28.3.2024 | Svátek má Soňa


POLEMIKA: Proč je Klaus lepší než Havel

9.7.2007

Obsese Bohumila Doležala

Jedno je jasné. Bohumilu Doležalovi lezou na nervy oba – Klaus i Havel. Rozhodující skutečností je, že Havel už jen občas, zatímco Klausovo presidentování jej frustruje trvale. Skutečností je, že moje osobní výhrady vůči oběma Václavům se příliš od osobních výhrad pana Doležala neliší. Problémem zůstává jejich váha a význam a z nich plynoucí závěry. A tady Bohumil Doležal svoje hodnocení zcela podřizuje svému niternímu přání, aby Václav Klaus táhl snad nikoli k čertu, ale zcela určitě z Hradčan.

Souhlasím, Havlovo nepraktické vizionářství a nadřazování vlastních představ skutečnosti je nesnesitelným. Proč však politika Havla však omlouvat tím, že jeho vlastní neschopnost mu bránila tyto fantasmagorie přenášet do praxe? Je pravdou, že žádný z politických cílů presidenta Havla se naštěstí nenaplnil! Máme zde nějak fungující parlamentní demokracii a titánové ducha, kteří jsou sami sebou i různě vysokými bytostmi povoláni k vládě věcí veřejných, se musejí o politickou moc ucházet jako každý jiný a buďme tomu rádi!.

To ovšem neznamená, že by Havlovy snahy o budování osobní moci a politické utopie zůstaly bez následků. Volební období mezi léty 1998 a 2002 bylo ve znamení obrany parlamentní demokracie před umělým oživováním prvorepublikové „pětky“, v období 2002-06 nám vládla koalice, která byla naštěstí už jen parodií na původní Havlův a Luxův projekt. Havlovy požadavky na fragmentaci politické scény a podřizování mandátů vzešlých z voleb vedoucí úloze samozvaných arbitrů „občanské společnosti“ dnes škodí s intenzitou menší, ale stále ještě vytrvale. Pokud tomu někdo nevěří, ať pohlédne na dívčí duo Stehlíková – Kuchtová. Pokud se Havlovi věci nepovedly tak, jak chtěl, díky tvrdým protihráčům Klausovi a Zemanovi, tím spíše by měl Doležal před oběma Havlovými odpůrci smeknout, nikoli je hanět.

Vlivem zasloužených domácích nezdarů se Václav Havel skutečně lépe cítil v zahraničí. Ověnčen důstojenstvím svého úřadu mohl navštěvovat sobě rovné, krasodušně řečnit a zdobit nejrůznější předávání cen. Konkrétní práce se od něj nečekala. Pro popularitu naší země pak odvedl mnoho, stejně jako Emil Zátopek, Alexandr Dubček, Pavel Nedvěd nebo panorama Prahy. Zatímco Václav Havel dokáže promluvit k určité části intelektuálních elit a formulovat jejich vize slovy stejně jako to dokázal třeba Sartre, Václav Klaus dokáže stejným lidem nabídnout jiný pohled s jinou argumentací – pokud o ni stojí, dokážou ji chápat a dokáží s ní polemizovat, nikoli jen zesměšňovat a odsuzovat.

Záměrně nechci hodnotit roli Václava Havla ve způsobu předání moci z rukou KSČ do rukou OF a postupu, který umožnil beztrestnost prakticky všech komunistických zločinců. Nechci ani hodnotit, co šlo v procesu privatizace udělat lépe a jinak. Ideální řešení v idealizovaných podmínkách a dlouhém časovém odstupu jsou většinou stejná jako Havlovy postdemokratické ideály – nefungují.

Zatímco z Havla dělá Bohumil Doležal dovedu, který nemohl ublížit, i kdyby chtěl, Klausovi na krk věší rovnou vznik fenoménu Paroubek a Topolánovy peripetie se sestavováním nové vlády. Opět odhlédněme od toho, že Topolánkovy peripetie by byly mnohem menší, kdyby nebyly v ústavě presidentské pravomoci ve vztahu k nefunkční sněmovně omezeny z obav z Havlovy lidové tvořivosti (tehdy „vyhrál“ Klaus nad Havlem) a stejně tak by tomu bylo, kdyby Havel netorpédoval volební reformu (tehdy byl zase za Pyrrha ten druhý). Klaus při sestavování vlády nijak nepřekročil svůj mandát a Paroubek je především odpovědí na poptávku v ČSSD a na celé české levicové scéně. Do vedení ČSSD jej ostatně nepozdvihl Klaus, ale Gross.

Stejně jako není prostor připomínat genezi postzemanovské ČSSD, není prostor na popis pohybů uvnitř postklausovské ODS. Skutečností je, že pozice lidí, pro které je vztah s Klausem srdeční záležitostí, v ODS slábne a jsou z toho nervózní oni i otec zakladatel. Nikdo však Klause nemůže obvinit z toho, že by se ODS pokoušel ve svém zájmu destruovat stylem Miloše Zemana v ČSSD, případně Václava Havla, pokud šlo o snahu inženýrovat rovnou celou politickou scénu.

