To byste nevěřili, že téměř již před nějakými dvěma stovkami let, poprvé i v češtině, vyšla kniha se strašně dlouhým názvem "Podivuhodné cesty na vodě i na zemi, válečná tažení a kratochvilná dobrodružství svobodného pána von Münchhausena". Že ho neznáte? Ale ano. Všichni ho známe pod zkráceným jménem "baron Prášil".

On ten člověk skutečně žil. Jmenoval se Karl Friedrich Hieronymus, baron von Münchhausen a žil v letech 1720 – 1797 poblíž Hannoveru. Podstatnou část svého života strávil na koni svého jezdeckého pluku a dokonce se vyznamenal v boji proti Turkům. Poté se usadil trvale na svém statku a kecal a kecal. Tedy - bavil vymyšlenými historkami své hosty.

Asi znáte tu o tom, jak střelil třešňovou peckou po jelenovi a tomu po dvou letech vyrostla mezi parohy třešeň. A také tu, že na Měsíci jsou mouchy velké jako ovce; ta je také od něj. Historky se šířily, šířily, až se jich ujal jeden Angličan jménem R. Raspel , který je vydal knižně. Po něm je v roce 1785 vydal německy G. Bürger, až nakonec vyšel i český překlad někdy v roce 1824.

My Češi nemáme k přehánění také nějak zvlášť daleko, tak jsou mnohá další česká vydání obohacena o to, co si k textu přidali překladatelé a vydavatelé. Někdy v minulém století nám to předvedl i ve filmovém podání nezapomenutelný Miloš Kopecký. Proč mělo baronovo vyprávění takový úspěch? Inu, upovídaný vysloužilý důstojník většinou počítal s tím, že se takové pohádkové příběhy budou lidem líbit.

Země, kde rostou na stromech kyselé okurky, je zajímavá, protože to musí být úžasné, nemuset se namáhat se zavařováním. Fantazií nadaný pan Hieronymus věděl, že jeho posluchači se nikdy nepokusí ty země hledat. Jim stačilo, když mohli uvěřit jeho báchorkám. A stejné to je u nás s myšlením občanů před volbami. Realitu nehledáme, stačí nám, že se to dobře poslouchá.

Navíc vypravěč, oblečený do parádní vojenské jezdecké uniformy s distinkcemi rytmistra, vypadal nadmíru věrohodně. Konec konců, tento baron Prášil ani moc neškodil. Lidé se bavili ve stylu známého klasického již rčení, že svět chce být klamán. Rytmistra nahradí skromně a nenápadně vystupující lídr.

Podivuhodné příběhy barona Prášila patřily k mým oblíbeným dětským knížkám. Ale jelikož je to již drahně let, tak si ty knihy ani pořádně nevybavuji. Jen v dobách předvolebních se mi tak trochu připomínají. Slyšel jsem tuhle v televizi povídání nějakého politika o tom, co jeho strana zajistí pro nás občany, až zajistíme, aby vyhrála volby.

Až budeme vládnout, říkal, snížíme nezaměstnanost, zajistíme ekonomický růst a mzdy budou také růst. Ani nemusíme zvyšovat daně. A stát bude fungovat perfektně, nejlépe jako firma. Zapomněl ještě říci, že Měsíčňané mají odkládací hlavy, což je velká výhoda - pokud spěchají, nechají hlavu doma, jestliže chtějí vědět, co je venku, stačí jim vyslat hlavu. Ano, tak to popisoval baron von Münchhausen.

Jenže je tu malý háček. Žádná vláda na světě neumí přímo snížit nezaměstnanost ani zvýšit ekonomický růst a zajistit vysněnou výši mezd, protože to prostě nemůže soukromým podnikatelům, jichž je u nás většina, nařídit. Ani se nemůže v tom smyslu jednoduše usnést. Vláda může do jisté míry pouze vytvářet podmínky k tomu vedoucí. A to ještě musí vědět jak.

Z hesel, jako že zajistíme fungující stát nebo že stát bude samozřejmě fungovat jako firma, z těch se ještě nikdo nenajedl. Ještě horší je, když politik tvrdí, že to bude dělat lépe, než ti před ním. Jakkoli se jejich předvolební sliby zas tak moc neliší. Ti předtím také tvrdili, že to budou dělat dobře. Pouze se jich pořádně nikdo nezeptal, jestli vědí jak. A tuto chybu opakujeme i po letošních volbách. Dáme jim naše hlasy a čiňte se, holoubkové. Nepochybujte o tom, že se činit budou. Jenže ouha.

Volební záměry musí být vysoce kvalifikované a není možné, aby byly pouze lákavé. Oni jejich aktéři často počítají s tím, že se nachytáme na pozlátko. Bohužel se jim to u velké části populace daří, zejména u té, která stále ještě věří, že heslo "poručíme větru dešti" nebylo tak špatné, kdyby nebylo amerických imperialistů, disidentů, církví, občanů politicky nespolehlivých a kapitalismu jako takového, případně ještě západoněmeckých revanšistů. Jenže ouha.

Baron Prášil sice kecal, ale bavil a neškodil. Politik, který tvrdí, že zajistí něco, co není v jeho silách, tak spíše škodí. A hodně. Bohužel to ostatní platí stejně jako v případě oněch báchorek. Lidem se to líbí a nedají si moc práce s tím, aby si zjistili, že to tak nejde. A přitom by stačilo tak málo - dát onomu politikovi hlas až poté, kdy přesvědčivě, bod po bodu vysvětlí, jak to chce konkrétně (sic!) udělat.

Jenže my bohužel neumíme v tomto smyslu položit kloudné otázky. Proto na to také doplácíme a volíme hnutí, která nemají žádný program ani potřebnou korekci zdola. Mezi námi, program totiž není dán tím, že to budu dělat lépe, než ti přede mnou. Což většině politiků v minulých volbách " pověřených", pohříchu ušlo.

Že budeme pěstovat stromy, na nichž budou růst přímo kyselé okurky, to je úžasná vize. Před ní by zbledl Mičurin i s Lysenkem. A že to byli nějací sadaři.