29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITICKÁ KOREKTNOST: Koho lze a koho nelze obdivovat?

15.5.2007

O pravidlech politické korektnosti, o tom, co to politická korektnost je, odkud přišla a kde se šíří se už napsalo mnoho. Jedna věc je však na politické korektnosti nesmírně zajímavá a domnívám se, že dosud byla poněkud opomíjena. Pokud je mi známo, pravidla toho, co je a co není politicky korektní, se nikde přesně neurčují. Není centrální autority, která by vydávala „fatwy“ politické korektnosti, které by byly pro politické korektčníky po celém světě závazné. Přesto je až obdivuhodné, jak se i bez centrálního řízení určuje, co politicky korektní je i není, respektive co se změnilo z politicky korektního na nekorektní (opačný směr prakticky neexistuje kromě jedné výjimky, o které bude řeč) – a to takřka všude stejně.

Uvedeme si malý příklad: ještě nedávno bylo politicky korektní, zcela v pořádku až dokonce žádoucí sympatizovat s Izraelem a s židovstvem obecně (křesťanství upadlo v nemilost už poměrně dávno – z prostého důvodu – je „naše“). Změna nastala přibližně v době po 11. září, lépe řečeno s počátkem války proti terorismu. Podpora Izraele tehdy začala být hrubě nekorektní, nedoporučovaná a korektčníky po celém světě označovaná za takřka fašistickou.

Kde se stala změna? Stala se opravdu „sama“, nebo za ní někdo stál? Izrael svou politiku prakticky nezměnil za celou dobu své existence: neustále bojuje o své přežití. Problém je v tom, že zatímco dřívější bojování Izraele za jeho přežití bylo médii vesměs buď kladně hodnoceno, nebo se vždy přešlo neutrálně ve smyslu „ať si to Izraelci s Araby vyřeší, nám do toho nic není“, dnes je tomu jinak. V současné době je Izrael politickými korektčníky sledován na každém kroku, korektčníci počítají (a nadhodnocují) škody způsobené Arabům, přičemž taktně opomíjejí kausalitu mezi příčinou a následkem či teroristické akce Arabů na území Státu Izrael.

V čem se stala změna? Vysvětlení může být minimálně trojí: první vysvětlení zní, že si Západ (který politickou korektnost coby bič sám na sebe splétá) natolik zvykl na pacifismus a ztotožnil se s jevem, který Fukuyama popsal jako „konec dějin“, že považuje jakékoliv násilí za překonané – až v marxistickém smyslu „smetiště dějin“. Problém této teorie je však v tom, že korektčníci neměří všem stejným metrem: zatímco k muslimskému řádění v Dárfúru mlčí, na Izrael křičí kvůli tomu, že si dovolil zastřelit teroristu, který prokazatelně zabil či měl v úmyslu zabít mnoho nevinných lidí.

Druhé vysvětlení říká, že korektčníci nesnáší Západ jako takový, respektive hrdost na příslušnost k západní civilizaci, kterou prosazují američtí neokonzervativci, respektive jejich konzervativní a klasicky liberální evropští kolegové. Tento druh patriotismu považují za zhoubný (podle filosofie „co je jakkoliv exotické se nám líbí a je to nutně lepší než to naše“) a euroamerická souvislost potyčky s islámem, tedy střetu „domácího“ s „cizím“, kde to „cizí“ je podle korektčníků vždy lepší, dostala Izrael na jednu loď spolu s nenáviděným Západem, za což nyní Izrael a jeho příznivci platí daň v podobě upadení v nemilost.

