O kolika českých lesích se tolik napsalo a navykládalo? Mezi znalci, milovníky Šumavy a vědci, mezi obyvateli a ideology různých ideologií…

Všechny ty řeči a texty mají jedno společné: nepravdy se mísí s pravdami. Bez uzardění výmysl následuje výmysl, který hned nepravdu zdvojnásobí. A protože málokterý z řečníků šumavský les navštívil, a pokud jej navštívil, málokterý se opravdu podrobně díval na věci a jevy, o kterých mluví, nepravdy a výmysly gradují a zasahují i tam, kde by neměly mít místo: na university a k jejich představitelům.

Přečetli jsme si článek pana profesora Mrkvy a nedá nám to, abychom nereagovali. Dovolte nám některá tvrzení pana profesora Mrkvy komentovat a uvést na pravou míru. Důležité je stále mít na zřeteli skutečnost, že všechna naše sdělení a upřesnění mají konkrétní geografickou lokalizaci a nikdy je nelze bez výhrad aplikovat na veškerý šumavský les.

1) Odolné smrky, které kůrovec nezahubí, neexistují?

Smrky zcela odolné proti napadení kůrovce jistě neexistují, existují ale smrky, které dokáží přežít i velmi silná rojení lýkožrouta smrkového, a to dokonce opakovaně. Důkazy tohoto tvrzení můžeme najít na Modravských slatích a jsou dobře viditelné, podíváte-li se na les od Březníku směrem k Luznému či Špičníku. Přežili jen jednotlivci - několik kusů po hektaru - někde je jich více, jinde méně, nebo na ploše několika hektarů docela chybí. Přesto existují. Výjimečné jsou obrovské staré smrky, u nichž je jejich schopnost přežití nepochopitelná. Mnohem více je však smrků, které podrůstaly původní les. Trpěly zlomy, ale jejich věk byl často blízký věku jejich souputníků. Takové stromy lze najít na většině území Modravských slatí - v prostoru, kde lýkožrout smrkový gradoval už v roce 1996.

Na zlomech souší jsme zjistili věkovou strukturu stromů odumřelých kolem roku 1996, a podle tloušťky přeživších stromů a průměrného ročního přírůstu mrtvých stromů (2,25 mm na poloměru za rok) jsme odhadli věkovou strukturu současného lesa. Ukazuje se, že řídce přežily stromy starší 100 let, mnohem hojnější jsou stromy staré 50 až 100 let, které tvoří kostru budoucího lesa. Stromové patro smrků tedy ani po intenzivním žíru lýkožrouta smrkového neodumře celé. Podobné příklady lze dnes najít na Trojmezné, ale třeba také v CHKO Beskydy na Lysé hoře v NPR Mazák.

2) Pod soušemi na Modravských slatí rostou podsadby nebo nálety?

V roce 1995 bylo na území Lesní správy Modrava vyhlášeno Bezzásahové území, kde nebylo možné zasahovat proti lýkožroutu smrkovému, ale bylo možné porosty s usychajícím stromovým patrem podsazovat a "vylepšovat" jejich druhovou skladbu. V letech 1994 až 2002 bylo v této oblasti, ve II. zóně ochrany přírody, vysázeno celkem 989.470 sazenic - hustota umělé výsadby tedy byla téměř 1.200 ks sazenic na hektar (včetně opakovaných výsadeb). Z tohoto počtu bylo 745.670 ks smrku ztepilého, 196.630 ks jeřábu ptačího, 25.710 buku lesního, 19.760 ks javoru klenu a 1.700 ks bříz (Lesní hospodářská evidence). Vzhledem k vysoké mortalitě umělé obnovy bylo už v roce 1994 zahájeno opakované zalesňování - celkem 128.030 ks sazenic z výše uvedeného počtu (989.470) pochází z opakované výsadby.

V červnu 1998 a v září 1999 zaměstnanci Plzeňského lesprojektu a. s. (dnes Ústav pro hospodářskou úpravu lesa) pod vedením Ing. Straky vypracovali "Šetření o obnovním potenciálu přirozeného zmlazení a umělého zalesnění" v Bezzásahovém území. V závěrečné zprávě z roku 1998 je vyjádřeno překvapení nad tím, jak vysoké množství přirozeného zmlazení (semenáčků) do 5 cm výšky se v této lokalitě nachází. Ve zprávě z roku 1999 bylo uvedeno srovnání počtů přirozeného zmlazení a umělé obnovy mezi těmito dvěma šetřeními (1998 a 1999). Zatímco hustota přirozeného zmlazení vzrostla o více než 10 %, hustota umělé obnovy klesla o téměř 15 %. V roce 1999 činila celková hustota přirozené i umělé obnovy 3.400 kusů na hektar.

