Také mně přichází denně spousta elektronické pošty. Pravidelně také maily od Břetislava Olšera. S upoutávkou na jeho nejnovější články. Ne ke všem se z časových důvodů hned dostanu. (Stvořitel věděl, proč má mít den jen 24 hodin. Jinak … by se na to naše pošetilé nakládání s časem nemohl dívat.) Ovšem příspěvek o člověku uštvaném pseudonovináři z Eretzu.cz jsem odložit nemohl.

Vezměme to ale od Adama.

Byli v mém životě tři Izraelci hovořící česky, jejichž zpravodajské informace spoluvytvářely mé znalosti o dění v židovské republice. Na prvním místě musím jmenovat Ericha Kulku, mou optikou viděno exkluzivního účastníka pořadu československé redakce Svobodné Evropy „Naši dopisovatelé hlásí.“ Po sametovém převatu k nim přibyla Tatiana Hoffmannová a Jehuda Lahav, jehož články jsem se s náležitou pozorností čítával v Lidových novinách, později také na Neviditelném psu.

Ač jsem Jehudu Lahava četl se zájmem, tak nikoli nekriticky. S mnoha jeho vývody jsem nesouhlasil a navzdory skutečnosti, že dostávám informace od člověka žijícího v zemi, k níž chovám posvátnou úctu, jsem stále častěji shledával, že názorově jsme každý někde jinde. To mi ovšem nebránilo jeho texty i nadsále číst. Už z toho důvodu, že nás Stvořitel obdařil rozumem. Což mimo jiné v letech totality znamenalo, že jsem bez úhony pro svoji mladou (tehdy) duši dokázal konzumovat takové výblitky protiizraelské propagandy, jakými byla kniha Josefa Šebesty „V zemi zaslíbené?“ nebo „dílo“ V. P. Borovičky „Vyzvědači z Tel Avivu“, nemluvě o nepřetržité protiizraelské štvanici v Rudém právu nebo časopisu Nová doba. Jinými slovy: člověk žijící v komunistickém státě byl, chtěl-li, docela dobře vytrénovaný, aby jen tak něco jen tak někomu z ruky nesezobl.

Nikdy jsem se nepídíl po tom, jestli Erich Kulka či Jehuda Lahav byl nebo nebyl komunista. A jestli psal tak či onak o Izraeli v padesátých, šedesátých či jakých letech. Na druhou stranu ale, pokud kdokoli položí do demokratické diskuse otázku morální integrity toho či onoho autora nebo veřejně činné osobnosti, máme právo se ptát, chtít po onom člověku jasné odpovědi – a znát pravdu.

Uvedu příklad. V roce 1989, ještě před Listopadem, vyšel v Československu překlad knihy amerického autora Alfreda M. Lilienthala „Sionismus“. Obsáhlou předmluvu k němu napsal renomovaný arabista Miloš Mendel, který je všeobecně vnímán jako expert na arabský svět, potažmo otázky arabsko-izraelských vztahů. Mendel se v protiizraelských orgiích doslova vyžíval. Mimo jiné uvedl - těžko soudit, zda podle svého tehdejšího nebo i současného názoru -, že část židovské pospolitosti v Izraeli je „zmanipulována politickými centry židovské buržoazie“ a uskutečňuje „nepřirozený plán osidlování oblastí někdejší historické Palestiny“. Tvrdil, že židovská buržoazie vyvíjí úpornou snahu „uvést v život nereálnou ideu židovského národa“, dokonce šel tak daleko, že neváhal srovnávat podle něj údajná historická práva sionistů s nacistickou geopolitickou koncepcí. Ve svém antisionistickém výlevu se neopomněl zaštítit Leninem, duchovním otcem a zakladatelem komunistické politiky vyhlazování takzvaných třídních nepřátel, když se připojil k jeho tezi, že „neudržitelná je zejména myšlenka zvláštního židovského národa, neboť je nevědecká a reakční v politickém slova smyslu“. Další pozoruhodná věta arabisty Mendla, že „rasová podstata sionismu se vykrystalizovala zejména poté, co se sionistům podařilo vytvořit Stát Izrael“, nepotřebuje dalšího komentáře.

Dnes je M. Mendel vnímán jako respektovaná autorita na otázky arabského světa a islámu. Přesto, či možná právě proto má veřejnost právo vědět, jestli má na Izrael stejný názor jako tehdy. A pokud ne, zda by nebylo na místě se od tehdejších vyjádření veřejně distancovat a za některé výroky se i omluvit.

Totéž platí o komkoli, Jehudu Lahava nevyjímaje. Ale o tom níže.

Nejprve je nutné připomenout smutnou zprávu, že Jehuda Lahav v neděli 11. července 2010 zemřel. Bylo mu osmdesát let. Smutné je ovšem také to, že Břetislav Olšer ve výše zmíněném článku ze smrti pana Lahava nepřímo obvinil internetové publicisty ze zpravodajského portálu Eretz.cz. A vlastně proto vznikl tento článek.

