24.7.2017 | Svátek má Kristýna


POLITIKA: A kdy bude líp i v Akademii věd?

20.3.2017

Vedení Akademie věd pracuje ve čtyřletém, takříkajíc olympijském cyklu. Akademický sněm už 15. prosince zvolil novou předsedkyni - prof. Evu Zažímalovou (62, zkoumá fyziologii rostlin), nyní 21. března dojde i na instalaci zbytku nové Akademické rady včetně tří místopředsedů, a ta se nepochybně hned dychtivě vrhne do řešení plejády akademických problémů.

Dnešní postavení AV ČR totiž neodpovídá jejím tradicím a relativně slušné - z hlediska malého národa - roli v kontextu světové vědy. Ani po čtvrtstoletí se totiž Akademii nepodařilo spolehlivě se ukotvit v post-totalitních turbulencích, které ji už aspoň dvakrát velmi nebezpečně vyvrhly na mělčinu. Fakticky Akademii v roce 2009 zachránil pád vlády, neb jinak M. Topolánek měl již schválené usnesení na praktickou likvidaci AV ČR. Spasily ji tehdy hlasy dvou poslankyň zvolených za zelené, a pak nástup premiéra J. Fischera, který se naopak ukázal být význačně pro-akademicky orientovaný a to likvidační vládní usnesení ponechal u ledu. Pokud by ale ten Topolánkův ďábelský plán vyšel, Akademie by dnes už neexistovala. Akademický rozpočet by se odklonil do privátní sféry pro využití na výzkum a vývoj dle uvážení firem. A jak by skončily akademické budovy na dobrých adresách? O tom by nám asi spíš mohl něco povědět M. Dalík - kdyby zrovna nepobýval na adrese méně dobré, než je jinak zvyklý. Dlužno ale poznamenat, že Akademie si do té pasti tehdy trochu vlezla i sama, a odpor začala klást sice intenzivně, ale teprve až dost po dvanácté.

Leč důvěryhodnost Akademie úspěšně nahlodaly i její vlastní neblahé, intenzivně medializované skandály, jejichž vzniku akademické vedení fakticky nečině přihlíželo, místo aby rázně v předstihu jednalo. To už není Topolánek & and his melody boys – to už je otázka nezdravého vnitro-akademického klimatu. Např. pověstná Bezouškiáda kolem nikdy nefungující, smyšlené Bezouškovy reakce, sice kulminovala v r. 2012, ale už řadu let před tím vyšlo z iniciativy britské spolupracovnice v časopise Nature varování, že reakci nelze zreprodukovat. A později pak britská Rada pro lékařský výzkum vznesla proti Bezouškovi obvinění z neetického jednání a zaslala je i do Prahy – no, a zde bylo na roky tiše uloženo do trezoru. Přitom dle mezinárodních zvyklostí mají právě mateřské instituce za povinnost takovéto kauzy vyjasnit. V Praze však nikdo nehnul prstem, ač v sázce byla mezinárodní reputace celé instituce.

Podobně lze hovořit o nepochopitelné neaktivitě kolem kauzy kmenových buněk, která kulminovala vloni na jaře. Kmenové buňky jsou samozřejmě velmi důležitý směr výzkumu. Jenže u nás se rozvíjela linie, která jinak není ve světě důležitá prostě proto, že s ní nikdo neuspěl, a která ani nepracuje s univerzálně použitelnými kmenovými buňkami. Naopak nejdůležitější je dnes směr, který otevřel japonský nobelista Yamanaka, který právě zvládl produkci oněch univerzálních kmenových buněk. A pak pružně dostal od japonské vlády z našeho pohledu astronomické částky, aby výsledky tohoto základního výzkumu perspektivně přecházely do medicinské praxe. Ale tomu to cíli je i Yamanakův tým zatím ještě vzdálen. Např. - prvně se musí vyřešit otázka, jak vyloučit, aby se pro pacienta připravené jeho vlastní univerzální kmenové buňky v místě nově vznikajícího náhradního orgánu nemohly případně zvrhnout do nekontrolovaného bujení. Leč to hovoříme pokrocích v japonském výzkumu, a to je dost jiná planeta. V našich skromných poměrech se sice po roky ozývaly kritické hlasy stran zaměření tuzemského výzkumu kmenových buněk, Akademie však byla podobně nečinná, jako v letech, kdy nabobtnávala Bezouškiáda. Jednat začala teprve až pět minut po dvanácté - až když už věc byla široce medializovaná.

