Dvě nejsilnější vládní strany vedou politický souboj o policii. ČSSD i ANO se přitom usilovně snaží, aby veřejnost vnímala celou kauzu jako střet dobra se zlem, kdy oni reprezentují dobro a zlo jsou ti druzí. Pochopitelně to je hloupost. Je to boj o moc v šedé zóně. Oba hlavní aktéři, Babiš i Chovanec, jsou cyničtí političtí pragmatici, ačkoli ten první o sobě rád tvrdí, že politik není. Nic však není dál od pravdy. A platí-li má teorie, je Andrej Babiš také docela dobrý stratég, který čte sociologická data a obratně jim přizpůsobuje svou politickou taktiku.

Abych to mohl vysvětlit, musím se vrátit do roku 2013. V tehdejších volbách těžilo hnutí ANO z totální společenské deziluze, která zachvátila Českou republiku po pádu Nečasovy vlády. Kauza Nagyová byla relativně čerstvá a ještě na ni nedolehl stín pochybností, zda vůbec kdy povede k nějakému výsledku. Především pro ODS znamenala úder na solar plexus, ze kterého se nevzpamatovala dodnes, ale velkou ztrátu důvěry zaznamenala i TOP 09.

Když se budu držet hodně při zemi, Babišovi tehdy přišel zásah ÚOOZ minimálně vhod. Jeho marketingový tým mohl naservírovat zklamané společnosti atraktivní alternativu. Úspěšného podnikatele, který už se na to nemůže dívat, obětuje se a jde do politiky, aby řídil stát stejně efektivně jako svou firmu. Jeho hlavním terčem se přirozeně staly zkorumpované a nedůvěryhodné pravicové strany.

Jak obrovskou frustrací musel pravicový volič trpět dokresluje fakt, že jeho hnutí bez programu získalo 18,56 % hlasů, z toho zhruba polovinu tvořili bývalí voliči ODS a TOP 09. Bylo přitom zcela irelevantní, že Babiš byl ve starém systému hluboce zakořeněn a bohatě z něj profitoval. Jeho marketingovým mágům se podařilo vytvořit jednoduchými hesly iluzi, že majitel Agrofertu je předurčen k roli jakéhosi spasitele. Vydatně tomu pomohly protikorupční neziskovky a podporovatelé z řad podnikatelů, kteří mu propůjčili punc důvěryhodnosti.

Pravice utrpěla ve volbách 2013 totální porážku, ANO skončilo těsně druhé a Babiš byl nucen uzavřít koalici s vítěznou ČSSD. To mu nečinilo zvláštní problém, protože s jejími politiky udržoval v minulosti velice úzké vztahy. Vznikla velká koalice největší levicové strany se subjektem, který se ve volbách tvářil jako pravicová alternativa. Média ani veřejnost tomuto paradoxu nevěnovala žádnou pozornost a o velké koalici nepadlo ani slovo. Rozčarování nad předchozí vládou převažovalo.

Velice rychle se však ukázalo, kdo v tomto nepřirozeném svazku tahá za delší konec. Z hlediska vládnutí se ČSSD projevila schopnější po všech stránkách. Do svého politického prostoru si ministra financí nevpustila (viz. neúspěšné snahy o odstranění ministrů Mládka a Němečka) a rozhodla se vládnout bez zbytečné publicity. Mediální prostor ochotně vyplnila nepřehlédnutelná dvojice Babiš / Zeman.

Oč viditelnější byl předseda hnutí ANO mediálně, tím méně úspěšný byl politicky. Na vině byla zejména nekvalitní personální politika a přílišná spontánnost při výběru lidí do vedoucích funkcí. Druhým negativním faktorem byla Babišova povaha a zvyky, které si přinesl z businessu. Jeho styl řízení způsobil, že většina kvalitních lidí po krátkém čase z jeho služeb raději odešla. Výsledek je známý - ministry a především náměstky střídá Babiš jako cvičky a jeho vlastní resort trpí největší fluktuací řídících pracovníků. V tomto prostředí se pochopitelně nedá dosahovat kvalitních výsledků, což se začalo brzy projevovat.

