I politik, jenž po skandálu odstoupí, má šanci. Jinak by se Jicchak Rabin nestal nobelistou

Je to průšvih století, či aspoň polistopadové éry? Na pohled tak aféra Nagyová může působit. Má k tomu všechny ingredience – osobní příběh a emoce, noční zásah zakuklených policistů, vyšetřování vedené z Ostravy, demisi premiéra... A přece se v principu nevymyká z událostí, které se stávají v zavedených demokraciích.

Tu aféru rozhodně nelze bagatelizovat. Ale občas se setkáme s argumentem: Jak by se takový průšvih řešil v zavedené západní zemi? Dospěli by k výsledku, odvaze, spravedlnosti i katarzi? Zdálo by se, že stačí do západních demokracií nahlédnout. Ale podíváme-li se na tamní aféry podrobněji, zjistíme, že ideál jejich řešení nenajdeme nikde. Zato se ukazuje, že političtí lídři, kteří po skandálech odstoupí, mohou mít před sebou slušnou budoucnost.

Co věděl Bush a co Nečas?

Jen výjimečně lídr v takové situaci definitivně zmizí z politiky ("odejde na smetiště dějin"). Ano, zmizel z ní americký prezident Richard Nixon po aféře Watergate. Ale fakt, že tolik skandálů nese příponu -gate, ještě neznamená, že se "matce všech politických afér" aspoň trochu rovnají. Dokládají to novější události, které mají ke kauze Nagyová rozhodně blíže. Třeba "případ Libby".

"Případ Nagyová" podle Respektu zahájilo Nejvyšší státní zastupitelství, když před dvěma lety pověřilo Roberta Šlachtu, aby vyšetřil, kdo vyzradil jméno utajeného svědka v kauze nákupu obrněných transportérů Pandur. V"případu Libby" šlo o to, kdo vyzradil identitu agentky CIA Valerie Plameové.

Když vláda George Bushe mladšího sháněla důkazy proti Saddámu Husajnovi, poslala do Nigeru diplomata Wilsona, aby zjistil, zda tam Irák nakupuje uran pro zakázané zbraně. Wilson nic nezjistil, a navíc po návratu kritizoval vládu za válku v Iráku. Pak ale komentátor Robert Novak dehonestoval Wilsona – do Nigeru ho prý vyslala jeho manželka, agentka CIA Valerie Plameová. Nebyla to vládní msta? Od koho to Novak měl? Vždyť vyzrazení identity agenta CIA je federální zločin.

Pátrací lavina narazila na "Scootera" Libbyho, šéfa štábu viceprezidenta Cheneyho. Nepřipomíná to šéfku štábu premiéra Nečase? Tady ovšem – alespoň zatím– paralely končí. Libby nebyl obviněn a souzen za prozrazení identity agentky CIA, ale za maření spravedlnosti, křivou výpověď a falešné svědectví. Kvůli aféře odstoupil i prezidentův důvěrník Karl Rove. Jenže Dick Cheney, natožpak George Bush vyvázli bez úhony. Vsadili byste výplatu, že Bush, Cheney ani Nečas neměli o ničem ani potuchu? Ale odstoupil pouze Nečas.

Podobně vyzněla i aféra Iran-Contra za Ronalda Reagana. Za to, že zprostředkovali – Kongresem zakázanou – pomoc pro nikaragujské protikomunistické partyzány výměnou za dodávku zbraní pro Írán, byli obviněni Reaganovi spolupracovníci Oliver North a John Poindexter (ten byl dokonce půl roku ve vazbě). Ale prezidenta tato aféra mužů, za které odpovídal, pouze politicky oslabila.

Svým způsobem sem patří i Clintonův skandál s Monikou Lewinskou. Prezident tehdy dokonce čelil ústavní žalobě, ale ne za to, co se stážistkou prováděl, nýbrž za to, že lhal pod přísahou – za křivou výpověď a maření spravedlnosti. Je to snad ideální vyznění, natož katarze? Je to inspirace vedoucí k postoji, že takto transparentně bychom měli postupovat u nás? Aféra – a návrat po ní Dobře, to byly ukázky z USA, kde je jiný soudní i politický systém. Podívejme se tedy do bližšího Německa. Často se cituje slavná "aféra Spiegel", a sice proto, že ukázala sílu médií a investigativní žurnalistiky. Ale má i svou druhou stranu, pro nás teď zajímavější.

V říjnu 1962 – na vrcholu studené války – vyšel v týdeníku Der Spiegel článek s titulem Jen podmíněně obranyschopní. Analyzoval údaje, podle nichž by i při konvenčním útoku byla Spolková republika odkázána na pomoc spojenců (USA). Odkud to vzali? I tady se rozjela lavina pátrání, leč vedená v kovbojském stylu. Zatčení vydavatele listu i autora článku, šťára v redakci, to vše bez vědomí ministra spravedlnosti – tahle silná káva vedla k demisi ministra obrany Franze Josefa Strauße. Jenže vláda zůstala v téže kombinaci.

Strauß, svérázný politický talent, odešel ze špiček spolkové politiky, ale ne na smetiště dějin–místo toho se stal absolutní špičkou v Bavorsku a zemským premiérem. V roce 1980 dokonce kandidoval na spolkového kancléře proti Helmutu Schmidtovi. Jak ten se v úřadě ocitl? Díky aféře svého předchůdce.

Jen si to představte. Je začátek 70. let a země se právě zbavila vlády velké koalice. Ta měla špatný zvuk už kvůli kancléři Kiesingerovi, prvnímu a poslednímu v historii Spolkové republiky s cejchem bývalého člena NSDAP. Po něm přichází idol protinacistického odboje a sociální demokracie Willy Brandt. Proč tedy musí už v roce 1974 odejít a přenechat úřad Schmidtovi? Protože vyšlo najevo, že jeho personální referent a muž pro všechno Günter Guillaume (jeho Jana Nagyová) je důstojníkem tajné policie komunistické NDR. Takže Brandt odstupuje, ale pozor – vládní koalice zůstává beze změny a on sám setrvá v čele sociální demokracie až do roku 1987.

Další názorný příklad skýtá izraelský premiér Jicchak Rabin. Premiérem byl totiž dvakrát. Poprvé skončil v roce 1977, když list Ha’arec otiskl puntičkářské, leč závažné odhalení. Když Rabin sloužil ve Washingtonu jako velvyslanec, založil si tam dolarový účet. Prkotina, ale tehdy to pro izraelské občany bylo ilegální. Rabin odstoupil z čela vlády i levice, ale neodešel na smetiště dějin.

Patnáct let poté je opět premiérem – tím, jenž uzavírá dohodu s Palestinci, za kterou pak dostane Nobelovu cenu míru. Kdyby byl po aféře v roce 1977 z politiky vyštípán, nestal by se buldozerem dohody (cynik by dodal: a nebyl by na něj spáchán atentát).

Právě to je zkušenost, která u nás chybí i 24 let po Listopadu. Politický návrat lídra, který odešel po aféře, je naprostou výjimkou. Země, která neoplývá plejádou politických talentů, by jimi neměla takto plýtvat a místo toho se naučit nuancovat.

LN, 18.6.2013