Vedení Akademie má samozřejmou povinnost dbát o nejvyšší možný odborný a etický standard, ale v někdy na upozornění nedbá, nekoná, nebo věci prostě zametá pod koberec. A tak se mlčí, a tak vznikají kauzy jako Bezouškiáda nebo kmenové buňky, před tím třeba nepovedený sádrový kýč z pouti označovaný za ‘přelom’ v historii Blízkého východu, nebo ‘objev’ nikdy neexistující super-výbušiny, atd. Otevřená diskuze v Akademii zamrzla v devadesátých letech, když několik oprávněných kritiků bylo prostě pro výstrahu ostatním odejito, a nadto se zrušily trvalé pracovní poměry zavedené bezprostředně po Listopadu. Přitom svobodná diskuze ve vědě je jejím samozřejmým atributem už aspoň od dob renesance.Ty deformované poměry možná pomůže přiblížit má dosti bizarní osobní zkušenost s jedním z pozdějších akademických hodnostářů.

V osmdesátých letech se v Praze zrodila jistá chemická koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly ‚objevné‘ přednášky. Leč celé to byl jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil, opublikoval v cizině, a chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education (Časopis chemického vzdělávání), a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán - před létem 1988 vůdčí postava té chybné koncepce udala moci mou korespondenci s emigrantem. Vypuklo dobově obludné vyšetřování mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech - byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, apod. Věc směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. The worst case scenario mohlo být tak deset let ve třetí nápravně-výchovné skupině ve Valdicích. Těch deset let dostala jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso. Po mnoha peripetiích se věc začala obracet k lepšímu, když nakonec tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman odmítl podpořit můj vyhazov, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. A posléze pak v roce 1991 vyšel v tom (jak se dnes rádo u nás říká prestižním) americkém časopise i ten zabrzděný článek. Je to pochopitelně čistě odborný text; z širšího hlediska je zajímavá poznámka pod čarou na prvé straně: ‚Původně byl článek zamýšlen pro věnování 150. výročí narození Josiah Willarda Gibbse (1839-1903). Ačkoliv byl článek v r. 1988 hotov, nemohl už být zavčas odeslán, neb autorovy mezinárodní kontakty byly na dva roky obstaveny tehdejší místní úřední mocí.‘

I když jsem z práce nakonec vyhozen nebyl, byl nicméně vydán trestní výměr, kterým též došlo k tomu zablokování mých kontaktů do zahraničí, a tím třeba i publikování v cizině. Udavačova cíle bylo dosaženo - článek neměl šanci na vyjití. Leč moc se nevzdávala - byla mne rozhodnuta z práce stejně vyhodit, jen co udavač dodá další kompro, o kterém široce bájil. Tím se dostáváme k jeho druhé motivaci, neb ten člověk sám chtěl vyjet na výhodný dlouhodobý pobyt, u kterého však byl ten háček, že šlo o typ pobytu, který byl podle dohody ČSAV a MŠk možný pouze pro kmenové pracovníky VŠ. Tento háček se dal deaktivovat jedině protekcí z nejvyšších míst, a taková protekce předpokládala mimořádný zřetel, mimořádný zájem. A ten zde byl, jak jásali někteří hodnostáři: ‚Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat‘. Před létem 1989 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivez nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Ledva vypukl samet, vyrazil jsem hned na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let. Celou záležitost jsem pustil z hlavy, neb se nad ní zavřela voda. Tedy z mého pohledu ano. Zato ten udavač byl svým selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak vedoucího Oddělení studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval. Už z padesátých let - tehdy pod legendárním akademikem Nejedlým – si osvojil jednoduchou metodu, jak věci v Akademii manipulovat. Stačilo zavolat kterémukoliv vědeckému pracovníkovi a říci něco ve stylu magické floskule: Soudruh předseda by vám byl velmi zavázán, kdybyste ..... Po tom ‘kdybyste’ mohlo následovat cokoliv, neb kdo by se odvážil odmítnout. S příchodem sametu stačilo pak jen změnit začátek floskule na Pan. A jinak se jelo dál údolím temným podél skal, přičemž jakýmsi akademickým Dalíkem - mužem na speciální, ne vždy čisté operace - byl fakticky po dvacet let ten tuhý totalitní aparátník. No, a ten druhý aparátčík zase býval vedoucím odboru na Oddělení školství a vědy ÚV KSČ. Tuhle trojici spojoval společný motivační zájem prosperovat i za sametu, byť pravda na různých levelech. Nejhůř na tom ale byl ten třetí, co působil na ÚV KSČ - byl nejzranitelnější. Chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Nejprve bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec, a nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého udavače - a bylo vymalováno. Jenže o této jejich bájivé fabrikaci jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr. Akademie prostě jen hrála, a dodnes hraje divadlo, že ‘jako’ nechápe, o co vlastně jde.