V roce 2008 byl zahájen velkoplošný projekt monitoringu lesních ekosystémů na území NP Šumava ponechaném samovolnému vývoji, jehož součástí je zjišťování hustoty obnovy dřevin. Z dosavadních výsledků projektu vyplývá, že hustota obnovy v tomto území je vyšší než 4.200 ks na hektar (Biomonitoring, výsledky z let 2008 a 2009). V současné době není možné jednoznačně rozhodnout, který jedinec zmlazení pochází z přirozeného zmlazení a který z umělé obnovy. Ale prostým porovnáním hustoty umělé obnovy (1.200 ks. ha-1) a hustoty zjištěné při Biomonitoringu (4.200 ks. ha-1), zjistíme, že za předpokladu, že by veškerá umělá obnova přežila (což je v rozporu s šetřeními provedenými v letech 1998 a 1999), současný počet jedinců zmlazení je více než 3,5 krát vyšší než hustota umělé obnovy.

Výsadby, které v této oblasti byly v 90. letech uskutečněny si uvědomujeme a při výpočtech a hodnocení zmlazení je zohledňujeme. Jaký lepší důkaz nepotřebnosti umělého výsadby bychom mohli najít?

3) Židovský les - "les udržovaný pastevci"?

Tvrzení, že by nějaký odborník ze Správy NP a CHKO Šumava vydával Židovský les za původní přírodní ekosystém, je nepravdivé. Tento les má svoji historii, bohužel nejdestruktivněji v něm hrál svoji úlohu člověk - lesník a obchodník. Les byl však už od 60. let součástí navrhované Státní přírodní rezervace Modravské slatě (vyhlášené nakonec na závěr roku 1989), byl součástí I. zóny národního parku od roku 1991 do roku 1995, kdy byla jeho část pro "nepůvodnost" přesunuta do II. zóny. V ní je zařazen dosud, v současné době je však součástí pásma s omezenými zásahy proti lýkožroutu smrkovému. Jeho minulost je truchlivá, ale nadějná. Ještě v roce 1840 to byl prales "pozůstávající z přestárlých, zhnilých a suchých stromů, částečně bez vrchů. Les byl od josefského katastru (1764) skoro bez těžby… Není pamětníka, který by pamatoval, že by se tu těžilo…" (Koschin Reusch, 1840). Pravděpodobně kolem roku 1840 Šimon Löwy koupil les nastojato, během několika let jej vykácel a ponechal území bez zalesnění k pastvě původnímu majiteli Poschingerovi. Prales zmizel do roku 1855. Území nikdo nezalesňoval a veškeré stromy, které na něm v druhé polovině 19. století narostly, pocházely z náletu nebo to byly zbytky původního porostu. Plocha se měla stát na věky pastvinou. Pastva ale byla na prášilském panství utlumována už po roce 1865 a do konce 19. století ustala zcela. S úmyslným zalesňováním bylo započato až v 50. letech, ale nebylo příliš úspěšné - sazenice se nedařilo udržet (ústní sdělení Ing. J. Fencl - bývalý náměstek ředitele Západočeských.státních lesů, Lesního závodu Kašperské Hory). Pokud se podíváme na skutečný věk stromů odečtený na pařezech z těžeb posledního desetiletí, zjistíme, že tu máme co do činění s přírodním lesem vzniklým spontánním náletem smrku a jeřábu na ladem ležící zemědělské plochy: rostou zde rozptýleně stromy ve věku až 220 let, hlavní smrková populace je však rozdělena do dvou od sebe oddělených kohort, a to kohorty vzniklé před 110 až 160 lety (tj. v době likvidace pralesa a cca 40 let po ní), a kohorty staré 40 až 80 let, kterou tvoří nálety obklopující velké soliterní smrky a následné výsadby. Nejde tedy o skutečný, dlouhodobě udržovaný pastevní les, ale nejde ani o vysázený kulturní les. Zrodil se sám na troskách původního pralesa a je příkladem spontánní schopnosti smrkového lesa postupně znovu vytvořit strukturu blízkou přírodní.

