Karel Hvížďala věnuje neutuchající nevraživou pozornost ministryni spravedlnosti Heleně Válkové. Věcem justice nerozumí, proto většinou splétá nesmysly, ale jeho pověst zasvěceného komentátora z nich dělá účinný nástroj matení veřejnosti. Jeho zaťatost vzbuzuje podiv. Helena Válková nepochybně vyniká nad většinu svých předchůdců odbornou zdatností, zasluhuje proto podporu. Námezdný psavec jí ale „mydlí schody“ při každé příležitosti. Vyvolává tím otázku, kdo a proč se tolik bojí nezávislé odbornice v čele resortu, že je mu i nejšpinavější prostředek k podrývání jejího postavení dobrý.

Ve vystoupení v Českém rozhlase a v navazujícím článku Válková, Veselý a Zeman se Karel Hvížďala dopracoval k paranoidní teorii, že prezident republiky a ministryně spravedlnosti se spikli k oklamání veřejnosti: nejdříve Helena Válková po dlouhém uvažování a zkoumání podkladů naoko vyhověla výběrové komisi a navrhla prezidentovi republiky k jmenování předsedou Krajského soudu v Ústí n.L. mělnického soudce Jana Veselého, ale s návrhem neuspěla. Karel Hvížďala tak dopřává věrohodnost důkazy nepodloženému mínění všelijakých štváčů, kteří ministryni spravedlnosti podsouvají skrývané rozhodnutí Jana Veselého nejmenovat. Prezident, jenž je proti mediálním útokům pisálků psychicky odolnější než kultivovaná Helena Válková, vzal podle Hvížďalova paranoidního přesvědčení na svá bedra odpovědnost za naplnění jejího skrytého přání. K dokonalosti schází jeho výplodům jen vyslovení názoru, že se prezident republiky a ministryně spravedlnosti dali do služeb mafiánů, kteří chtějí ovládnout ústecký soud, aby mohli rozhodovat o miliardové zakázce na výstavbu nové soudní budovy.

Skutečnost může ale být jednodušší, vysvětlitelná bez spikleneckých teorií. Každý z nás, kdo delší dobu sleduje rozhodování pana prezidenta, si mohl všimnout, že celkem běžně se řídí vlastní hlavou, nedbá mínění různých radilů, a překvapuje pak neočekávanými kroky. V tomto případě dokonce šel proti názoru své oblíbenkyně Marie Benešové. Karel Hvížďala svou spikleneckou teorií vkládá prezidentovi do hlavy svůj vlastní způsob myšlení, poznamenaný sklonem k paranoidnímu vidění světa. Čistému vše čisté, špinavci vše špinavé.

Mám důvod si myslet, že Helena Válková byla prezidentovým rozhodnutím překvapena, ale prostě je vzala bez komentáře na vědomí, protože Miloš Zeman uplatnil svou ústavní pravomoc a jakákoli kritika jeho rozhodnutí je nezvrátí.

Ve skutečnosti prezidentovo rozhodnutí bylo moudré. Různí komentátoři se domnívali, že se Helena Válková rozhodla ke jmenování Jana Veselého pod politickým nátlakem, podněcovaným bývalou první náměstkyní a předsedkyní výběrové komise Hanou Marvanovou. Příslib jeho jmenování prý byl součástí dohody s Andrejem Babišem, na jejímž základě Hana Marvanová v klidu opustila ministerstvo. Vzhledem k tomu, že výběrová komise skutečně neměla pro své rozhodování všechny podklady, které mít měla, uvedené pověsti zpochybňují rozhodovací nezávislost ministryně spravedlnosti.

Prezident republiky dosáhl toho, že Helena Válková musí výběrové řízení opakovat. Poučena zkušeností si jistě dá velmi dobrý pozor na úplnost podkladů, jež budou výběrové komisi předloženy. O nestrannosti a průhlednosti nového výběrového řízení tak již pochybnosti nebudou možné.

Jen na doplnění uvádím, že ve zbytku obsahu článku Karel Hvížďala se ztotožňuje s Goebbelsovou tézí o stokrát opakované lži, která se stává pravdou. Znova omílá odchod dvou náměstků z ministerstva spravedlnosti. Nadále nebere na vědomí, že Hana Marvanová nebyla odvolána, ale rezignovala, a vnucuje čtenářům názor, že paní ministryně byla povinna strpět vedle sebe podlého podřízeného, který ji šel bez varování udat na policii a hned také vyvolal proti ní mediální štvanici. Je ostatně pozoruhodné, že kvůli odchodu dvou náměstků křiklouni napadají pouze Helenu Válkovou, zatímco podobná situace na ministerstvu vnitra se médiím jeví jako všední záležitost.

Karla Hvížďalu samozřejmě nezajímá, že rozhodnutí komise pro výběr uchazeče na funkci předsedy krajského soudu má pouze povahu doporučení ministrovi, kterým se nemusí řídit. Právní odpovědnost za výběr osoby navržené prezidentovi měla v tomto případě pouze paní ministryně a je to svým způsobem její neúspěch, že u Miloše Zemana neuspěla. Komentátoři nevykřikují, že to byla Hana Marvanová, jejíž komise podle prezidentova hodnocení špatně vybrala kandidáta, za jehož prosazení pak vedla s fanatismem Johanky z Arku politický boj s cílem vnutit nadřízené ministryni svůj názor podřízené. Útočili by na Helenu Válkovou, kdyby Jana Veselého prezidentovi nenavrhla, ale stejně ji napadají, když navrhla a neuspěla: kdo chce psa bít, hůl si najde.

Pokud tedy Karel Hvížďala přičítá paní ministryni k tíži, že ji různí lidé kritizují za různé její kroky, měl by ještě veřejnosti přiblížit, co to je za lidi, jaká je jejich motivace, popřípadě proč se jí tolik bojí. Z těch, kteří vystupují viditelně, žádný nedosahuje úrovně její odborné zdatnosti a zašpinění rukou jí také nemohou vyčítat.

Skeptický názor v závěru Hvížďalova pamfletu, že „změna už zase není možná“, nemá oporu v důkazech. Mám jistě lepší vhled do poměrů na ministerstvu a v resortu než Karel Hvížďala, proto si dovolím tvrdit, že ministerstvo spravedlnosti přestalo být politickým bojištěm a vrátilo se k normální práci. Není to sice žádný zázrak, protože kondice úřadu odpovídá jeho dlouhodobému zanedbávání, nicméně obrat k lepšímu je patrný. Na mém názoru nemění nic ani skutečnost, že osobně nesouhlasím s Helenou Válkovou v pohledu na podobu zákona o státním zastupitelství a kritizuji ji za navázání na neblahou tradici podcenění agendy stížností pro porušení zákona nastolenou Jiřím Pospíšilem a do katastrofálních rozměrů prohloubenou za působení Pavla Blažka a Marie Benešové. Nelze přece přehlédnout odbornou zdatnost paní ministryně, její uvážlivost a nezávislost v uvažování. Je na ní vidět, že přišla z akademické oblasti: vede si metodicky, nenápadně, nehoní se za líbivými vnějšími efekty. Ať Karel Hvížďala poctivě řekne, kdo z jejích předchůdců uměl více, popřípadě který genius ji má nahradit.