(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu zhlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Snad v žádné pohádce neexistuje submisivnější bytost než Nastěnka v Mrazíkovi. Dokonce i česká Popelka, která vyrůstá podobně jako mladé ruské děvče týraná macechou, se občas zmůže aspoň na nějaký úšklebek nebo dokonce zlomyslnost. Zato Nastěnka snáší nadávky, nespravedlivé tresty i bití s trpitelským úsměvem. Vrcholem revolty je slza kanoucí po tváři. Své trýznitele zahrnuje pochopením a láskou.

Mohli bychom to brát jako stereotyp ideálního socialistického občana, ale to by vycházelo ze zjevně mylného předpokladu, že tvůrce vedl nějaký úmysl. Jestli je pro Mrazíka něco typické, tak že je to slepenina mnoha motivů bez silného příběhu i poselství.

Kdyby si tvůrci dali víc práce s ústřední postavou Mrazíka, mohli bychom v jeho schopnosti měnit klima hledat metafory k současně tak aktuální debatě o globálním oteplování („Je ti teplo, děvenko?", atd.). Ale kdepak! Mrazík je chvíli důstojným vládcem zimy a vzápětí zase úchylným starcem, který v lese číhá na dívky, které by mohl osahávat a zkoušet zaujmout přihlouplými poznámkami.

Také ostatní hrdinové jsou osobnostně neusazení a těžko srozumitelní. U maniodepresivní Baby Jagy se střídají veselý tanec a zpěv s výbuchy nekontrolovatelného hněvu. Dědeček Hříbeček je chvíli moudrý dobrák, a vzápětí zákeřný hajzlík. Postavy si v průběhu příběhu nedokáží udržet své charaktery ani konzistenci. Výjimkou je Nastin otec, který je tak ušlápnutý blb, že ve srovnání s Nasťou vychází jeho postava jako oslava sovětské víry v genetiku.

Nebyla by to ruská pohádka, aby její hrdinové neměli moc poroučet přírodě. A tak Ivan na jaře vyhodí klacky, které spadnou v zimě. V jiné scéně Nastěnka přemluví slunce, aby pár vteřin poté, co vyjde, zase znovu zapadlo. Oslavou inženýrů jsou sáňky samochodky, které se po pláních prohánějí s lehkostí japonského sněžného skútru.

Ne, síla Mrazíka není ani v příběhu, ani v žádné ze zmíněných scén. Jeho kouzlo je v tom, že ho všechny děti v socialistickém Československy mohly vidět každý rok znovu a znovu, a to přesně ve stejnou dobu. Pohádka se tak stala nekonečným seriálem, ke kterému byl ovšem nějakým nedopařením natočen pouze jeden díl.

Scény Mrazíka cupitajícího kolem Nastěnky či nevlastní sestry Marfuši louskající zubama oříšky se tak staly součástí našich životů. Stejně jako hlášky "K lesu zády, ke mně vchodem" či kňourání dementního ruského mládece "Nastěnku chci za ženu". Opakování je matka moudrosti a stokrát nic nejen umořilo osla, ale udělalo z průměrné slátaniny filmovou legendu. Toť asi hlavní a jediné ponaučení z Mrazíka.

Převzato z blogu Extra se svolením autora.