25.4.2024 | Svátek má Marek


POLICIE: Šlachta a zélóti

29.7.2016

Zatčení je předpokladem eventuálního potrestání, nemá být samo trestem

Vezmu to od podlahy. Činnost kriminální policie není završením trestního postihu podezřelých osob. Je naopak počáteční fází trestního procesu, po níž má následovat obžaloba a soud. Teprve ze zpětného pohledu lze hodnotit úspěšnost kriminální policie, byť by šlo třeba o proslavený Útvar pro odhalování organizovaného zločinu.

Podíváme-li se do historie případů, jimž se věnoval, těžko se budeme zbavovat dojmu, že často byly podezřelé osoby potrestány samotným trestním řízením, když kauza ani nedošla k soudu. A když došla, často budila rozpaky (to se však výslovně netýká případu Jany Nagyové a devótních vojenských zpravodajců, kde rozpaky budí pouze výkon jedné soudkyně). Vzpomeňme na proslulý případ ruskojazyčných mafií, které „rozprášil“ zásah ÚOOZ v restauraci U Holubů v roce 1995. Bylo zadrženo kolem dvou set lidí, ale nikdo nebyl trestně stíhán, dvacet jich dostalo do pasu razítko „nežádoucí osoba“ – a zanedlouho byli zpátky v Praze. A to přitom na tento zásah pěla chválu i FBI... O případu Věry Jourové je snad zbytečno mluvit. Jourová se po tom trýznění neuvěřitelně „oklepala“, avšak její dítě trpí následky kauzy dodnes.

V centru pozornosti zákrok

Nejde o excesy, ale o způsob myšlení, v němž hraje zásadní roli spektakulární a široce medializovaný policejní zákrok. Trestní řízení se po čase ztrácí v nedohlednu, zamrzne, a když má dotyčný štěstí, je nějakým způsobem formálně ukončeno.

Bývalý ředitel ÚOOZ Robert Šlachta byl kvalitním a zapáleným policistou – jen neměl zůstat tak dlouho v řídící funkci, protože to ovlivnilo jeho myšlení. Tyto obavy potvrdilo i jeho televizní vystoupení u Jana Krause, když řekl: „Já jsem si myslel, že po té poslední realizaci nás budou nosit na rukou a říkat: Ty vole, dobrý.“ Vyjádřil tak pocit, že policejní realizace (tedy zatčení) je současně už potvrzením viny. Policejní realizace je tedy současně i trestem. Soudu netřeba.

Ladislav Hejdánek učil o tom, že události mají svůj vlastní čas. Jedním z jeho aspektů by mohlo být i nastávání samotné události. Například v současné době je realizováno mnoho starých objevů, jejichž čas nastal až nyní. Anebo přijde k pravidelnému čtení ta část Bible, která velmi rezonuje se současným děním.

Proč Hospodin odmítl zélóty

Tuto sobotu se bude v synagogách číst oddíl pojmenovaný po Pinchasovi, osobě známé ze čtvrté knihy Mojžíšovy, „kteráž slove Numeri“. Cituji zde volně z komentářů rabína Jonathana Sackse, které pěkně vybrala a přeložila Alice Marxová. Pinchas byl zélót, zanícený náboženský stoupenec, dnešními slovy aktivistický fundamentalista, který zabil Zimriho, hřešícího na veřejnosti. Zélótem byl i prorok Eliáš, který na hlavu potřel Baalovy modloslužebníky. Oba zélóti byli akčními hrdiny doby, v níž dominovala morální a náboženská krize. Nastal však šok. Hospodin měl k jejich činům výhrady, velké výhrady.

Orientální pedagogická tradice spočívá v kladení otázek, jichž má více než odpovědí. (To na rozdíl od ideologií, které preferují semknutý a nerozborný systém odpovědí, které často nikdo ani nežádal.) A dobré otázky generují další, s ještě kreativnějším potenciálem. Vraťme se však k Pinchasovi a Eliášovi. Proč je Hospodin u všechvšudy odmítl?

Jedna z odpovědí zní „protože zélót se nechová v rámci normálních limitů zákona“. Zimri si sice zasloužil trest, ale Pinchas ho zabil bez soudu. Eliáš sice potřel modloslužebníky, ale vypomohl si praktikami, které nebyly mimo chrám povoleny. V roce 70 napáchali zélóti v obleženém Jeruzalémě mnohem více škod než Titovo římské vojsko. Zélót prostě jedná, „jako by sám byl Bohem“. Je správné „sledovat Boží cesty“, to však neznamená trestat bez soudu, stavět se nad zákon.

Hospodina nelze nalézt s použitím síly. Nápis na smíchovské synagoze cituje proroka Zacharjáše: „Ne mocí ani silou, ale duchem mým, praví Hospodin zástupů.“

Tradice učí, že to je důvod, proč Hospodin nevybral za Mojžíšova nástupce Pinchase, ale Jozua. Protože člověk skálopevně přesvědčený o své pravdě nemůže být vůdce. Vůdcovství vyžaduje trpělivost, sebeovládání a respektování zákona.

Proč asi se mi při tom čtení vybavila vzpomínka na Roberta Šlachtu?

LN, 27.7.2016