Třetí vysvětlení, které mne napadá, je souvislost náboženská – není to tak dávno, co křesťanství a jmenovitě katolicismus bylo poměrně silně antisemitsky naladěno, ideální to stav pro korektčníky, aby podporovali Izrael (kdokoliv proti komu je západní křesťanství nebo kdo je proti západnímu křesťanství je přítelem politické korektnosti). Od Druhého vatikánského koncilu se však tolerantní postoj k Židům a židovství v katolické církvi mění a současná generace křesťanů vesměs vidí Židy coby své starší bratry ve víře, s nimiž jsou spojenci. Židé, kromě vyloženě ortodoxních, na tuto změnu reagovali vesměs příznivě a přijali ji rovněž. Vzniklo tak pouto mezi západním křesťanstvím (pravoslaví stále trochu k antisemitismu inklinuje) a judaismem, které učinilo přítrž veškeré podpoře Židů i Státu Izrael od politických korektčníků. Izrael se tak stal součástí Západu, který je podle korektčníků nutně fašistický (přičemž se tito novodobí soudruzi ani nenamáhali se zjištěním, co je to fašismus a kde vznikl jimi tolik obdivovaný welfare state), a tak můžeme slyšet že „Šaron je největší fašista, skoro jako Hitler“, případně konspirační teorie typu „Židé mohou za 11. září“ a podobně. Můžeme se tedy domnívat, že ačkoliv tato změna postoje korektčníků k Izraeli nebyla centrálně nějakým „úřadem pro politickou korektnost“ stanovena, nebyla vlastně ani změnou v jejich postoji jako takovou – jejich definice politicky korektního se nezměnila, pouze se okolnost nastavila tak, že jí přestala vyhovovat. Co z toho vyplývá? Že politická korektnost má svá velmi přísně stanovená pravidla, která přesně nikdo vlastně nezná, ale každý správný korektčník se jimi řídí.

Tato tři pravidla, která jsem zmínil v předchozím odstavci, se však nepodepsala na upadení v nemilost pouze v případě Státu Izrael – podobný trend můžeme sledovat například v případě Bulharska a Rumunska či Srbska. Bulharské a rumunské tradice, kroje, jídlo a další národní atributy byly na Západě (pokud byly vůbec známé) dlouho považovány za „exotické“, a proto „následováníhodné“, neboť kdo se k nim přihlásil, byl nějakým způsobem rebel proti „systému“, „globalizaci“, „kapitálu“ a podobně. Se změnou zahraničněpolitické orientace obou zemí, jejich začleněním do NATO, úzkými vztahy Rumunska s USA a novou rolí Bulharska coby „balkánského tygra“ se však postoj korektčníků zásadně změnil. Obdiv k Bulharům a Rumunům opadl a naopak se začínají ukazovat první náznaky nelibosti. Je velmi pravděpodobné, že kdyby nebyli Maďaři v Rumunsku bohatou menšinou a byli by národem plebejským a nikoliv aristokratickým, korektčníci celého světa by začali s protesty proti Rumunsku kvůli „útlaku nebohých Maďarů“.

V případě Srbska korektčníci dlouho nevěděli, co si s ním počnout, jestli ho považovat za přítele či nepřítele. Coby země pravoslavná, a tedy svým založením tak trochu „nezápadní“, vzbuzovala určité sympatie – takřka v průběhu celé války v Jugoslávii byli korektčníci bezvýhradně na straně Srbska. První otřes zažila solidarita korektčníků se Srbskem po masakru v Srebrenici – korektčníci tehdy neuměli pochopit, jak je možné, že ti tak úžasně alternativní pravoslavní Srbové mohou být tak zlí k jiným tak úžasně alternativním a nezápadním bosenským Muslimům. Korektčníci celého světa začali en bloc Srbsko odsuzovat kvůli jeho zacházení s kosovskými Albánci, které rozhodně nebylo v rukavičkách. Albánci jsou ještě méně západní a ještě alternativnější než Srbové, pročež korektčníci tento konflikt chápali v intencích Albánci=přátelé, Srbové=imperialisté (Srbové v tu chvíli totiž představovali „naše“ a korektčníci by s „našimi“ za jeden provaz přeci nikdy netáhli). Když však v roce 1999 ze základny Aviano v Itálii odstartoval první bombardér NATO, okamžitě měli korektčníci znovu jasno: Srbové jsou nezápadní, utlačovaní pro svou „jinakost“ a je třeba je bránit proti agresivnímu Západu. Tato názorová houpačka vedla k tomu, že když Albánci začali vyvražďovat kosovské Srby a vyhánět je, korektčníci jen mlčeli. Nebo že by to bylo tím, že Albánci jsou přeci víc „nenaši“ než Srbové, a tudíž jsou „v právu“?