V mezinárodní politice je idealista Havel přesvědčen o potřebě akce provedené někým druhým, která určitě dopadne dobře. Současnou situaci vnímá jako problém, který bude vyřešen nastolením nového ideálního řádu, v němž si nejdříve porozumí filosofové, potom i zbytek lidstva a zlo bude po zásluze potrestáno. Klaus chápe problémy světa v tom, že se nikdy nepodařilo nastolit a obhájit ideály světa minulého, postavené na tezi naprosté suverenity a nedotknutelnosti národních států. Tím pádem vychází z obdobného idealismu jako Havel. Klausova myšlenková konstrukce je aristotelovsky impozantní stejně jako je rozevlátou Havlova vize a na rozdíl od Archiméda se domnívá, že pověstný pevný bod našel.

Zmenšování světa a ekonomické zákonitosti, které si vynucují zvětšování trhů a tím i třeba evropskou integraci je pro Havla příliš přízemním faktorem. Klaus si tento pohyb dobře uvědomuje, ale odpověď na něj hledá v minimalizaci národního státu a uvolnění ekonomických regulací, nikoli politické integraci splývajících národních ekonomik. Také proto ona „umanutost suverenitou“, kterou mu Doležal tolik vyčítá. Na rozdíl od Havla, pro kterého je svět báječným místem pro experimenty, však Klaus chápe ohrožení obsažená v překračování hranic. Pro Havla je hledání nového řádu světa výzvou, pro Klause rizikem. Havel se opájí vlastní vizí bez ohledu na její neuskutečnitelnost, Klaus bagatelizuje hybatele světa a vidí je jako nepříjemný výsledek činnosti lidí Havlova typu.

Klausova slova jsou pro stagnující projekt evropské integrace zcela určitě nepříjemná, jsou však rozhodně užitečnější než další vlajkonoš s pohledem na horizontu lepšího zítřka. Problémem evropské integrace ovšem není Klaus, dokonce ani polská dvojčata, ale skutečnost, že projekt EU v podstatě vyčerpal všechny možnosti, kterých mohl dosáhnout při zachování své mezinárodní podoby. Francie ústy „pravicového“ presidenta odmítla jako cíl unie demontáž národních podob sociálních států a hodlá dál prozkoumávat slepé uličky pozdvihování národního socialismu na celoevropskou úroveň. V debatě o tom, jak dál efektivně přešlapovat na místě, má právo na svůj názor i český president, zvláště když využívá argumenty, které eurooptimisté účelově přehlížejí. Bohužel, integrační výhody, kterými bylo možno financovat národní socialismus států všeobecného blahobytu, se alespoň v západní části kontinentu vyčerpaly a Václav Klaus správně upozorňuje, že dalším nutným krokem je právě skutečné prosazení svobod pohybu, na kterých byla EU založena. Tyto svobody mají na cechovní systémy wellfare státu ovšem stejný dopad jako zavádění demokracie do komunismu a především západoevropské odboráře by velmi bolely.

Nejzřetelnějším směrem evropského pohybu je tak stále hůře zakrývaná snaha starých zemí financovat vlastní socialismy odčerpáváním integračního bonusu z ekonomik nových členů. To je opět pod Havlovou rozlišovací schopností a jedním ze silných Klausových argumentů pro odstoupení od další integrace podle současného vzoru. Politická integrace předbíhající integraci ekonomickou dnes nemůže přinést žádoucí výsledky a Klaus správě podotýká, že integraci jako takovou může nakonec i ohrozit a vrhnout zpět. Na straně druhé, Klausovo zbožnění institutu národního státu jeho vlastní argumentaci zbytečně oslabuje. Evropská unie je v první řadě reakcí na fatální selhání koncepce národních států v Evropě dvacátého století a Klausovo řešení se již jednou zoufale nepovedlo.

Klausově politice je ovšem nutno přiznat, že ve své praktické části respektuje realitu a je politikou možného. Proto i Klaus svoje presidentské ústavní funkce plní lépe než Havel, pro kterého byly praktické důsledky jeho činů pouhými třískami v překážejícím lese.

Stať Bohumila Doležala, ve které vlastně prohlašuje Václava Havla za menší zlo než Václava Klause, je prapodivným odmítnutím obou, téměř popřením jejich významu pro českou politiku. Česká politika je nepochybně jiná, než by se líbila Bohumilu Doležalovi. Jsme na tom stejně. Pokud je občan plně spokojen se svými politiky, není v pořádku něco s občanem. Pokud politika začne nekriticky následovat celé stádo občanů, většinou to ohrožuje v nějakém horizontu celou společnost. Zdravě kritický vztah k politice a politikům je proto to nejlepší, co pro sebe i své politiky může občan dělat. Jenom si nejsem jist tím, zda Doležalova kritičnost je ještě zdravá.