je tedy nastavený tak, aby preferoval velké strany. Kromě přepočítávacího efektu působí proti mimoparlamentním sdružením tento systém i psychologicky – není neobvyklé slyšet, že volič nedá hlas nějakému novému sdružení, protože nevěří, že překoná onu bájnou pětiprocentní hranici, a tudíž by jeho hlas mohl „propadnout“. V jistém smyslu se tedy překonání hranice stává důležitější než program. Tento trend posilují i nejrůznější agentury výzkumu veřejného mínění, které tímto získávají na významu.

Jaká by však byla šance nového sdružení pro realizaci jeho programu, pokud jen těsně překoná pět procent? Pokud se nedokáže dohodnout s ostatními, o což se samozřejmě může pokoušet i mimoparlamentní subjekt, pak v podstatě žádná. Jediný rozdíl může spočívat v tom, že člena parlamentu alespoň přizvou k některým jednáním. A ještě větší šance může být, pokud jde nějakou šťastnou kombinací o jednání o podporu vlády. I zde je však mnohem větší šance, že dojde spíše k vyjednání přidělení nějakého „pašalíku“ než prosazení nějaké zásadní programové změny – zejména tehdy, vyjednává-li nováček v parlamentu se zkušenými matadory. U tohoto bodu si nemohu nevzpomenout na rok 2010, kdy se sice nejednalo o parlamentní volby, ale o komunální volby v Praze, a kdy se podařilo vyšachovat dokonce i vítěze voleb.

Dost možná i proto je mnohdy motivací pro vstup do politiky hledání nějakého toho teplého místečka, než cokoliv jiného. V jistém smyslu by možná bylo lepší, aby se při současném systému nikdo napoprvé do parlamentu nedostal – aby se ukázalo, zda si dotyční chtějí svůj podíl na moci opravdu odpracovat, nebo se jedná jen o další rychlokvašky.

Přežití na politické scéně je však pouze podmínkou nutnou. Má-li nové sdružení skutečně něco prosadit, musí mít i další vlastnosti. Uvedu zde dva konkrétní případy, u kterých dle mého názoru právě tyto další vlastnosti chybějí: 1) Svobodní – co je na nich určitě sympatické, že jsou dlouhodobě konzistentní ve svých názorech. Tyto názory, ať už s nimi souhlasíme či nikoliv, však nejsou přijatelné pro většinu veřejnosti, což mnohdy bývá způsobeno spíše způsobem prezentace a neochotou naslouchat připomínkám, než podstatou názoru. 2) KSČM – parlamentní strana, která si v minulých letech na přežívání v podstatě postavila existenci. Jejich současný program kombinuje nostalgii, „vezení se na vlně“, s hraním na city cílové skupiny (paternalismus, označení třídního nepřítele), to vše promícháno s návrhy, které by bylo možné označit i za docela rozumné (např. transparentnost výběrových řízení či podpora malého podnikání), pokud by se ovšem dalo věřit, že to není jen vějička (podobné body byly v programu KSČ i v roce 1946 a všichni víme, jak to nakonec dopadlo). Pokud by ale Babiš na podzim vzal komunisty do vlády, asi by byli také svým věrným nuceni oznámit, že se jejich sliby nezakládaly na realitě, či jak byl ten okřídlený citát, což by paradoxně mohl být začátek jejich konce.

Osobně bych byl raději, kdyby těch zhruba 30 křesel raději než komunisté drželi zástupci menších stran a hnutí, které se dnes do parlamentu díky pětiprocentní hranici nedostanou, i kdyby se jednalo o obskurnosti typu Důchodci za životní jistoty, protože alespoň u některých z nich – na rozdíl od komunistů – může existovat naděje, že se časem vypracují na něco smysluplného, ale na druhou stranu, jsou-li voliči ochotni dát hlas symbolu minulého, ve svých nejhorších fázích bezpochyby totalitního režimu, je třeba to respektovat.

Myslím si, nicméně, že naše země opravdu potřebuje obměnu politické garnitury. Zároveň však potřebujeme změnu typu osobností, které do politiky vstupují. Místo těch, kteří v politice hledají teplé místečko pro sebe a své známé, takové, kteří budou naopak připraveni obětovat svůj post v zájmu celku, ať už se jedná o realizaci programu či zlepšení politické kultury. Současný systém však spíše naopak klade těmto změnám překážky a konzervuje současný stav.

Kromě diskutované pětiprocentní hranice považuji za hlavní zdroj problémů čtyřleté volební období. Pokud bych si směl vypůjčit jeden termín ze své branže, myslím, že bychom se měli snažit udělat politiku agilnější, tj. schopnou reagovat na nové výzvy průběžně a nikoliv jen „velkým třeskem“ jednou za čtyři roky. Politici by tak byli pod neustálou kontrolou, museli by se snažit o zachování kontinuity a na návrhy ambiciózních „trendy“ nováčků by museli reagovat, protože jinak by hrozilo, že jim tito brzy přerostou přes hlavu. To by ovšem znamenal změnu „pravidel hry“ – nikoliv však účelově, aby se některým účasstníkům dala výhoda, jakou bylo rozdělení Prahy na volební obvody, ale spíše právě naopak, aby se podmínky vyrovnaly. Ve světle událostí posledních dní pak nemohu nezmínit, že zrušení čtyřletých období by odstranilo i potřebu policie vstupovat na politickou scénu. Nestálo by to za pokus?



Diskuse


J. Novotný
9:06
22.8.2017

V. Čermák 376
17:30
22.8.2017

A. Nový 840
19:57
22.8.2017

Z. Švrček
8:04
22.8.2017

V. Kotas
14:38
22.8.2017

P. Bělohlav
16:52
22.8.2017

J. Jurax
0:27
23.8.2017

J. Pospíšil 402
3:25
22.8.2017

J. Machotka
8:23
22.8.2017

J. Machotka
8:36
22.8.2017

F. Navr8til
13:04
22.8.2017

J. Jurax
0:31
23.8.2017

J. Kanioková
21:11
22.8.2017

počet příspěvků: 17, poslední 23.8.2017 12:31









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.