Přitom vnější faktory hrály ANO do karet. Po celou dobu účasti ve vládě zažívá Česká republika nebývalý hospodářský růst, ke kterému sice vláda moc nepřispěla, ale jeho plody může ministr financí vesele sklízet. Jenže se ukázalo, že bez schopného týmu nelze své ambice proti politicky zkušenějšímu partnerovi prosadit. A tak nám ministr financí naservíroval několik schodkových rozpočtů a slibovaného vyrovnaného hospodaření v tomto volebním období nedosáhne. Současně rezignoval na snahu vytvořit motivační podnikatelské prostředí, v němž by se odměňovala píle a podnikavost, snižovala byrokracie a daňové zátěž. Podnikatelům nabídl jen větší regulaci, přísnější kontroly, postihy a represe. Tato skutečnost vedla neodvratně ke ztrátě podpory voličů, kteří jej vnímali jako alternativu za zdiskreditovanou pravici. Nastaly však dvě pozoruhodné skutečnosti.

Jednak se ukázalo, že tito voliči se nevracejí k ODS ani k TOP 09. ODS neprošla katarzí, má slabé lídry, nenachází atraktivní témata a díky tomu prozatím stagnuje. TOP 09 se dokonce pomalu propadá pod hranici volitelnosti. Lze očekávat, že v podzimních krajských volbách se do většiny zastupitelstev vůbec nedostane. Psychologický efekt pak nejspíš způsobí, že v příštích parlamentních volbách uvízne pod 5% hranicí vstupu do sněmovny. Z této strany spektra tedy Babiše momentálně nikdo neohrožuje.

Ještě pozoruhodnější je jiná skutečnost. Podle aktuálních průzkumů by hnutí ANO volila necelá polovina voličů, kteří mu dali hlas v minulých volbách. Preference mu přitom mírně vzrostly. Při bližším pohledu na sociologická data zjistíme, že se hnutí ANO posunulo do levého středu a odliv voličů dokázalo kompenzovat rostoucí podporou mezi dosavadními voliči ČSSD, KSČM a mezi protestními voliči.

Vzniká tak neobvyklá situace, kdy tři nejsilnější politické strany loví voliče ve stejném revíru. Jejich počet v tomto spektru je však pochopitelně omezený a získat nové lze jen na úkor konkurence. Kritické je to především pro sociální demokraty, kteří jsou zleva dlouhodobě limitováni komunisty a nyní se na ně ze středu začíná tlačit Babišovo hnutí. Také proto začíná ČSSD veřejně mluvit o větším názorovém posun doleva a změně rétoriky do roviny britského labouristy Corbyna či demokratického kandidáta na amerického prezidenta Bernieho Sanderse. Otázkou však zůstává, jakou strategii zvolí v této situaci hnutí ANO.

Andrej Babiš veřejně říká, že opozice pro něj po příštích volbách nepřipadá v úvahu. Touží být premiérem, chce vládnout a nechce se o svou moc s nikým dělit. To je v našem volebním systému složité, musel by vyhrát opravdu dramatickým rozdílem. A tomu zatím žádné průzkumy nenasvědčují, jeho podpora od evropských voleb naopak mírně klesá. V krajských volbách jej mohou dokonce sociální demokraté ve většině krajů porazit.

Pokud se tedy ve své úvaze nemýlím, zbývá Babišovi jen osvědčený modus operandi. Postavit svůj úspěch opět na likvidaci jedné tradiční politické strany, tentokrát ČSSD. A zde se dostáváme zpět k probíhajícímu boji o ÚOOZ. Ministrovi financí tento konflikt vyhovuje, ve sporu o policii může jen získat a nic neriskuje. Dobře ví, že „politické angažmá“ tohoto útvaru již jednou prohrálo sociálním demokratům volby a později přispělo k likvidaci obou pravicových stran. Otázkou tedy je, zda dokáže tento postup zopakovat i při likvidaci levicové konkurence a získat tak vytoužený politický monopol?

Při pohledu na Andreje Babiše mne napadá analogie s Antonínem Panenkou. Všichni vědí, že vítěznou penaltu ve finále ME 1976 kopl jedinečným „vršovickým dloubáčkem“. Pokud by střílel rozhodující penaltu na dalším mistrovství Evropy, měla by naději na úspěch, kdyby ji kopl stejně? A troufl by si na to? A v podobném postavení je nyní Andrej Babiš. Zariskuje a zkusí v příštích volbách kopnout penaltu stejným způsobem?