Jistěže při možnostech vědy, které narůstají nepředstavitelným způsobem, není vyloučeno, že někdy v budoucnu bude možné objevit způsob, jak měnit sexuální orientaci. Zamysleme se nad tím, k čemu by to mohlo být dobré.

Homosexualita byla odedávna problémem nikoli minoritních homosexuálů, ale především majoritní heterosexuální společnosti. Po staletí mezi lidmi vládl odpor heterosexuálů vůči homosexuálům, ne naopak. Tento odpor vedl k tomu, že homosexuálové byli po staletí nejrozličnějšími způsoby diskriminováni, kriminalizováni, někdy dokonce fyzicky likvidováni, byly snahy homosexualitu řešit medicínskými či psychologickými prostředky. Ale, proboha, proč? Podle mě jenom proto, že jich bylo méně. Komu a jak ale vadí skutečnost, že pan XY zálibněji spočine okem na obnaženém těle mužském než na ženském? Co je komu do toho? Co je mi do toho? Ohrožuje mne – heterosexuála - něčí homosexualita?

Asi je nám nějak – snad i biologicky – dáno, že něčí odlišnost v nás vyvolává psychický dyskomfort, nepříjemné pocity, úzkost, která může vést až k různým formám agrese. Ale jsme lidé na počátku jedenadvacátého století a snad nám proboha ten mnohatisíciletý vývoj lidského myšlení k něčemu byl. Od dob starozákonních se snad aspoň trochu něco změnilo. Jsme snad tedy schopni zamyslit se racionálně nad tím, proč nám ta „nešťastná“ homosexualita tak hrozně vadí, že se jí musíme stále zabývat.

Vrátím se k úvodní tezi o hypotetické možnosti změny sexuální orientace. Omlouvám se, že teď tak trochu fušuji do řemesla profesionálnímu sci-fistovi panu Ondřeji Neffovi, ale představme si, že opravdu bude vynalezen způsob, jak sexuální orientaci měnit. Jen tak na okraj podotýkám a varuji. Když to půjde jedním směrem, bude to muset jít i naopak. Kdo si pak bude přát změnu své sexuální orientaci? Obávám se, že v drtivé většině by mohla tlačit na využití takové metody heterosexuální většina, naléhající na eliminaci homosexuality nařízením o povinné změně homosexuální orientace na heterosexuální. Běžný homosexuál, který je se svou orientací spokojen a srozuměn, tedy homosexuál egosyntonní, na vás udělá akorát dlouhý nos a navíc možná řekne „Tůdle!“. Soudím, že takových homosexuálů je drtivá většina.

Možná by o takovou metodu projevil zájem některý homosexuál egodystonní. Na vysvětlenou: Egodystonická sexuální orientace je dle současně platné Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) definována tak, že Pohlavní identita nebo sexuální preference je nepochybná, ale jedinec si přeje, aby byla jiná vzhledem k přidruženým psychickým a behaviorálním poruchám, a může vyhledat léčení, aby došlo ke změně. Někteří homosexuálové skutečné ve svém vývoji procházejí touto fází, kdy nejsou se svou sexuální orientací spokojeni a ztotožněni a dožadují se změny. Před mnoha lety mou ordinaci pár takových mladíků navštívilo. Už drahně let jsem se ale s takovým problémem ve své praxi nesetkal. Nabízí se vysvětlení, že se postoj české společnosti k homosexuálům dost zásadně změnil. Z čeho vlastně pramení ona egodystonie? Vždyť to není nic jiného než reakce na postoj okolí.

Budu-li od mala krmen zesměšnujícími a odsuzuijícími informacemi o „teplejch“, „buzerantech“ apod., budu-li o nich slýchat nepříliš dobré vtipy a následně zjistím, že jsem homosexuál, myšlenka, že nebýt „buzna“ by bylo lepší, je nasnadě.

Budu-li ale žít ve společnosti, která bude homosexualitu tolerovat či spíše se jí prachprostě nebude zabývat, ve společnosti, která bude lidi posuzovat a hodnotit podle obecně lidských vlastností a kvalit a ne podle sexuální orientace, jistě své zjištění, že jsem homosexuál, zvládnu mnohem snáze a po změně pravděpodobně nezatoužím.

Bude-li tedy nadále pokračovat trend poklesu intolerance vůči homosexualitě, a já pevně věřím, že bude, je otázkou, zda bude v budoucnu ještě někdo chtít homosexualitu „řešit“.

Vize vyřešení vědeckého postupu měnícího sexuální orientaci může být pro některého vědce jako problém k řešení jistě zajímavá, ale když si představím, jak vysoký grant by to musel být, aby zaplatil výzkum v této oblasti, říkám si, jestli by se ty prachy nedaly vrazit do něčeho užitečnějšího.

V citovaném článku padla zmínka o pedofilii, kterou autor zcela chybně označuje za sexuální orientaci. Dle výše zmíněné Mezinárodní klasifikace nemocí se jedná o poruchu sexuální preference, o sexuální deviaci, někdy se také používá termín parafilie, a to je něco úplně jiného. I když jde v obou případech o sex, je nevhodné a dokonce považuji za nebezpečné tyto dvě záležitosti házet do jednoho pytle. Ať už použijeme jakéhokoli názvosloví, to přeci není podstatné, ale zásadní a nepominutelný rozdíl mezi homosexualitou a pedofilií spočívá v tom, že homosexuál své okolí svou homosexualitou nijak neohrožuje, zatímco pedofil, jsa sexuálně přitahován dětmi, může své pedofilní puzení nezvládnout a svou nedospělou oběť pak jak psychicky, tak i fyzicky významně poškodit.

V tomto případě bych byl všemi deseti za objev metody, která by pedofilního jedince jeho deviace definitivně zbavila. A helemese, už víme, kam s penězi, které jsme ušetřili na poněkud zbytečný výzkum změny sexuální orientace.

A na úplný závěr:

Autor v závěru svého článku, ve kterém předkládá vizi změny sexuální orientace z homosexuální na heterosexuální, uvádí, že se hlásí k aktivistům za práva gayů. Mýlím se, když mám pocit, že si tak trochu protiřečí?

Autor je sexuolog