Teprve před pár dny jsem dočetl knížku od pana Koláčka Vzpomínky na Ludvíka Součka. Leccos mě k tomu napadalo a tak jsem se vydal na internet, co kdo pronesl. Kdybych třeba chtěl něco napsat, abych se moc neopakoval. Nu, a narazil jsem na příspěvek pana Fencla v Neviditelném psu ze srpna tohoto roku.

A přečetl jej. S lecčím souhlasím a je to trefné. Sdílím též pozitivní vztah k Součkovu dílu. Až dodnes si znovu a znovu rád něco od něj přečtu, ale dále bych opakoval jenom názory pana Fencla i jiných čtenářů a diskutujících pod jeho textem - tedy kdybych se v tomto směru rozepisoval... A i kdyby Součkovy knihy nebyly vždy dobré, mají tu velkou výhodu, že jsem byl kluk, když jsem je četl, a znovu se jím trochu stávám, když je zase čtu.

2.

Ale teď už výhrady:

První věc, na kterou jsem chtěl reagovat, se nachází už v Koláčkově knize. Je jí lehkost, s jakou autor používá termín maniodepresivita.

Je-li někdo v určitém období plný energie, elánu a tvůrčího vzepětí... a potom zase skleslejší, neznamená to ještě, že má maniodepresivní poruchu (po novém: bipolární afektivní poruchu).

Jisté subklinické výkyvy nálad má totiž mnoho lidí a byla by chyba nazývat je klinickým termínem maniodepresivita. To by zůstalo asi stejně špatné, jako bychom i každý kašel nazývali plicní tuberkulózou. A pokud tedy Souček MD psychózu měl, rozhodně pro to nic nesvědčí v Koláčkově knize.

3.

MD psychóza sice nezpůsobuje sociální a emoční a osobnostní úpadek jako například schizofrenie a také osoby s touto diagnózou mohou vést plnohodnotný život, pokud se léčí, ale v neléčených epizodách (např. manických) člověka sociálně ničí a neušla by pozornosti okolí.

Pokud vím, hospitalizován na psychiatrii ale Souček nikdy nebyl - a tomu by se těžko vyhnul. Při víceméně pravidelných výkyvech nálad nesouvisejících s pacientovou osobní situací bylo by snad možno uvažovat leda o cyklothymii, ale ne o MD psychóze.

4.

Podobně nedobře zachází Ivo Fencl s termínem paranoia, ale to už se jaksi stalo skoro zvykem. Místo aby se totiž řeklo, že je někdo podezíravý, k čemuž může mít dobrý důvod, řekne se, že je paranoidní, což je opět klinický termín, ale... No, budiž, už se to jaksi vžilo.

Paranoia jako stav bludného zpracování skutečnosti je nemoc, která v případě, že je pacient postaven před rozhodnutí řídit se podle bludu (tj. mylného, nevývratného závěru) nebo korigovat své závěry podle reality, volí vždy blud. Bez ohledu na okolí. A nikdo ho nepřesvědčí. Podle toho, co je v Koláčkově knize, dokázal však Souček až do posledního období udržovat kontakt s realitou. V knize aspoň důkaz o žádném opaku není. Naopak. Součkovo chování se výrazně nelišilo od toho, jak se choval vždycky.

Ano! Kdyby to byl tichý úředník bez fantazie... a najednou nebo postupně by se změnil, hovořil náhle o UFO, cosi si sepisoval a naznačoval by, že to vyřeší veškeré tajemství vesmíru, a přitom by až do té doby psal leda tak kádrové posudky, to by pak bylo podezřelé. Ale Souček hbitě fabuloval a naznačoval svou důležitost běžně a vytvářel dlouhodobě mystifikace kolem své osoby. A že naznačoval, že asi brzy zemře? No, měl pravdu - a ze svého zdravotního stavu to mohl racionálně vyvodit.

5.

Ale abych se moc nerozepisoval: To, jak Fencl píše o tom, že by snad dokonce mohl mít Aspergerův syndrom, už je úplně vedle.

Já vím, jak lehkovážně se s diagnózami zachází ve světě novin a literatury a někdy bohužel i jinde, ale co je porucha autistického spektra? To, že člověku už vůbec nezáleží na sociálním okolí. Ale "Asperger-Souček", který má v knize i demonstrovaný něžný vztah s manželkou, to je nesmysl.

6.

On se ale autismus připisuje dnes již kdekomu ze zemřelých celebrit, a to asi v dobrém záměru, aby si lidé mohli říci, že "to není tak zlé, když..." Když i ten Souček anebo Churchil anebo já už nevím kdo...

Nicméně. Ono je to velmi sporné!

7.

Hranice mezi anomální osobností a psychopatií je velmi neostrá a netypická osobnost Souček byl, ale psychotický rozhodně ne. Psychóza s sebou totiž nese i výrazné narušení kontaktu s realitou, a to v materiálech o něm schází.

V čem však má článek skoro jistě pravdu, to je alkoholismus.

Ten pak přináší i všelijaké potíže a... A možná by se časem i do té toxické psychózy pan kolega Souček dopracoval, ale nemohu si pomoci, není důkazu o tom, že by se tak kdy stalo.

Byl ovšem netypická a zajímavá osobnost a život s ním byl asi dost těžký, v tom bych i synovi pana doktora Davidovi věřil. Ale vzhledem k Součkovu dílu je to opravdu jedno a psychologizace vztahu autor-dílo je skutečně jedním z legitimních přístupů k literatuře. A proč ne? Přesto...

Před přímým používáním klinických termínů bych raději varoval. Ne, tam už je to "o něčem jiném", to jsou nemoci... a ne jen nějaké mindráky nebo nevyřešené vztahy s matkou a krize středního i jiných věků, jež máme víceméně všichni. Ale rozhodně nejsme víceméně všichni psychotičtí. A vy tedy, pane Fencle, určitě ne, váš text je souvislý a má smysl, i když se třeba ve výše uvedeném mýlíte.

8.

Zajímavé je i to, že prakticky nikdo z diskutujících nezmínil v knize naznačenou Součkovu spolupráci s Kuratoriem pro výchovu mládež, tuto kolaborantskou aktivitou. Nevím sice, do jaké míry spravedlivě démonizovanou, ale inteligentní člověk, který má sociální cit a octne se třeba shodou okolností nebo neopatrným kývnutím hlavy (anebo cizí manipulací) na "nesprávné straně", tedy každý takový má tendenci následně hyperkompenzovat své "pochybení".

Známe tak třeba bývalé členy KSČ, kteří se po Listopadu stali zavilými zastánci kapitalismu a volného trhu. Kdo ví, jestli něco takového nesehrálo roli i v Součkově příklonu "doleva", který zahrnoval i jakési vymknutí se z rodiny a distancování se od svého dobrodince strýce.

Ale dost. To už samozřejmě nevím. A naštěstí pro mne Souček není modlou a ani ne lidským vzorem. Zůstal však rozhodně autorem klukovských knížek, které mám dodnes rád.

Autor je lékař, psychiatr