A ta trapnost (příznačně nazývaná Akademická Čunkiáda) je tam prostě tabu dodnes - podobně jako tam bylo tabu, že Bezouškovy výsledky se nikdy nikomu nepodařilo zreprodukovat. A jako správného tabu se vám toho nikdo v Akademii prostě neodváží dotknout. Holt někteří kariérní udavači a podobní hochštapleři jsou si tam jaksi rovnější – záleží, kolik a jaké prebendy mohou za zametání svých hříchů přihrávat. A takováto morální korupce je přítomna v celém systému napříč a podél, a venkoncem se začala odvíjet od špatného nastavení grantového systému v chaosu devadesátých let. V Akademii nadto neexistuje tenure, tedy prakticky nezrušitelný pracovní poměr, jen časově omezené kontrakty. V civilizaci zajišťování etického zdraví vědeckých institucí připadá právě lidem s tenure - nic neriskují a přitom mají zkušenosti a autoritu. Dokud se tento důležitý institut v naší akademické obci neobnoví, nebude v ní existovat otevřená kritická diskuze, a Akademie si sama bude zadělávat na další kauzy, dál snižující její důvěryhodnost. Ale především to je akademické vedení, kdo by měl vytvořit prostor pro říkání pravdy a ochranu whistleblowerů. Bez toho se jen bude dál petrifikovat neblahý stav, kdy důvěryhodnost Akademie je na svém historickém minimum, a naopak akademická morální korupce na svém historickém maximu.

Tyto nezdravé vnitřní poměry se ovšem zpětně promítají do ochoty státu zvyšovat akademický rozpočet. Nadto ale i rozdělování prostředků na výzkum uvnitř Akademie je trvalým zdrojem problémů. Ku kritické chybě došlo na začátku 90. let, kdy se stalo módou sezóny vše rozdělovat pomocí grantů. Výsledkem dnes je, že vědečtí pracovníci cirkulárně píší žádosti o granty a zprávy o jejich plnění. Přitom nejmoudřejší radu v tom ohledu vyslovil hned na přelomu let 1989/90 vedoucí delegace Americké národní akademie věd, která tehdy shodou okolností dorazila na jednání o další spolupráci, dohodnuté dlouho před Listopadem. Ten tehdy varoval, že v takové malé zemi americký systém soutěže o granty prostě nebude fungovat, neb nelze zajistit nezaujaté objektivní posuzování. Každý se zná s každým, existuje množství vazeb a systém protislužeb. Vyzýval proto k hledání jiných cest, než je americké grantové hnutí. Ten systém fakticky tehdy existoval v německé obdobě naší Akademie - tedy na ústavech společnosti Maxe Plancka. Shodou okolností jsem tehdy na jednom z těch ústavu působil, a napsal jsem proto článek pro Akademický bulletin o fungování těchto ústavů. Zaujalo mě totiž, že dost připomínalo administrativní nenáročnost tehdejšího tuzemského státního plánu základního výzkumu. Vychází to ze základní úvahy, že pokud stát zřídí vědeckou instituci, tak ji také trvale poskytuje i prostředky na výzkumy. Bylo by krajně marnotratné, kdyby měla pracovat v nějakém pulzním režimu, tedy jenom když se zrovna získají granty, a jinak by se jen improvizovalo a živořilo. Proto se na ústavech společnosti Maxe Plancka nežádalo o granty, jen se tehdy na konci roku psala velmi stručná hlášení a výhled prací na další období. Můj článek tehdy nikdy nevyšel, jaksi se nehodil - ironií osudu Akademický bulletin měl pod palcem ten už zmíněný aparátčík původně z ÚV ČSM.

