Zanedlouho tu máme senátní a komunální volby. Nejmenované politické strany, jež se hrdě (a snad i právem) označují za tradiční, v nich s nejvyšší pravděpodobností příliš neuspějí. Jejich předsedové se dokonce „neodvažují tajit“, jak málo věří v úspěch svých lidí. Zuby si na ně totiž brousí uskupení méně tradiční, zdůrazňující svou protestní alternativnost. Jestli ne „upgradeovanou“ nepolitickou politiku – „apolitičnost“. Míním tím samozřejmě zejména Babišovo hnutí ANO 2011. Sokům obstojně mazající schody životně důležitými náležitostmi, co oni, tradiční partajníci, léta nepěstovali. Kvalitní analytikou a politickým marketingem.

Na poli jejich zkorumpovanosti, lenosti i neprofesionality si ANO vykolíkovalo zlatý důl. Prospektorský ráj postavený na fiktivní skutečnosti. Na prvotřídně zamaskovaném rozporu mezi vlastním obrazem a „firemní“ skutečností.

Některá fakta jsou veřejnosti vcelku známá. Jiná bohužel méně, a přitom nám tančí na špičce nosu. Již samotné pojmenování Babišovy formace je zrádné. Abychom to viděli, stačí znát základní terminologii. Politické hnutí jako takové – na rozdíl od politické strany – nemá coby prvotní cíl uchvácení moci. Nýbrž šíření a získávání podpory lidí pro určité myšlenky, ideály, vize.

Tomu „hnutí“ ANO 2011 rozhodně neodpovídá. Konstantní i důstojné myšlenky, ideály nebo vize u něj, jak se říká, nenajdeme ani se svíčkou. Heslo z minulých komunálních voleb „Prostě to uděláme“ nesdělovalo načisto nic! Ani co se má udělat, ani jak. Ani publikace „O čem sním, když náhodou spím“ nám nepomůže. Ponejvíce je odstrašujícím příkladem koncepce, co sesbírala negativní pocity frustrovaných občanů. Do jednoho kotle je tak shrnuto vše. Jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Takže to jediné, co by tahle „pouliční směska“ mohla přinést, by byl společenský břichabol.

Hnutí též bývají méně hierarchicky organizovaná a méně disciplinovaná. Ve standardní politické soutěži se proto nejednou potýkají se sebou samými. Respektive s nemalým vlivem členské základny. Tomu „Hnutí“ ANO 2011 neodpovídá už vůbec. Svou strukturou jde o (ne)typickou partaj. A v čem tkví ona netypičnost? V tom, že vůdcovský princip byl doveden ad absurdum. Prorostl s principem vlastnictví.

Pojem „hnutí“ není tudíž ničím dalším než marketingovým tahem, jenž moc jedince, „alfa samce“ obratně podpírá atmosférou obecné nechuti ke zdiskreditovaným stranám. Chce vytvářet dojem, že ANO je budováno zdola a demokraticky: „lidem a pro lid“! Jednoznačné je přitom ostříží sledování i udržování pyramidové struktury z „faraonského trůnu na vrcholu“; formování všeho dění shora. K obyvatelstvu se přitom anoisté obracejí výhradně tou jakoby hezčí, populistickou tváří. Rozměrem agitujícím emocemi, (nebezpečným) zjednodušováním reality, „alternativními“ fakty et cetera.

Inkriminované „hnutí“ má tudíž závratnou nechuť k čemukoliv, co by mohlo jen vzdáleně připomínat občanskou společnost. Ve smyslu zmíněného paradoxu má Andrej Babiš, který dle Transparency International nepřestal ovládat holding Agrofert, velice blízko k postojům Václava Klause (staršího). Jednoho z největších nepřátel politiky decentralizované a neelitářské. Dokonalá občanská společnost je ve světě majitele ANO 2011 podřízena jeho vůli. Pracující pro něj a v jeho zájmu.

Také k tomuto tvrzení snadno najdeme přehršli důkazů. Před volbami roku 2013 obcházel Babiš nevládní organizace a zval si osobnosti, jež za sebou měly antikorupční aktivity. Anebo bylo mediálně známo, že proti korupci vystupují. Některé z nich nakonec naivně kývly, načež stanuli ve funkcích státní správy. Záhy ale zpravidla prchly. Jelikož pochopily, že se nic, ale pranic dít nebude. Že byly obratně vytěženy.

Autor textu děkuje za cenné podněty své kolegyni a kamarádce, profesorce Vladimíře Dvořákové.

(Článek vyšel v Reflexu.cz)