Dělení národů na podporyhodné a zavrženíhodné je poměrně silně iracionální, má však svá pevná nepsaná pravidla. Jak již bylo naznačeno, tím naprosto základním pravidlem je dělení na „naši“ a „ti druzí“. Politická korektnost se k věci staví tak, že až nenávistně nesnáší „naše“, které chce nahradit glorifikací „těch druhých“. Svět však podle politických korektčníků není rozdělen do dvou skupin, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale do více různých stupňů, u kterých, když se dostanou do vzájemného sporu, připadne podpora vždy těm „cizejším“, „exotičtějším“, respektive „alternativnějším“. Základní schéma vypadá přibližně následovně: největší nebezpečí je pravicově uvědomělý západní heterosexuální muž, bohatý, který se o sebe umí postarat, který ctí tradice a zejména křesťanské a poslední dobou i židovské ctnosti. Zde vzniká několik linií s dvěma či více stupni, které se mohou dostat do sváru (seřazeno od pro korektčníky nejméně přijatelných po nejpřijatelnější):

- linie politická: konservativec – (neo)klasický liberál (tyto dvě skupiny se o nejneoblíbenější pozici střídavě dělí, neboť korektčníci si nejsou jisti, zda je horší velkokapitalista či katolický kněz. Linie pak dále pokračuje: středoví liberálové – komunisté – levicoví (neo)liberálové, socialisté – postmodernisté (zelení, feministky, hipíci, multikulturalisté apod.) Je velmi zvláštní, jakou mají v této linii pozici právě komunisté – jsou přijatelnější než jakákoliv pravice, ovšem mají „škraloup“, a proto jsou ze všech levicových směrů nejméně přijatelné – což ovšem nevylučuje tichou podporu od těch, co jsou v této linii obliby u korektčníků výše.

- linie národnostní: osa Spojené státy americké – Izrael – Británie, k níž se poslední dobou přidalo i Polsko, dále všechny ostatní západní národy, bohaté národy jihovýchodní Asie, pravoslavné národy vedené Ruskem, islámské národy, domorodci na územích dobytých Západem (indiáni, aboroginci, ...) a o pozici nejsympatičtějších národů pro politické korektčníky se dělí takřka všechny druhy černochů a „mírumilovných“ asijských národů jako jsou Indové či Tibeťané.

- linie sociální: nejnesympatičtější jsou korektčníkům lidé jako Bill Gates. Jsou totiž živoucím důkazem, že se někdo může z maličké firmičky svépomocí a na základě dobrého nápadu vyšvihnout do nejbohatší skupiny lidí na planetě, aniž by mu v tom pomáhal stát. Proto jsou jim ovšem nesympatičtí takřka všichni podnikatelé a živnostníci. O něco menším, avšak stále ještě třídním nepřítelem jsou manažeři a zaměstnanci s vysokými příjmy. Už sympatičtější jsou tzv. „proletáři“, tedy zaměstnanci vesměs manuálně pracující, často zastupovaní odbory. Kdo je ovšem nejsympatičtější, jsou všichni možní pobírači sociálních dávek, hipíci a různé skupiny mladých lidí, kteří se snaží být in tím, že chodí jako bezdomovci.

- linie náboženská: naprosto největší nepřítel korektčníků je katolická církev. Trochu lépe na tom jsou protestanté, o něco lépe Židé a pravoslavní. Celkem oblíbení už jsou muslimové, avšak nejoblíbenější jsou „alternativci“ stylu new age, hare krišna a dalších „pokrokových“ hnutí.

Pohyb po těchto liniích k (ne)oblíbenosti je závislý na příklonu sledovaného objektu k Západu či k „těm cizím“ – jak již bylo uvedeno s příkladem Židů či Srbů. Zákonitosti tohoto systému však fungují natolik dobře, že pokud je objevíte, máte v tom, co je a není politicky korektní, jasno.

Politická korektnost je jev nesmírně zajímavý – je totiž svým způsobem dobrovolně-nucená, založená na autocenzuře, která je vyžadována pouze tiše – tedy že všichni, kdo chtějí politicky korektně psát, tuší pravidla výše popsaná a přizpůsobují se jim rovnou, neboť nechtějí být ostrakizováni svými kolegy, nadřízenými, médii apod. Je však nesporné, že politická korektnost je jev velmi nebezpečný a je nutné se mu bránit. Cesta však vede podle mého soudu jedině skrze osvětu a zejména působení významných společenských vzorů, které se politické korektnosti vzepřou. Zatímco neznámého novináře propustit a nikam nevzít na základě různých „bratrských dohod“ mezi vydavatelstvími není problém, ostrakizovat za politickou nekorektnost osobu velkého věhlasu, která se těší široké oblibě u veřejnosti, problém je. Pokud může někdo efektivně proti politické korektnosti bojovat, pak to jsou právě tihle lidé. Naše elity, kterých se buď společnost většinou snaží zbavit, nebo do té korektnosti aspoň svázat.

Finrod Felagund