Koncept akademií jako nikoliv jen učených společností, nýbrž institucí aktivně provozujících výzkumy, předložil v druhé polovině 17. století německý matematik Gottfried Leibniz, jinak společně s Newtonem zakladatel infinitesimálního počtu. Leč v Německu mecenáše pro ten projekt nenašel, podařilo se mu jen v r. 1700 založit Akademii v Berlíně - ale čistě jako učenou společnost. Leč úspěšně v té věci radil i caru Petru Velikému, a ten pak v r. 1724 založil v Petrohradě Akademii jako instituci aktivního bádání, a na začátek pro ni povolal řadu učenců ze západní Evropy jako Eulera či bratry Bernoulliovi. V Německu vzniká výzkumná akademie až v r. 1911, a to jako Společnost císaře Viléma. V r. 1945 ji hrozilo zrušení vzhledem k jejímu podílu na armádních výzkumech, ale nakonec po zákulisních jednáních Spojencům stačilo přejmenování na Společnost Maxe Plancka. Ten měl postavení odpůrce nacistů - ti jeho syna popravili za účast v atentátu na Hitlera. Bohužel, když v devadesátých letech byla naše Akademie do omrzení kritizována jako relikt stalinismu, nenašel se tehdy nikdo, aby hned zkraje taktně připomenul, že výzkumné Akademie jsou německou invencí, a že hned za našimi humny tam působí podstatně větší instituce stejného typu.

Po nějakých dvaceti letech dorazila do Prahy delegace Společnosti Maxe Plancka a popsala její fungování. A naši kapitáni vědy pak s úžasem v oku hovořili o tom, že na ústavech Maxe Plancka dostávají na svůj provoz 85 % cestou institucionálních peněz, tedy z fakticky jistých zdrojů, s kterými lze trvale počítat. Úžas byl na místě, ale nad tím, že k tomu poznání potřebovali naši kapitáni vědy dvě desetiletí. Dnes se však i u nás už hovoří o tom, že v Akademii skutečně musí větší část prostředků plynule přicházet cestou institucionálních peněz, a granty hrát spíše doplňkovou roli v definovaných situacích. Snadno se to dá ukázat třeba na provozu železnice. Když mašinfíra zjistí, že kotel rezaví a uniká z něj pára, tak nesedne a nepíše na všechny strany žádosti o granty na kotel nový, natož aby pořádal charitativní koncerty s parními píšťalami. Prostě to oznámí velení, a to novou mašinu obstará. Jeho povinností je lokomotivu řídit, stejně jako povinností výzkumníka je bádat, a vrchnost k tomu má vytvářet rozumné podmínky. Ústavy Maxe Plancka staví na důvěře ve své badatele, které si ovšem pečlivě vybírají, ale pak jim poskytují kontinuálně prostředky na výzkum. Žádný úředník totiž nemůže aktivního výzkumníka reálně kontrolovat. Pokud se ale úředníci přemnoží, tak se právě proto jistí vymýšlením různých administrativních konstrukcí, jejichž provozováním ovšem úkolují vědecké pracovníky. Což je právě stav, co úspěšně nastal u nás. Bylo chybou celé vědecké obce, že lehkomyslně připustila, aby se pro to vlastně už začátkem devadesátých let pokládaly základy. Bohužel, někteří jednotlivci u kormidel měli tehdy své vlastní kostlivce ve skříních, nebo jen nedostatečné zkušenosti a rozhled, a třeba taky ambice na přechod do ještě vyšších sfér, a tak na promyšlené - a tedy pracné - budování dobře ukotvené funkční Akademie se jim jaksi nedostávalo času. A ta v neblahých následcích tehdejších nekompetentních kroků vlastně lítá podnes. O tom, jaký chaos v Akademii existoval v kalných vodách devadesátek, rukolapně vypovídá třeba málo známá epizoda z osudu fakticky jednoho z nejúspěšnějších akademických pracovišť. Někdo tehdy dostal šílený nápad ten ústav zrušit pro ‚bezperspektivnost‘. Vytvořila se proto evaluační komise s jasným zadáním, a ta připravila likvidační návrh. Minutu před dvanáctou opožděně dorazili dva její čeští členové, pochopili absurdnost situace, zašpuntovali již otevřené šampaňské, návrh komise postavili z hlavy na nohy, a tak ten jeden z nejúspěšnějších ústavů přece jen přežil. Ostatně jako ‘bezperspektivní’ byl tehdy dokonce kýmsi krátkodobě onálepkován i výzkum A. Holého - v tomto světle lze možná i pochopit jisté pozdější marnění času pro účinnou promoční kampaň k Nobelově ceně, a tak se ta šance nestihla.