Jsem totiž jedním z těch, kdo Eretz.cz spoluvytvářejí, a přestože mám na tomto serveru na starosti izraelský sport, považuji za svoji morální povinnost k dané záležitosti se touto cestou vyjádřit.

Břetislav Olšer v článku „Uštvali ho pseudonovináři, když hájil svoji čest?“ napsal, že na webu Eretz.cz byla na Jehudu Lahava uspořádána štvanice, hon na člověka, přičemž on „byl z celé té aféry psychicky na dně“.

O jakou „štvanici“, „hon na člověka“ a „aféru“ se mělo jednat?

Samozřejmě o žádnou. Server Eretz.cz se pouze chtěl dobrat pravdy v záležitosti, v níž panovaly velké nejasnosti. Existovalo důvodné podezření, že Jehuda Lahav je tentýž publicista, který za komunistického režimu zveřejňoval v čsl. novinách texty pod psedonymem Jigal Arci (či v anglické transkripci Yigal Artzi). Pamětníci uvádějí, že články tohoto autora byly psány v duchu režimní nenávistné protiizraelské propagandy. Pokud by byla pravda, že Lahav a Arci jsou jedna a táž osoba, představovalo by to pro pana Lahava velký morální problém. Stejný, jaký pro Miloše Mendla musí představovat jeho angažmá ve službách normalizační antiizraelské propagandy v 80. letech 20. století.

Ve snaze přijít věci na kloub vyhlásila redakce Eretz.cz soutěž, která měla následující pravdidlo. Do 15. června 2009 mohl kdokoli poslat na mailovou adresu Eretzu.cz ofocený (naskenovaný) článek z libovolných novin, jež vycházely před koncem roku 1989 na území tehdejšího Československa, podepsaný pseudonymem Jigal Arci či jeho modifikacemi. (A protože se jednalo o soutěž, byla ve hře i cena – jedna jediná pro jediného vylosovaného. To sice s ohledem na závažnost celého případu není vůbec podstatné, nicméně zmiňuji se o tom proto, že Břetislav Olšer se nad tím poněkud nelogicky pohoršuje: „Ze všech těchto špehovačských donašečských příspěvků měl být následně redakcí vylosován jeden, jehož odesílatel obdrží cenu.“ Pomiňme prazvláštní slovník, jímž autor klasifikuje hledače historické pravdy, a jen připomeňme, že soutěže a ceny tvoří v mediálním světě při práci s „publikem“ spojité nádoby. Že redakce v daném případě zvolila formu soutěže? To je pouze a jen její věc, na kterou je možné reagovat tím, že se jí nezúčastním. Kritika redakce Eretzu.cz za to, že použila právě takovouto formu, nemá žádný smysl. Má asi takovou hodnotu, jako když mě kdysi kritizoval jeden internetový diskutující za to, že jsem si na povinném snímku na svém blogu vzal ke kostičkované košili motýlka s minikostkovaným vzorem.)

Pojďme ale k podstatnějším věcem. Redakce Eretzu v propozicích zveřejnila, co bylo bezprostředním motivem k vyhlášení zmíněné soutěže. Email od Jehudy Lahava, který se sice přihlásil k tomu, že pod pseudonymem Jigal Arci psal v minulosti do českých a slovenských novin. Současně ale popřel informaci, která se objevila na diskusním fóru Eretzu.cz, že v 50. letech 20. stol. psal do Rudého práva.

Vedení Eretzu.cz tedy doplnilo propozice soutěže následujícím prohlášením: „Protože názory na pisatelskou činnost Jigala Arciho v 50. i pozdějších letech se rozcházejí, dospěla redakce Eretzu.cz k závěru, že dříve než přistoupí k definitivnímu závěru a případnému vydání oficiálního stanoviska, bylo by vhodné činnost ´dopisovatele z Tel Avivu´ (rozuměj: Jigala Arciho alias Jehudy Lahava – pozn. L. S.) zmapovat, čímž by se do jisté míry předešlo do budoucna spekulacím o tom, co, kdy a kam Jigal Arci před rokem 1990 do československého tisku psal a přispělo k poznání historické pravdy.“

O to tedy šlo: o poznání historické pravdy. Nikoli o hon na člověka s cílem uštvat jej k smrti. Důkaz o tom se nachází v diskusi na portále Shekel.cz – pod článkem Břetislava Olšera Jak „Syn Hamasu“ konvertoval ke křesťanství. Zde Max Blaustein z vedení Eretzu.cz v polemice s panem Olšerem (ke kauze Jehudy Lahava) vysvětluje:

„Na pana Lahava nikdo neplival. Naopak, poté kdy kolega, který si vzal onu soutěž na starost a který poměrně dlouho nepříjemně marodil, se trošku sebral, tak jsme soutěž potichu ´odpískali´. Aby nebylo nutné starého pána konfrontovat s jeho vlastními výroky z Rudého práva o ´benguriovštině´ a podobně. Z Eretzu Jehudu Lahava samozřejmě nikdo nikdy ´nevyškrtl´, protože na Eretzu nikdy nic nepublikoval.