4) Lesy v hřebenových partiích a jejich společenstva

Prof. Mrkva má za to, že v disturbovaných smrkových porostech (lýkožroutem nebo větrem), nebudou mít vhodné podmínky pro přežití ptačí druhy vázané na doupné stromy. Že je vhodných míst pro hnízdění šplhavců například na Modravských slatích 15 let po gradaci kůrovce dostatek, vidí dnes každý. Mnohé souše tu dokonce stojí dosud beze zlomů. Otázkou zůstává, jak dlouho zůstanou stát torza souší. Odumřelé jedle na Mionší stály 30 až 40 let. Podobně staré souše stojí i v NPR Boubínský prales. Je velmi pravděpodobné, že torza souší v oblasti Modravských slatí budou stát ještě za 20 až 30 let, jen jejich početnost se bude zmenšovat. V té době zde ale už poroste nový les tvořený smrky starými 40 a více let.

V lesích po polomech a vývratech je situace horší, přesto i zde stojí dostatek zlomů, pahýlů nebo celých souší. Přesnou odpověď na tuto úvahu ale může dát opět jen dlouhodobý výzkum.

5) Byl Kyrillem vyvrácený les na Polomu kulturním lesem?

Jak sám název hory u Želené Rudy napovídá, už minimálně jednou byl stav lesa podobný jako ten současný. Název Fallbaum se objevuje v mapách v polovině 18. století, tehdy byl ale souvisle porostlý lesem -původním pralesem, takže název musí být starší, pravděpodobně vznikl po roce 1650, po osídlení železnorudské kotliny. V polovině 18. století se ale také uvádí, že už existovala malá sklárna na blízké Gerlově Huti, a že oblast Polomu, Pootaví a Povydří postihla vichřice a v centru jejích škod vznikla sklárna na Hůrce. Další sklárna, na Nové Hůrce, vznikla až v první polovině 19. století. Lesní hospodářské mapy z let 1879 a 1884 popisují Polom jako les rozdělený do geometrických oddělení, každému z nich byla stanovena kategorie převažujícího věku. Vesměs šlo o kategorie 0-20 let a 20-40 let. Jen na severním svahu Polomu byl les starší 80 let. Tomu odpovídá i současné zařazení lesa v lesních hospodářských mapách do věkové třídy 140 a více let.

Zdálo by se tedy, že buď naši předchůdci les naholo vykáceli někdy v letech 1830 až1860, nebo ve stejném období postihla les podobná disturbance, jako v současnosti.

Analýzou stáří pařezů jsme došli k závěru, že se les na vrcholu Polomu vývojově neliší do lesů na Jezerní hoře (NPR) nebo Plesné (I. zóna NP, původně Státní přírodní rezervace).

Na Polomu totiž v roce 2007 rostly skupiny stromů, jejichž věk překračoval 200 let (20-25% porostu). A nejen to, byly tu rozptýleny stromy, jejichž věk dosahoval 260 až 280 let. Věková struktura lesa byla rozmanitá: nedaleko sebe rostly stromy, jejichž věkový rozdíl dosahoval i 160 let. Na početnosti jednotlivých věkových uskupení lze zjistit, že k výraznějšímu zmlazování došlo před cca 130, 180, 220 a 250 lety (tj. asi v období kolem 1917, 1877, 1827, 1787 a 1757). Tyto informace nám sdělují, že les na Polomu byl zřejmě zničen plošným polomem (následovaným nepochybně kůrovcovým žírem) někdy v polovině 18. století. Od této disturbance se postupně zapojoval, přičemž části relativně mladého porostu byly selektovány spíše vichřicemi než těžbou: na věkové struktuře jsou patrné nárůsty obnovy v obdobích po známých velkých vichřicích (1740, 1821, 1867, 1870). K úplnému zapojení porostu došlo až ve 20. století, přičemž v lednu 2007 se opakovala situace z 18. století (pravděpodobně z roku 1740). Nešlo tedy o "kulturní les": nebyl stejnověký a nebyl plošně těžený (maximálně toulavou sečí), a nebyl ani plošně vysázený nebo člověkem vysetý.

Sekce výzkumu a ochrany přírody, Správa NP a CHKO Šumava