Nedávno veřejnost zaujala kauza doc. K. Olivy, jazykovědce s původně matematickým vzděláním, který dlouho působil na zavedených pracovištích v zahraničí, a pak podobně dlouhodobě dělal ředitele akademického jazykovědného ústavu. Působil též jako předseda Vědecké rady celé Akademie, a tedy též jako člen jejího vrcholného orgánu, Akademické rady. Jestliže takové člověka ze dne na den vyhodíte ‘pro přespočetnost’, tak zjevně za tím bude něco jiného. Kohokoliv kdykoliv lze vyhodit s tím, že už jako nezapadá do nových úkolů, ale to je jen PR obezlička. Nevím o nikom, kdo by opravdu byl z Akademie odejit jen pro odborné nezapadání, vyhazuje se bohužel především proto, že někdo někomu vadí - a to je přesně situace, které by spolehlivě bránila tenure. Ovšem, že to vadění je někdy taky legitimní, ale mně známé ‚delimitace pro přespočetnost‘ byly převážně nelegitimní zlomyslné manipulace. Dokonce i parlament chtěl, aby trvalé pracovní poměry existovaly i pro vědecké pracovníky. Když už to mělo být v Zákoníku práce, vyrazilo vedení Akademie lobbovat. A uspělo - s obvyklou PR mlhou, že je jako třeba trvale zkvalitňovat akademické řady. No bodejť by se přiznalo, že pokud mají vědečtí pracovníci postavení nevolníků, tak se nemohou odvážit kritizovat ne zcela utěšené akademické poměry. A jak si tedy racionalizovat odejití docenta Olivy? Ten se jednak společně s Cyrilem Höschlem vyslovil kriticky o známé povýšené petici. A jednak uvažoval o kandidatuře na předsedu Akademie, přičemž bylo jasné, že hlasy bude získávat ve dvou že tří sektorů Akademie - nejen v společenských vědách ale také i v oddělení neživé přírody, tedy sekcí, ze kterých ještě nikdy předseda AV ČR nevzešel. Odejitím z ústavu ta možnost padla, protože pro participaci na volbě je třeba doporučení aspoň z jednoho pracoviště. Někdo jistě může argumentovat tím, že třeba nebyl dostatečně výzkumně výkonný, ale to okamžitě vyvolá proti-otázku, jak se mohl stát opakovaně ředitelem ústavu a dokonce šéfovat celo-akademické Vědecké řadě? Jinými slovy, ať už byl odejit pro cokoliv, tato kauza Akademii opět na důvěryhodnosti nepřidala. Ale aspoň znovu podtrhla nutnost zavedení té tenure, pokud v Akademii má konečně začít bezriziková otevřená diskuse o problémech.

Nové vedení Akademie bude nutně řešit neuspokojivý stav jejího financování včetně nastavení optimálních proporcí mezi institucionálními a grantovými prostředky. Stejně tak ale musí změnit vnitroakademické klima - postupně oslabovat existující kulturu strachu a morální korupce. V obou směrech fakticky půjde o nápravu chyb minulosti, ku kterým možná ani nemuselo dojít. Nakonec by bylo bývalo stačilo neoslyšet to zásadní doporučení vedoucího americké akademické delegace z přelomu let 1989/90 a ku grantovému hnutí přistupovat soudně a kriticky, aby bylo české vědě ku prospěchu a nestalo se jí únavnou koulí u nohou.

Autor působí přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří jako badatel a profesor. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie, přednáší i o etice vědecké práce.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


D. Polanský
14:34
20.3.2017

D. Polanský
14:39
20.3.2017

S. Ševeček
8:39
20.3.2017

M. Drašner
10:16
20.3.2017

J. Buk
6:41
20.3.2017

J. Brunner
3:04
20.3.2017

počet příspěvků: 11, poslední 20.3.2017 03:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.