O žádnou štvanici nešlo. V diskusi na fóru Eretzu – kde padají různé názory jako v každém diskusním prostoru – kdosi řekl, že Lahav pod pseudonymem Jigal Arci psal v 50. letech do Rudého práva. Lahav se ohradil a ten, kdo výrok řekl, se následně omluvil*/, že to nebyla padesátá, ale až šedesátá léta. Soutěž ´Jigal Arci, náš dopisovatel v Tel Avivu´ pak prostě byla jen snahou zmapovat činnost tohoto legendárního přispěvatele ústředního tiskového orgánu Komunistické strany Československa. A jak jsem již zmínil, po debatě v rámci redakce Eretzu se došlo k závěru, že prostě nestojí za to veřejně starého pána konfrontovat s tím, co psal či nepsal. Že by to mohlo být až příliš tvrdé a že prostě o tohle nemáme zájem.

To, že korespondentem Rudého práva v 60. letech asi nemohl být antikomunista nebo zásadový demokrat, je jasné.“

*/ Omluvu zveřejnil jeden z administrátorů Eretzu.cz publikující na něm pod zn. Scooolie dne 24. 5. 2009. Zde je kopie omluvy z diskusního fóra severu:

Omluva za dezinformaci

Omlouvám se tímto panu Jehudovi Lahavovi za to, že jsem prohlásil, že psal pod jménem Jigal Arci do Rudého práva v 50. letech články nepřátelské k Izraeli. Nepodařilo se mi dohledat takové články. Do Rudého práva psal Jigal Arci až od první poloviny 60. let.

Tolik Max Blaustein z Eretzu.cz v odpovědi Břetislavu Olšerovi. Adresát této odpovědi přesto v článku zveřejněném den po Lahavově odchodu na věčnost neváhal napsat:

„Několikrát se mi svěřil (Jehuda Lahav – pozn. L. S.), jak ho těžce celá záležitost zasáhla, jak ho sužuje, hlavně kvůli rodině; třem svým synům a manželce. S osmdesátkou na krku musel najednou čelit sprostým a falešným nařčením. Omluvy se však nedočkal a při stresu během své statečné obhajoby zemřel …

Uštvali ho pseudonovináři a lovci lebek, ženoucí se pouze za bulvární senzací … ?“

●

Na serveru Neviditelný pes se 8. srpna 2008 v diskusi pod článkem Izrael: Konec Olmertovy éry v nedohlednu objevil následující příspěvek Charlese Wienera:

„Byla doba, kdy Jehuda Lahav psal do českolovenského komunistického tisku pod jménem Jigal Arci. To pro pamětníky. Ty jeho texty tenkrát pomáhaly československé antiizraelské propagandě. Což byl předpoklad, aby je zveřejňovali...

Po Šestidenní válce v červnu 1967, když se izraelská komunistická strana rozdělila na prosovětskou Vilnerovu skupinu a proizraelskou Mikunisovu, Lahav šel s Mikunisovou a tím přestal být akceptovatelný pro ÚV KSČ.

Pokud si pan Lahav myslí, že tenkrát objektivně informoval a nezabýval se rektoskopií (prorežimním rektálním alpinismem – pozn. L. S.), může své tehdejší příspěvky uveřejnit na webu. Všechny, nezkrácené a v původní verzi.“

Tento příspěvek je zajímavý tím, že na něj reagoval sám Jehuda Lahav. Týž den odpověděl:

„Pane Wienere, proč ode mě požadujete negativní důkazy, vyvracející vaše tvrzení? Když všechno tak dobře víte, můžete svá tvrzení pozitivně dokázat. Uveřejněte vy na webu články Jigala Arciho – třeba všechny, nezkrácené, v původním znění, s uvedením pramenů – které podle vašeho ctěného názoru dokazují, že „pomáhaly československé (nebo sovětské?) antiizraelské propagandě.“

Vypadá to, že se točíme v bludném kruhu. Ve stylu, co bylo první, zda vejce nebo slepice. Ať tak či onak, tento příběh by neměl skončit ve slepé uličce. Jde o pravdu. Buď Jehuda Lahav přispíval do tisku komunistického Československa články psanými v souladu s postojem komunistické propagandy vůči Státu Izrael (a pak je třeba to přiznat), anebo – připusťme teoreticky, že by to bylo možné - posílal články, jež byly pravým opakem této propagandy. V tom případě zaslouží veřejné ocenění.

Kdo nám ale pomůže odhalit pravý stav věcí? Není načase, aby se lidé v Ústavu pro studium totalitních režimů přestali donekonečna zaobírat tím, kdo jim bude šéfovat, a začali se věnovat něčemu užitečnějšímu?

Třeba spolupráci Jehudy Lahava s československými sdělovacími prostředky před listopadem 1989.

Stejskal.estranky.cz